Julius Fučík, kvůli cirkusům a Číně nesmrtelné jméno. Svět Tomáše Koloce

Vše o světoznámém novináři, kterému by tento čtvrtek bylo 120 let. Jak napsal Miloslav Švandrlík: „Poručíku Drobečkovi nejvíc zamotal hlavu desátník Břečka, který mu sdělil, že Julius Fučík napsal sólo pro fagot Starý bručoun. Břečka studoval konzervatoř, říkal si poručík zmateně, a má jistě v hudbě určité znalosti. Třeba byl Julius Fučík také skladatelem. Ale co Reportáž psaná na oprátce? O starém bručounovi v ní není ani slovo!“ (z knihy Říkali mu Terazky).

Prolog: Fučíkovy geny a memy

Julius Fučík (1903-1943) je jméno známé v zahraničí nadvakrát. Jeho strýc, po kterém synovec novinář dostal jméno, také Julius Fučík (1872-1916), byl český Johann Strauss, známé jsou zejména jeho pochody, jako Vjezd gladiátorů, který mají dodnes v repertoáru všechny cirkusy světa, nebo zmíněný Starý bručoun. Zajímaví byli ale i další příbuzní. Jeho nejstarší známý předek, prapradědeček Josef (1777-1834), se ještě jmenoval Hučík a pocházel z obce Vraný, která je dnes součástí Milovic. Po přestěhování do nedaleké Vinoře (dnes součást Prahy) si čeledín pravděpodobně díky práci pro zdejší Černíny mohl dovolit dát syna (též Josefa) vyučit výnosnému řemeslu zlatnickému a oženit ho s dcerou šlechtičny Terezie von Baiermann. Jejich synem byl Jaroslav Fučík, výrobce pump a otec zmíněného hudebního skladatele a Fučíkova otce Karla (1876-1951), který byl soustružníkem v pražské Ringhofferce a amatérským operním pěvcem v prvním stálém pražském českém lidovém divadle od dob Thámovy boudy, Smíchovské aréně. Posléze dostal angažmá v Budilově souboru v plzeňském divadle, a tak se rodina se synem Juliem a dcerou Libuší (1906-1949) přesunula do Plzně, kde se narodila i další dcera Věra (1917-1990). Ta mohla přijít na svět, protože Fučíkův otec se s pomocí kolegů z divadla skryl před povolávacím rozkazem do první světové války a obratem nastoupil do Škodových závodů, jejichž dělníci nesměli být odvedeni.

 

 

Jeho děti ovšem všechny hrály. Roli desítky let populárního Malého lorda Fauntleroye (už tehdy u nás frčely druhořadé dojáky americké provenience) převzal malý Julek po Anně Budilové-Steimarové (pozdější babičce Jiřího Kodeta), načež kostým převzalo další dítě z divadelní rodiny, Adolf Branald (pozdější autor filmů, jako Dědeček automobil, Pozor, vizita!, Sestřičky nebo seriálu Stříbrná paruka) a nakonec Julkova mladší sestra Věra, do níž se podle svých slov v této roli zamiloval další Plzeňák, Miroslav Horníček, a poprvé tehdy zatoužil být hercem.

Julek Fučík byl velmi vyhledávaným dětským hercem, hrál i v pražském Švandově a Intimním divadle. Jeho levicovost byla logická. V době, kdy jeho kamarádi válečné bídy přispívali svým rodinám tím, že kradli jídlo z vozů s vojenskými dodávkami a uhlí z vagonů, styděl se, že to při svém „lepším“ původu nedokáže. On přispíval své rodině „jenom“ divadelními honoráři, a rodina byla navíc držena tantiémami po zesnulém strýci, světoznámém hudebním skladateli.

S publicistikou začal už na plzeňské reálce, do KSČ vstoupil hned s jejím založením v roce 1921, ve svých osmnácti (tedy podle tehdejších kritérií ještě jako neplnoletý). Do sdružení Devětsil, které tehdy spojovalo všechny významné levicové umělce od Jaroslava Seiferta po Vladislava Vančuru, vstoupil v roce 1926. V době, kdy byl odtud vyloučen začínající dadaistický básník Jiří Voskovec za „kolaboraci s kulturní komercí“ (zamiloval se do Francouzky, a aby s ní mohl strávit prázdniny, vytvořil roli Ríši v první němé filmové adaptaci Mrštíkovy Pohádky máje. Otázkou je, co by Devětsil řekl na dnešní úroveň kulturní komerce, jíž se umělci často věnují celý život). Je třeba říct, že na vyloučení o dva roky mladšího Voskovce Fučík podíl neměl, a byl pak jako kritik horlivým propagátorem Osvobozeného divadla, kterého se V+W ujali o rok později. Dokonce takovým, že (jak vzpomínal Jan Werich) ho V+W prosili, aby o nich nepsal tak dobře, že jim pak pravičáci nadávají, že jsou komunisti, hýčkaní stranickým tiskem.

Fučík se vypracoval. Řídil časopis Kmen a Haló noviny, F. X. Šalda mu postoupil i svoji Tvorbu. Vynikal zejména reportážemi, v nichž byl v jeho vzorem Egon Erwin Kisch, občas ale nebyl na kischovské výši v nezávislosti svého pohledu. Že byl ale jediný, kdo v roce 1930 po návratu ze SSSR vychválil tamní zřízení, je od jeho dnešních kritiků poněkud nespravedlivý prohled. Jediným z evropských umělců, kdo dokázal nahlédnout pod povrch země, kde už tehdy probíhaly čistky a gulagy jely naplno, byl pozdější francouzský nositel Nobelovy ceny André Gide, ale ztělesnění evropského kritického intelektu G. B. Shaw byl po návratu ze SSSR stejně nadšen jako Stanislav Kostka Neumann a Jan Werich (Voskovec tam nesměl, protože jeho otec byl bývalý šéf carevniny kapely a protibolševický legionář), ba dokonce i Fučíkův mentor E. E. Kisch.

V čem se Fučík ukázal být výjimečně konformním, bylo jeho přilnutí ke Gottwaldově frakci během roku 1929, kdy se v KSČ rozhodovalo, zda strana zůstane součástí demokratického státu, usilující o jeho sociální reformy, anebo se stane satelitem Stalinovy VKS(b). Od stalinistického Gottwalda se tehdy distancovali skoro všichni umělci v čele s Vladislavem Vančurou, Ivanem Olbrachtem a Jaroslavem Seifertem, radikálním karlínským hochům zůstali jen Vítězslav Nezval a Julius Fučík. V letech 1933-1935, kdy byla KSČ po Gottwaldově výhře v ČSR částečně postavena mimo zákon a Gottwald poprvé emigroval do SSSR, Fučík, který byl v ilegalitě, poprvé využil svého převleku za vousatého profesora Horáka. 

(Na konci roku 1935 nový prezident Beneš u vědomí, že západní demokracie mohou v smluvní obraně ČSR před Hitlerem selhat, uzavřel dohodu se SSSR, díky níž byla KSČ opět legální a její exulanti se opět mohli vrátit domů. Že je to jen na tři roky, po které ještě potrvá první republika, tehdy nevěděli.)

Autor tohoto textu díky rozhovoru s Janou Štěpánkovou ví, že si Fučík kostým starého profesora vypůjčil z Vinohradského divadla, kde působila jeho tehdejší milenka Elena Hálková, manželka Zdeňka Štěpánka. Ten nevěru vyřešil daleko elegantněji a diskrétněji, než jak to ukázal bulvární seriál ČT z roku 2017 Bohéma. Přímo před Vinohradským divadlem za několik sekund, o nichž později lakonicky referoval svému synovi Martinovi: „Chlapče, na tomhle místě dal národní umělec pár facek národnímu hrdinovi.“

 

Odbočka: Fučík a ženy

Fučík, který přitahoval ženy (a naopak) víc než průměrně, si v roce 1938 spíše formálně (jeho nepřítel z pravicové strany tehdejšího novinářského spektra Ferdinand Peroutka později tvrdil, že ze strany unaveného ženicha šlo o to, aby aspoň některé milenky setřásl, a ze strany nevěsty o státní penzijní příspěvek pro manželky) vzal stejně starou kolegyni Gustu Kodeřičovou (1903-1987) z rodiny s chorvatskými kořeny z rodů Koderičů a Pretorů, která to s ním neměla lehké ani podle lidového podání (vtip z roku 1969 říkal, že senilní prezident Ludvík Svoboda se ptá: „A kdo je teď prvním tajemníkem po Sášovi Dubčekovi? Gusta? Ta si to zaslouží, s Julkem si něco vytrpěla…“) a ani podle české literatury.

V stejném roce, jako tento vtip, vznikl román Miloslava Švandrlíka Černí baroni, který vztah známého záletníka tematizoval na několika místech. Vojíny, kteří se v mlékárně baví o tehdejší soutěži v literární gramotnosti Fučíkově odznaku (rodinný aforismus podle Jany Štěpánkové říkal, že když její maminka Elena, velká turistka, si v pokročilém věku chtěla pořídit odznak zdatnosti, její děti jí řekly, že už ho nepotřebuje, když už má „Fučíkův odznak zdatnosti“) zaskočí hokynář tím, že zavzpomíná na Fučíka, že měl rád sýry a často mu dal vydělat, ale pokaždé přišel s jinou slečnou, a „takoví lidé by se neměli dávat za vzor mládeži“. V pokračování Švandrlíkova románu s názvem říkali mu Terazky, se pak nachází tato pasáž:

 

„Všechny hosty překřikovala opilá dáma v pozdně středních letech, která tvrdila, že ji právě vyloučili ze strany, ačkoliv byla milenkou Julia Fučíka. Má od něho pět milostných dopisů, které může každému na požádání ukázat. Nepředvede je ovšem v žádném případě příslušníkům StB, protože by jí je určitě zabavili. Kdybych já dovedla napsat román, tvrdila mávajíc půllitrem, vydělala bych statisíce, protože mně stačilo tenkrát kývnout prstem a Gusta se šla klouzat! Nemáte ponětí, jak já jsem mohla zacloumat historií!“

 

V stejném díle pak vdova po rozvědčíkovi, kterého zastřelil „diverzant“, Monika Turcová, dostává od generála Mandela následující školení:

 

„Jsi povinna nést jeho pochodeň dál a ostatním svítit na cestu. V lidech je ještě spousta zbytků buržoazní morálky, a proto potřebují vzory, které jsou schopny je ovlivnit. Ty pro to máš všechny předpoklady. Když spojíš svůj osud se zájmy naší socialistické společnosti, budeš stejně slavná jako Gusta Fučíková. Možná ještě slavnější, protože jsi mladá a krásná. Tím spíše vynikne tvá cudnost, pramenící z trvalé lásky ke kapitánu Turcovi.“

 

(Pointa je pak typicky haškovsko-švandrlíkovská. Poté co Turcovou takto nainstruuje, s ní pak generál začne spát sám.)

Hlavní dějství: Reportáž psaná na oprátce a Fučíkova smrt

Celý tento inspirační zdroj českého humoru vznikl paradoxně z hlavního dějství Fučíkova života. Komunisty, jejichž strana byla zrušena už v roce 1938 po Mnichově, týmiž politiky, kteří předtím s předsedou KSČ Gottwaldem konspirovali, jak svrhnout Beneše a vyhlásit povstání proti německým hrozbám. Až do útoku na SSSR v červnu 1941 pak oficiální ideologií Komunistické internacionály bylo „nebojovat proti německým dělníkům ve zbrani“ a SSSR přijal jen ty emigranty-komunisty, které schválilo Stalinovo politbyro. (To se stalo osudným nejen Antonínu Zápotockému, který na hranicích nedostal pomoc, a strávil pak celou válku v koncentrácích, ale i stovkám komunistů i nepolitických emigrantů, kteří bez schválení z okupovaných zemí i Německa uprchli do SSSR. Běžní emigranti většinou dostali tři, komunisti pět až osm let v gulagu za to, že „uprchli ze stranického boje proti nacismu v okupované zemi“.)

Čeští komunisti buďto přežili jako po dobu války naprosto apolitičtí (Vítězslav Nezval či Jan Drda se dokonce stali slavnými svými tehdy realizovanými filmy), anebo přese všechno konspirovali. Během války zničili nacisti pět ilegálních vedení KSČ. V první fázi hned po okupaci v roce 1939 byl například zatčen vydavatel Fučíkových knih Pavel Prokop (mimochodem nájemník vinohradského dvojdomu Šrobárova 1+3, v němž po letech vyrostl i autor tohoto textu) a v době Fučíkova zatčení 24. dubna 1942, těsně před atentátem na Heydricha, už byli ve vězení skoro všichni věhlasní komunisté: Marie Kudeříková, bratři Synkové (strýčkové pozdějšího spisovatele Ivana Klímy a prastrýčkové nedávno odstoupivšího vládního cenzora Michala Klímy) i Fučíkovi novinářští kolegové Eduard Urx a Jan Zika. Když byl zatčen Fučík, Zika, který byl při zatčení zraněn, takže se vědělo, že nevydrží, Fučíkovi vzkázal, aby všechno sváděli na něj.

Tak začala Fučíkova hra s gestapem, kterou Fučík přiznal i ve své reportáži. První moták z vězení napsal během svého krátkého zatčení už v 30. letech, tuto techniku měl zažitou, a když objevil, že dozorci Kolínský a Hora jsou spolehliví, začal psát svůj poslední opus, jímž by dostihnul svůj idol E. E. Kische. Kisch psal reportáže i ve vězení, Fučík bude psát na oprátce... Dále nechám mluvit spisovatele a scenáristu Zdeňka Mahlera, který  v našem rozhovoru řekl:

 

„Existoval ale jeden náš historický ideál (a teď budu zas trochu mluvit jako mladej študent), kterej byl obdobně jako my mladej a obdobně chytrej a obrovsky vzdělanej, a líbilo se nám, že byl věčně obklopenej kumštýřema a ženskejma a že se i dopracoval určitého názoru na svět, za který byl nakonec ochoten dát hlavu na špalek. Byl to Julius Fučík. Chtěl jsem se s Fučíkem co nejvíc seznámit, takže jsem o něm přečetl všechno, co se dalo, a moje zvědavost se ještě znásobila, když jsem jednou jako rozhlasový redaktor do Živých slov pozval Gustu Fučíkovou. Hned ve dveřích mi vynadala, že s mými otázkami měl Zdeneček celou noc práci… Tím způsobem jsem zjistil, že manželka mrtvého hrdiny žije s člověkem, který sedí ob tři kanceláře ode mě. Byl to náš podnikový cenzor, šéf politického vysílání, a myslím, že nikomu neublížím, když řeknu, že to byl studený a dost zlý člověk, nejspíš napojený na tajnou službu. Díky této příhodě jsem se o Fučíka začal zajímat ještě víc a rozhodl jsem se o něm natočit rozhlasový seriál. Chodil jsem točit na místa Epilogu Reportáže psané na oprátce, točil jsem u Baxů, kde se skrýval, a dal jsem se zavřít na Pankrác na celu 267 s těmi, co tam s Fučíkem byli, což byl slavný policajt Kolínský, český komunista, který se přihlásil k německé národnosti a gestapu, aby mohl pomáhat, a sudetoněmecký policajt zvaný Flink, který pomáhal vězňům, a proto směl po válce zůstat v pohraničí jako střelmistr. Točil jsem a uprostřed práce mi spadly mandle, protože přede mnou stál velký šéf přes všechny věznice Kotál, který byl kdysi s Fučíkem taky v cele. A tak jsem se rozhodl, že budu mluvit vabank. Řekl jsem mu, že je mi podezřelé, že Böhm vozil Fučíka po Praze, na Hradčany, do restaurací, a nikdo to nejistil. Tak jsem se dozvěděl, že pro tyto případy měli vězni, vysazení jako volavky, na noze ocelové lano, připevněné kolem pasu a pod kotníkem, na koleně kloub, takže člověk mohl normálně chodit, ale jakmile by tu nohu ohnul víc a začal běžet, kloub by se zacvakl. Natáčel jsem i v bytě, kde se 24. dubna 1941 sešlo sedm odbojářů, bylo pěkně, majitelka bytu upekla buchty, uvařili si meltu, načež zabouchali gestapáci, kterých bylo devět. Fučík byl v té chvíli za dveřmi a měl zbraň, ale nepoužil ji, což se mu dodnes vyčítá. Já si z toho žádný závěr vyvozovat netroufám, ti gestapáci byli všichni ozbrojení. A co se týče možnosti sebevraždy, tu měli všichni příslušníci našeho domácího odboje i našich zahraničních útvarů regulérně nařízenou, a přesto ji často nepáchali. Byl jsem po Sametové revoluci velice pro to, aby se sešla komise historiků, která by odborně zhodnotila Reportáž psanou na oprátce. Ta komise se skutečně sešla (později jsem se dozvěděl, že použili i ty mé rozhlasové nahrávky) a z její práce vzešlo kritické vydání Reportáže. Objektivně se zjistilo, že celá úprava Reportáže byly ony dva vypuštěné odstavce z předposlední kapitoly, v nichž se Fučík přiznává, že rozehrál tu velkou hru a hodlá gestapo vodit za nos. Jmenoval Halase, Neumanna, Olbrachta a Václava Černého. Všechny údaje, které o nich gestapu dodal, byly vymyšlené a nikdo z nich se do vězení nedostal, až na Václava Černého, kterého zavřeli až v roce 1944 v souvislosti s úplně jinou kauzou. Myslím tedy, že Fučíkovi se v konečném důsledku nedá upřít obrovská mravní velikost.“

 

Závěr: Fučíkův posmrtný život, za který nemůže

Julius Fučík byl sťat 8. září 1943 v Berlíně a už necelé dva roky poté zasedla jiná komise, která zvažovala, kdo za české komunisty zasedne v Pantheónu „svatých“ mezi nacisty umučeným Ernstem Thälmannem, podle něhož byla pojmenována pionýrská organizace NDR, španělským básníkem Federicem Garcíou Lorcou a bulharským básníkem Nikolou Vapcarovem, kteří byli jako komunisti umučeni fašistickými režimy ve svých zemích a dalšími.

Příkladem pro komisi v československých podmínkách byly Lidice, s jejichž obětí odvedli už za války v exilu naši „PR-pracovníci“ (jménem Lidice pojmenována města v USA, Izraeli, Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii a toto slovo, podobné latinským jménům Candice či Felice, se v střední a jižní Americe stalo oblíbeným ženským křestním jménem). Uvažovalo se o Vladislavu Vančurovi, který se 1. června 1942, ještě před Heydrichovou smrtí, stal jednou z prvních obětí heydrichiády, ale ten právě v roce 1929 v době Gottwaldovy bolševizace z KSČ odešel. Na rozdíl od Fučíka.

A tak se naším komunistickým světcem, bez vlastní viny stal Julius Fučík, jehož reportáž (též bez jeho viny) byla zcenzurována. Zcenzurovaná reportáž se pak rozletěla po světě a zaznamenala přesně ten efekt, který byl očekáván. Byla přeložena do více než 90 jazyků, což je v případě českých knih rekord (v textu o Haškově Švejkovi, který byl přeložen „jen“ do 60 jazyků, jsem udělal chybu) a stala se patrně i nejvydávanější českou knihou všech dob co do objemu výtisků patrně i do budoucna díky zakladateli komunistické Čínské lidové republiky Mao Ce-tungovi, kterému se Fučíkův text, propašovaný v motácích z vězení, tak zalíbil, že začal razit heslo „Reportáž psaná na oprátce do každé rodiny“, následkem čehož kniha vyšla v Číně co do počtu prodaných kusů v několika stamilionových vydáních nákladu.

Stejný úspěch nastal opět samozřejmě i ve španělsky mluvícím světě. Argentinský spisovatel Raúl González Tuñón o Reportáži dokonce napsal, že „si zaslouží být v poličce vedle Balady o žaláři v Readingu“ od Oscara Wilda. Jen jméno Julek se v Latinské Americe tentokrát už neujalo, zato začalo být v 50. letech populární u nás. Dostal je například pravnuk slavného S. K. Neumanna, vnuk starého krále z Pyšné princezny Stanislava Neumanna a syn stejnojmenného komunistického básníka SKN mladšího, reportér českého vysílání BBC Julek Neumann, s nímž měl autor tohoto textu čest se až do jeho smrti přátelit (1953-2018).

Pro Fučíka v nebi by to mohl být happyend, kdyby to neznamenalo též zbožštění a prebendu pro všechny, které Fučík v reportáži jmenoval. Například amatérská herečka Lída Plachá, která dělala Fučíkovi spojku a o níž se v Reportáži zmínil, že je divadelní talent, byla (ač patřila spíš do malých divadel) okamžitě po „Vítězném únoru“ 1948 nakomandována do Národního divadla, kde čtyřicet let nevěděli, co s ní. Gusta Fučíková se pak stala vdovou z povolání, poslankyní, členkou ÚV KSČ a vůbec sběratelkou funkcí, což vyvrcholilo jejím předsednictvím v Radě (později Svazu) československých žen, kde ji vystřídala už i naší generaci známá Marie Kabrhelová. Lidová nechuť k ní pak byla vyjádřena vtipem:

 

Svaz žen má ples. Jeden host si koupí lístek do tomboly, a pak sleduje slosování: „Čtvrtá cena: automatická pračka – nevyhrál jsem. Třetí cena: osobní automobil – nevyhrál jsem. Druhá cena – hurá, vyhrál jsem!“ Když se ale dozví, že jde o dort, který osobně upekla soudružka Fučíková, zlostně vykřikne na celý sál: „Soudružku Fučíkovou vám…“ Na to pořadatel suše: „To nemůžete, soudruhu. To je první cena…“

 

Jak se mrtvý Fučík stával patronem dalších a dalších režimních akcí a byla po něm pojmenovávána další místa, spojit se s ním znamenalo v jakékoli kádrové louži jistou záchranu. Herec Ilja Racek, který byl z „kádrově nedobré“ rodiny, ztvárněním role Fučíka ve filmové adaptaci Reportáže (do níž Gusta Fučíková neustále mluvila) naprosto eliminoval své problémy. Malíř Max Švabinský, který si kádrový profil „pokaňkal“ oficiálním prvorepublikovým portrétem TGM, těsně po válce neodolatelně nakreslil Julka Fučíka a obratem byl národním umělcem. A Ladislav Fuks, existenciální autor píšící často o holocaustu, se za normalizace zachránil před vyhnáním do samizdatu tím, že napsal novelu z dětství JF Křišťálový pantoflíček (za což byl později vysmán Michalem Vieweghem v jeho Nápadech laskavého čtenáře).

Totéž u autorů, kteří se chtěli vyrovnat se svou minulostí z 50. let, probíhalo v opačném gardu. Kromě Miloslava Švandrlíka si asi vzpomeňme, jaké problémy s přípravou svého mužstva na Fučíkův odznak měl v Tankovém praporu rotný Danny Smiřický. Milan Kundera pak vymezením se vůči kultu Julia Fučíka „propsal“ celý svůj román Žert, který ho možná katapultoval do světa právě proto, že Fučík tam už byl známý. Jednostranně kritický pohled na Julia Fučíka jako na podvodníka a na jeho Reportáž psanou na oprátce jako na lež autorovi tohoto článku (stejně jako Zdeňku Mahlerovi) ale přijde nefér. Když byly v Hradci Králové v roce 1990 naprosto bez viny obou aktérů přejmenovány na Fučíkovy koleje na Palachovy, řekl si autor, že Fučíkovo „Lidé, bděte“ má přece u nás stejnou dějinnou platnost jako Palachovo „Ať už to nikdo nedělá - ať se přičiní živí k boji!“

Zdroje: genealog Zdeněk Horner, autorovy rozhovory s Janou Štěpánkovou, Zdeňkem Mahlerem a Julkem Neumannem, Ota Koval: Julek, Miloslav Švandrlík: Černí baroni, Říkali mu Terazky, Josef Škvorecký: Tankový prapor, Milan Kundera: Žert, Než se zvedne opona, Osudy slavných, Ivan Klíma: Moje šílené století, Michal Zourek: Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947-1959, Viktor Adrijanov, Zdeněk Hrabica: Lidé z reportáže, Wikipedia, Biografický slovník českých zemí, Filmová databáze

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Julius Fučík,