Gottwaldova finální bitva: Stáhli kalhoty a vy jste je prostě kopli. Výročí Jakuba Vosáhla
25.02.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Klement Gottwald při projevu z balkonu paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí
Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod… Slova Internacionály, hymny mezinárodního komunistického hnutí, zní ve středu 25. února 1948 hlasitěji a zlověstněji, než kdy dříve. Únorová vládní krize byla poslední a rozhodující bitvou Klementa Gottwalda, kterou završoval svůj dvacetiletý boj o absolutní nadvládu KSČ. A po šesti dnech mělo nastat velké finále.
Už i poraženým začíná docházet, že hra je u konce. Hned ráno ministr vnitra, komunista Václav Nosek, zakazuje vybírání prostředků z bankovních účtů politických stran, které podaly demisi. Pouze na povolení ministerstva vnitra. Krátce poté Poštovní pojišťovna odmítá vyplatit šek na milion korun ve prospěch předsedy lidovců Jana Šrámka a ministra Františka Hály.
Před jedenáctou hodinou prezident Edvard Beneš přijímá premiéra Klementa Gottwalda, ministra vnitra Václava Noska a šéfa odborů Antonína Zápotockého. Návrh na jmenování nových ministrů podle Gottwaldových vzpomínek přebírá roztřesenýma rukama.
Je to pouhých šest dní, co únorová krize vypukla. Z hlediska Ústavy se jedná o klasickou vládní krizi, kterých jsme zažili od roku 1989 hned několik. Několik ministrů podalo demisi a řeší se, co dále s vládou. Fatální rozměr jí dodává vše, co se stalo předtím a co jsme nastínili v minulých dvou dílech. „Vítězný Únor“ je finální bitvou velkého tažení KSČ za mocí.
Dvanáct je málo
Ministrů, kteří podali demisi, bylo 12 z 26 členů Gottwaldovy vlády. Šlo o zástupce tří politických stran – lidovců, národních socialistů a Slovenské demokratické strany. Důvodem jejich demise byla výměna několika nekomunistických policejních důstojníků komunisty. Týden předtím vláda většinou všech nekomunistů uložila ministru Noskovi, ať příslušný rozkaz zruší. Když se tak nestalo, vyjádřili nesouhlas složením svých funkcí. Jednalo se o vyvrcholení napjatých vztahů v Národní frontě, které se zhoršovaly už několik měsíců.
Trio nekomunistických partají věřilo, že se k nim přidají dva sociální demokraté a nestranický ministr zahraničí Jan Masaryk, čímž by podala demisi většina vlády. Ta by pak podle jejich výkladu musela podat demisi a vznikla by vláda nová, kde už by komunisté neměli tak silnou pozici.
Píšeme „podle jejich výkladu“. Na tom, zda by podle Ústavy z roku 1920 musela při demisi většiny ministrů vláda automaticky padnout, se totiž neshodují ústavní právníci dodnes. Tím, kdo o demisích ministrů rozhoduje, je prezident republiky. Pamatujeme za 105 let našeho republikánství případy, kdy si hlava státu svou roli mediátora rozhádaných koalic vyloženě užívala, což ale rozhodně nebyl případ Edvarda Beneše v únoru 1948.
Starý a nemocný prezident získal celkem oprávněný pocit, že politické strany přehodily břímě rozhodnutí na něj a nechaly ho samotného čelit ambicím Klementa Gottwalda. A podle toho se k nim také po celou dobu krize choval.
Komunistický premiér vše pochopil velmi rychle. Vzniklá situace mu umožnila definitivně odstavit politickou konkurenci, a ještě přitom vypadat jako státotvorný politik a dobrý hospodář. Stačilo jediné – přimět prezidenta k přijetí demise a doplnění vlády podle jeho návrhů.
Poprvé navštívil Gottwald prezidenta hned onoho pátku 20. února, když se dvanáct ministrů rozhodlo podat demisi. Poté za ním na Hrad jezdil každý den. Tři demokratické strany naopak všechny šokovaly, když po podání demise nenásledovaly žádné další kroky. Víkend strávila většina stranických špiček na venkově, zatímco Gottwald v Praze pracoval.
Každý den dostával prezident Beneš nějaký jasný signál, že veřejné mínění stojí za ministerským předsedou. Hned v sobotu se na Staroměstském náměstí sešla statisícová demonstrace, která náměstí ve vánici zaplnila. Hovořil k ní Klement Gottwald a právě tehdy na balkóně paláce Kinských vznikl jeho slavný obraz v beranici a zasněženém kožichu coby tribuna revoluce, který byl následujících čtyřicet let úplně všude. Gottwald v projevu nejprve lehce demagogicky shrnul, co se ve vládě odehrálo, načež demonstraci představil svůj návrh řešení situace.
„Stojíme nyní před závažným úkolem, jak rychle a pro lid a pro republiku prospěšně řešit nastalou vládní krizi. Chceme tuto krizi řešit ústavně, demokraticky a parlamentárně, na základě široké Národní fronty, představující všechny vrstvy pracujících ve městech i na venkově. Navrhujeme, aby za odstoupivší ministry byla vláda doplněna novými lidmi, kteří zůstali věrní původnímu duchu Národní fronty, jak se tato vytvářela ve společném boji proti cizáckým vetřelcům a ve vítězné revoluci. Věříme, že takových dobrých českých a slovenských mužů a žen je dostatek ve všech politických stranách a ve všech všenárodních organizacích.“ Premiérovo řešení okamžitě podpořily desítky rezolucí z továren a rovněž delegace dělníků, mířící k prezidentovi na Hrad.
V neděli se v Praze sešel sjezd odborářů. K osmi tisícům delegátů řečnil Klement Gottwald, podpořil ho šéf odborů Antonín Zápotocký. Nekomunistické strany věřily, že tisícovka jejich delegátů dokáže Zápotockému jeho manifestaci rozložit. Nic víc ale neudělaly, takže nakonec hlasovalo proti z osmi tisíc jen několik odvážných jedinců.
Hodný Gottwald a zlý Zápotocký
Gottwald i nekomunistické strany nadbíhali sociální demokracii, která demisi doposud nepodala. Také se střídali u Jana Masaryka. Jak ministr zahraničí, tak předseda ČSSD Laušman byli uraženi, že se s nimi demisionáři o svém kroku dopředu nebavili a teď od nich najednou očekávají spolupráci.
Nekomunistické strany až během pondělí začaly více komunikovat s prezidentem Benešem. Komunisté mezitím už ovládli téměř vše, co potřebovali. Spustili své dopředu připravené plány na převzetí moci ve státě. Obsadili úřady, vtrhli na sekretariáty konkurenčních stran, zatýkali oponenty, vše za asistence policejních složek, podléhajících ministru Noskovi.
V úterý se na podporu Gottwaldových požadavků konala úspěšná generální stávka. Prezident Beneš ale stále trval na tom, že strany Národní fronty, tvořící vládní koalici, by se měly dohodnout a nadále spolupracovat. Když se před Gottwaldem zmínil o možnosti demise a vypsání předčasných voleb, premiér to se státotvorným výrazem odmítl, vláda podle něj ještě nesplnila svůj program. Mezitím v duchu svých slov ze Staromáku, že vláda má být doplněna novými lidmi, hledal v ostatních stranách vhodné kandidáty do své „obrozené“ vlády. Jak u lidovců, tak u národních socialistů uspěl.
Přestavbu své vlády Gottwald dokončil v noci z úterka na středu. Zůstali sociální demokraté stejně jako Jan Masaryk. A také druhý nestraník ve vládě, generál Ludvík Svoboda, který ale s komunisty spolupracoval stabilně. Korunou Gottwaldova úsilí byla účast jednaosmdesátiletého Vavro Šrobára, který byl před třiceti lety u zakládání republiky. Masarykův přítel m+l být symbolem kontinuity s předválečnou republikou. Ale i funkce, kterou ve vládě dostal, byla vyloženě symbolická.
Na jedenáctou se Gottwald objednal u prezidenta Beneše. K jednání byli přizváni filmaři, což byl podle Gottwalda signál, že se blíží konečné rozhodnutí. Doprovázel jej Zápotocký, který prezidenta naposledy varoval, že dělníci podporují Gottwalda, a pokud bude otálet, může dojít k nepokojům. Beneš slíbil, že rozhodnutí oznámí ještě dnes. V poledne doručili proti vůli vedení své strany na Hrad demisi dva ministři ze sociální demokracie. Tuto skutečnost už ale nikdo nereflektoval.
Na odpoledne komunisté svolali demonstraci na Václavské náměstí a v dalších městech. Počítalo se s oběma scénáři. Pokud prezident Gottwaldovy návrhy přijme, bude dav oslavovat, v opačném případě vyšle jednoznačný vzkaz. ÚV KSČ pro všechny případy připravil na další den druhou generální stávku, která by tentokrát požadovala i demisi prezidenta Beneše. V pohotovosti byly i tisíce ozbrojených milicionářů, připravených pochodovat na Hrad.
My si měsíce lámali hlavu
Před pátou hodinou přijel z Hradu na Václavské náměstí Klement Gottwald. Oznámil slavná slova, že se právě vrací z Hradu. „Pan prezident všechny mé návrhy, tak jak byly podány, přijal.“
Podle Karla Pacnera byla ale tato návštěva velmi dramatická, prezident nejprve podepsat odmítl, Gottwald měl začít vyhrožovat vstupem Rudé armády a občanskou válkou. Prezidentovi se dělalo nevolno. Jiní autoři se ale o takto dramatickém průběhu setkání nezmiňují.
Ať tak či tak, Československo mělo novou vládu. Za dva dny byla na Hradě oficiálně jmenována, ovšem vyčerpaný prezident pojal ústavní akt zcela minimalisticky. Na odchodu z inaugurace se podle Karla Pacnera bavil Gottwald s Masarykem.
„Víš Jendo, my jsme si měsíce lámali hlavu, jak na ně vyzrát. Nechali jsme pracovat ústavní experty, zvažovali jsme všechny možné alternativy, prostě lámali jsme si hlavu. A oni nám z ničeho nic přinesou svou hlavu na talíři,“ shrnul chování nekomunistů v únorové vládní krizi. Jadrný Jan Masaryk to vystihl ještě jinak: „Hovno na talíři. Svlíkli kalhoty, vystrčili prdel a vy jste je prostě do ní kopli.“
Posledním ústavním krokem k ustavení vlády bylo vyslovení důvěry parlamentem. Nová Gottwaldova vláda před Národní shromáždění předstoupila 10. března. Jan Masaryk už tam nedorazil. Ráno jej našli mrtvého pod okny jeho služebního bytu.
(zdroje: Hora Ota: Svědectví o puči, Melantrich, 1991, Horák Pavel, Prečan Vilém: Únor 1948 očima poražených, Lidové noviny, 2018, Kaplan Karel: Únor 1948, Epocha, 2018, Pacner Karel: Osudové okamžiky Československa, Albatros, 2001, Projev Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí)
Vložil: Jakub Vosáhlo