Jak jsem zachraňoval masařky aneb Trochu jinak o velikonočním půstu. Monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Jan Paul

Popisek: Sýkorka v ateliéru Jana Paula

Popeleční středou, která je vedle Velkého pátku dnem přísného půstu, zahájili křesťané čtyřicetidenní období, které je přípravou na Velikonoce, v nichž byl vzkříšen Ježíš Kristus. Čtyřicetidenní postní doba by měla být pro křesťany časem ztišení a rozjímání. Na Popeleční středu uděluje kněz věřícím na čelo znamení kříže, tzv. popelce, který je znamením, že člověk je prach a v prach se obrátí. Tato připomínka pomíjivosti pozemského života nabádá člověka k tomu, aby nebyl závislý jen na materiálních hodnotách, ale aby věnoval pozornost i hodnotám duchovním. No, ono se to snadno řekne, že?

Mnozí již vědí, že v životě přicházejí okamžiky, v nichž se pravda sama od sebe nečekaně vyjeví v plné nádheře právě ve chvíli, kdy o to ani nestojíme, a co je nejhorší, naléhavě. Pravda nás osloví, a začne si neúnavně a drze vynucovat pozornost. Zprvu váháme, odháníme dotěrný hmyz, ale pak na nás zařve: Musíš udělat změnu! Cože? Já a změnu? K čemu, když se cítím spokojeně zabydlený v tom svém útulném pokojíčku? Zprvu nenápadné myšlenky začnou množit pochyby, a člověk nakonec stejně udělá to, co dělá nerad, začne sám se sebou rozmlouvat: Fakt jsem spokojený? Co když si to jen namlouvám? Co když… lžu sám sobě? A je to, od tohoto okamžiku není pro zvědavce cesty zpět.

Mě se podobné okamžiky zaplať pánbu, staly několikrát v životě, a protože je právě období půstu, tak se podělím o svůj příběh. Bylo to někdy v roce 2003, kdy na mě dolehla pravda v jednom supermarketu právě ve chvíli, kdy jsem obtěžkán poctivými sto pěti kily váhy s přeplněným nákupním vozíkem směřoval kolem zrcadel k východu. Ha! Tohle že jsem já? A drzá pravda mi uštěpačně odsekla: Jo, hochu a musíš s tím něco udělat! A bylo vymalováno. Vracel jsem se domů obtěžkán myšlenkami a pohroužený do sebe. Večeři jsem odmítnul, stejně jako oblíbené pivo, dvě či tři piva, vlastně možná čtyři. Co je s tebou? Ptala se mě bývalá žena. Co by bylo? Nic. 

Ráno jsem nemohl dospat. Cosi se se mnou stalo, a ještě jsem tomu nerozuměl. Ano, nelíbil jsem se v tom zrcadle sám sobě, takový štíhlý kluk jsem býval, a najednou vidím obtloustlého chlapa s dvěma bradami a zatvrzelým výrazem v obličeji. Tak to tedy ne hochu, takového tě nechci! Kritičnost vůči sobě sama je to první, co nutně přichází, člověk se sám sobě znelíbí. Jistě, jsi to ty, a je ti jedno, co kupuješ, co do sebe cpeš a kolik to stojí. Je ti to buřt, hlavně že ti chutná. Jistě, jsi úspěšný umělec a můžeš si to dovolit. Na obědy do místní školy jezdíš autem, na nádraží, pár stovek metrů za barákem, jedeš autem, do nedaleké tiskárny jedeš také autem, a když už musíš náhodou někam pěšky, zajímáš se o to, jestli není někde cestou nějaký bufet. Neodbytný vnitřní hlas stále naléhal, a tak jsem podlehnul: Ano, učiním změnu! No jo, ale jak? Tehdy jsem skálopevně věřil, že to nejpodstatnější v životě, je mé Já. Takže žádné fitko nebo vyhazování peněz za stoprocentně zaručené rady, jak zhubnout, půjdu na to sám, já a má vůle, budeme dva. Vlastně tři, pořídím si rotoped. Byl jsem rozhodnutý, změním obraz v zrcadle jednou pro vždy. Zhubnu, a zase se budu líbit sám sobě. Měl jsem před sebou nový úkol, a cítil jsem se jako mistr světa. Pyšně jsem se dmul přesvědčením, jak si mé Já snadno poradí s něčím tak banálním, jako je nadváha, jak se poradí se vším na světě. 

A pak se stalo, že moje matka, o kterou jsem s dětmi pečoval už pátým rokem, musela do nemocnice. Žilní trombóza, žádná legrace v situaci, kdy už jí několik let beztak chybělo celé tenké střevo. A nebylo to dobré, i když, jak to tak bývá, zpočátku ano. Pak se ale začala ztrácet, a při jedné z mých každodenních návštěv, když jsem venku v přestávce popíjel kávu a pokuřoval oblíbené viržinko, zjevila se mi pravda znovu: Tvoje maminka umírá! Cože? A zase jsem odháněl dotěrnou pravdu, až na mě nenápadný hlas zařval: Teď, anebo nikdy! Ano, vaše maminka umírá, sdělila mi konečně primářka, když jsem ji oznámil, že si mámu beru okamžitě domů. No, okamžitě ne, musel jsem podepsat mnoho papírů, a osm hodin čekat na sanitku, v které prý musel být lékař. To víte, pane, co kdyby se mamince během cesty něco stalo? No jo, paní, ale moje maminka umírá, víte? To je takový ten stav, po kterém už člověk nikdy nebude, a co by se ji tak asi mohlo stát ještě horšího?

Život přináší jak známo tragikomické situace. Jisto je, že jsme mámu doprovodili doma na její poslední cestě a zemřela šťastná. Nic světoborného, mnoho lidí se rozhodlo doprovázet svého bližního, jenže pro mě to byl zásadní iniciační moment mého života. Když moje matka naposledy vydechovala, byli jsme v pokoji už jenom my dva, protože to mnou tolik protěžované a obdivované Já, o kterém jsem si pyšně myslel, že zmůže všechno, se nenápadně vytratilo. Co to? Proč tak najednou dostalo strach před něčím tak slabým, jako je smrt, která si bere jenom tělo? 

Po smrti mámy jsem se rozloučil i s rotopedem. Zrušil jsem televizi, a pomyslně zavřel dveře před tím báječným, radostným a navoněným světem, se všemi jeho skvostnými pokušeními a lákadly ke konzumaci. Potřeboval jsem se v klidu dozvědět, co se mi vlastně stalo u lůžka umírající matky, co mi dalo tolik síly k jejímu doprovázení. Když se mnou nebylo mé Já, kdo tedy? Co mi dalo odvahu k dobrému rozhodnutí vzít mámu umřít domů, když ne mé Já? Pokora je skrovná, netlačí se kupředu, trpělivě čeká, až na ni přijde řada. Aha, pokora tedy, kdo by to byl do ní řekl? Ta stále do té doby mým Já odsouvaná nenápadná pokora, která nechce nic jiného, než být prožita? Před kterou se drze staví hrdé Já, aby slibovalo nesplnitelné? Malá, drobná, nenápadná pokora, a taková síla.

A tak jsem na to konečně přišel. Málo je hodně, a ještě méně nejvíce. Co víc si přát? Není to bezvadné být spokojen s málem? Umět se radovat z nedostatku? Není to pro dnešní dobu různých krizí vlastně výhoda? A co víc, není vlastně nezávislost na množství všeho tou skutečnou svobodou? Nic nechtít znamená přece mít všechno! Takže v hlavě a srdci je potřeba udělat změnu! A pak to šlo jako po másle, ze sto pěti kilogramů bylo 80, pak 70, 62 a nakonec 58, takže zase rychle zpět na sedmdesát. 

Užíval jsem si v té době báječný civilizační detox. Vláda Jana Fischera že něco rozhodla? Kdo to je ten Fischer? Neměl jsem tehdy čas zabývat se prkotinami. Musel jsem zachraňovat masařky topící se v kaluži na zahradě, rozmlouvat se sýkorkou, která mi do ateliéru zalétala zobat z ruky ořechy (pak jsem ji spatřil na vrchu Bacín v Českém krasu), musel jsem vysvětlovat mravencům, že se hned nemusejí stěhovat do mého domu, když venku mají celou zahradu. Plnil jsem svoji mysl jinými informacemi a pro pomíjivé aktuality naší tragikomické politické scény nebylo místo. 

Ano, málo je hodně, a nejméně nejvíce… a mnozí ti, kteří jsou poslední, budou první. Safra, kdo vyslovil takové drzé proroctví, které se zdá být pro současnou dobu, v níž společnost oceňuje člověka především za jeho výkon a prvenství, naprostou drzostí? Cožpak je normální nechtít být dnes mezi prvními, mezi úspěšnými, bohatými a šťastnými, protože to vše je prý klíčem ke štěstí? No jistě, kdo jiný to mohl říci než Ježíš. A tak jsem se nakonec začetl do Bible, abych později seznal, že je v ní ukryta nabídka, kterou mi nemůže splnit žádný smrtelník, natož politik tohoto světa, obtěžkávající svoji smrtelnost svým pyšným já.  

Prach jsi a v prach se obrátíš, sděluje nám křesťanská tradice o Popeleční středě, zatímco v regálech obchodů už jsou pečlivě sešikovány řady čokoládových zajíčků a cukrovinek. Budou přece Velikonoce, tak ať si spotřebitel oslavu slunovratu užije. Opravdu? Nejsou třeba Velikonoce také nejvýznamnější křesťanské svátky připomínající výjimečnou událost, která podstatně ovlivnila vývoj našeho myšlení a kultury? Kdo ze současníků, procházející mezi regály s velikonočním zbožím, si uvědomí, že také spiritualita stála u kolébky nového směřování lidstva?  Naše pragmatické poznání sebou nese i vědomí konečnosti, a vědomí konečnosti zase trauma z vlastního zániku a nicoty. Co s tím? Je to jednoduché, pokud lidé neopustí duchovní přesah své existence, získají naději, která dá jejich konečnosti význam a smysl. A to je tajemství Velikonoc. 

Co ještě dodat? Pouhým rozumem nelze nazírat život, neověřitelné, ono nevěrohodné a nekvantifikovatelné v newtonovském chápání světa je stejně důležité a významné, vždyť věda sama musela uznat transcendentní skutečnost jako původní základ života. Tajemné, neočekávané a nevysvětlitelné vzrušuje stejně jako logika. S rozumem nelze vystačit, mechanistický obraz světa doplňuje spiritualita a mystika.

Člověk ve skutečnosti nepotřebuje k životu mnoho. Výroba už ale bohužel neslouží jen k uspokojení hladu, ale k přesycení a z konzumace se stala nová modla. Bůh dal vše nebeské a pozemské k užitku lidí, ale neřekl jim, aby si z konzumace vytvořili nového Boha. Je absurdní, aby se třeba křesťané modlili, a konzumovali víc, než potřebují. Zajímal by mě jídelníček dobrých mužů ve Vatikánu. Tisíce katolíků zná mnohem lépe než já katechismus a teologii, a přesto tlačí své přeplněné vozíky k autům jako soumaři.

Gnostici věřili možnosti individuálního setkání s Bohem, a proto i současní lidé mohou mít svoji vlastní cestu k poznání toho, co je přesahuje. Mohou jim být blízké dávné lidové zvyky, ona spiritualita přirozenosti soužití s přírodou stejně, jako eucharistie v chrámu. Mohou tajit dech na místech bývalých pohanských rituálů i při mši svaté. Kámen, dílo přírody může být pro ně stejně velkolepý jako Svatá Hora. Snažit se mít rád vše nedokonalé by mohlo být novým smyslem lidí, vždyť omylnost je přirozenou součástí nedokonalého člověka. Je možné mít raději víře oddaného Tomáše Akvinského než pragmatického Davida Huma, lze se cítit více křesťanem než katolíkem.

Jsme dětmi svých rodičů, i potomci evropské civilizace, vtiskly se do nás předchozí generace, a jsme-li špatní, byli špatní i oni, jsme-li lepší, obdařili nás možností být lepšími. Křesťanská víra může současným lidem zase pomoci nalézt kontinuitu, jejich kořeny, pevnou půdu pod nohama. Autoritu katolické církve nediskreditují jen sexuální skandály, ale často i neschopnost a neochota zpřehlednit Boží slovo novým generacím nově, tvořivě a otevřeně v podmínkách a potížích, v kterých se současná západní civilizace nachází. Nejde mi o přepsání Bible a popření stěžejních událostí, na nichž stojí křesťanství, mám na mysli způsob jejich výkladu, schopnost zprostředkovat Boží slovo jazykem, kterému by rozuměli. Lidé na to čekají jako nikdy před tím.

Vložil: Jan Paul