Humor mého bratra mi dobíjí baterky. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Foto z rodinného alba dokazující, že můj sourozenec Jiří před časem nelhal, když prohlásil, že jsem byl jako dítě mazlíčkem v celé rodině

Minulou neděli jsme po čtyřměsíční pauze strávili společně s mým bratrem včetně večera, kdy jsme šli do Semaforu na koncert francouzské zpěvačky Camille Bertault. Pokaždé si jdu k němu, jak říkám, „dobít baterky“. Už ve dveřích jsem mu smutně ohlásil, že jsem přišel na to, jaký je mezi námi rozdíl: „Už jsem na to přišel! Zatímco ty jsi optimistický workoholik, já jsem pesimistický katastrofista.“ Podivil se: „To je zajímavé, přitom jsme ze stejného vrhu.“ Zapůsobilo to ihned – rozesmál jsem se. Když jsem se ho pak zeptal, jestli mě povede do Semaforu za ruku, jako když jsem býval malej, odvětil: „Přece tě nepovedu za nohu!“

Jako kluka mě jednou zavedl na ruzyňské letiště, abychom se tam dívali na přilétající a odlétající letadla. A jako obvykle – vedl mě za ruku.

S přibývajícím věkem jsem si svého času, po vzoru zápisků svérázného humoru našeho tatínka Jáši, začal zapisovat i některé historky, které jsem zažil s bratrem Jiřím. Dnes je chci tlumočit i vám ve svém Albu:

Když mi bylo teprve šedesát a můj sourozenec očekával napřesrok pětasedmdesáté narozeniny, začal být při našich setkáních pokročilý věk znát. Po jedné z našich schůzek mi druhý den telefonoval. A já si část našeho rozhovoru hned zaznamenal, abych ho nezapomněl.

Jiří: „Představ si, že sotva jsi odešel, tak jsem si vzpomněl, že jsem ti zapomněl něco dát. Ale teď zrovna si zase nemůžu vzpomenout co, doprčic!“
Já: „Nevadí. Jestli si vzpomenu, tak ti to příště připomenu.“

V uzavřené vinárně na Staroměstském náměstí slavila své třicátiny Dáda Patrasová. Tehdy se tam sešla celá plejáda slavných lidí. V ústraní, nedaleko vchodu, jsme u malého stolku seděli s Jiřím a mou ženou Johanou a pozorovali „cvrkot“. Pojednou se otevřely dveře a vstoupil Karel Gott v doprovodu krasavice přenádherné! V tu chvíli vedle sebe slyším, jak si bratr na známou melodii z Prodané nevěsty smutně pobrukuje: „Všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, je Gottovo, je Gottovo!“

Na podzim roku 2005 jsem v pražském Paláci knih LUXOR křtil knížku Magdy Hettnerové: Jiří Suchý (Mé srdce – tisíc kilowatt). O měsíc později jsem sourozence navštívil doma a on se mi touto knihou chlubil. Vznikl tak následující rozhovor:

Jiří: Viděl už jsi tuhle knížku?
Já: Viděl. Já jí totiž byl za kmotra.
Jiří: No jo, vlastně… Promiň!
Já: Nic se nestalo. Myslím, že při těch dlouhých intervalech, co se vídáme, se mě na tu knížku zeptáš příště znova, a jí ti pak určitě odpovím: Ne. ukaž!
Jiří: Jééé! A pak už se budeme oba takhle radovat furt!

Při křtu v pražském Luxoru nás tehdy vyfotografoval spisovatel Petr Kovařík…

Jiřího nápady, úvahy a aforismy mne vždycky pobaví. Pobaví i vás? Tady jsem jich na závěr pár vybral:

Humor - to už je asi to poslední, co je v tomto vědeckotechnickém světě k smíchu.

Když všichni říkají, že je všechno v hajzlu, znamená to, že nic není ztraceno.

Čtyři hodiny jsem běhal po pokoji a snažil se rukama rozplácnout mola. Už jsem to chtěl vzdát, když tu mol pojednou padl na znak a začal chroptět.
Uvědomil jsem si, že jsem ho uštval.

Lítá se do vesmíru, nadzvuková rychlost je už docela všední záležitostí, miliardy bakterií kapitulujou před našimi séry, leč pořád je na světě plno věcí, které člověk nedokáže. Třeba sedět v houpacím křesle a nehoupat se.

Hlad je prý nejlepší kuchař - ať mi tedy něco uvaří, když ho mám!

Příroda je vychytralá síla, která pomocí několika rafinovaně umístěných oblastí dokáže pro svůj záměr zachování rodu získat i toho, kdo o zachování rodu vůbec neuvažoval.

Kondenzované mléko - mléko pro malé byty.

Mně se mé filmy docela líbí a nechápu, proč to, co je dobré pro mne, by nemohlo být dobré i pro vás? Jsem snad horší než vy?  

Boží mlýny melou pomalu, ale z posledního.

Život není jenom legrace, i když z větší části ano. Touto myšlenkou jsem jednou vyjádřil svůj vztah k životu. Život sám se však tváří, jako že se ho tato sentence netýká. Život totiž nechce být směšný. Nu což! Nechce-nechce. Však my už ho k tomu donutíme.

Než jsme se s Jiřím po koncertě v noci rozloučili, zeptal jsem se, jak je to s jeho zdravím. Odpověděl: Mám 12 nemocí, naštěstí jen dvě z toho jsou smrtelné. Já se však rozhodl, že se dožiju 116 let, jako ten německý herec Johannes Heesters.
Opravil jsem ho: Ale ten zemřel, když mu bylo 108 let.
Zarazil se: Aha, tak jenom 108. Já byl v počtech vždycky slabej…

Rozloučil jsem se s ním rozradostněn, že mám zase na čas „dobité baterky“, a začal jsem se těšit na cestu zpět do svého domova, vísky zvané Šemanovice.

Irena Zlámalová zvaná Ajrín, fotografka, šperkařka, skladatelka, zpěvačka a v neposlední řadě také asistentka mého bratra, zaznamenává fotoaparátem téměř každá naše sourozenecká setkání na Ořechovce. A obvykle má nějaký skvělý nápad. Kdysi nás donutila nasadit si na obličeje tyto neuvěřitelné masky, což se nám zalíbilo a uposlechli jsme ji.

Vložil: Ondřej Suchý