Gottwaldova finální bitva: Budeme z něj zaživa řezat řemeny. Výročí Jakuba Vosáhla
24.02.2023
Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Popisek: Na komunistický puč bylo zaděláno již ve volbách v roce 1946. Tehdy měla komunistická partaj číslo jedna. Krásně o tom píše Ota Pavel v povídce Běh Prahou.f
Jakub Vosáhlo popsal ve třech článcích mimořádně tragické události pro naši zemi v únoru 1948, od nichž právě uplynulo 75 let. Dnes přichází díl druhý. „Právě se vracím z Hradu“. Slova Klementa Gottwalda, která se nám vybaví při zmínce o Únoru 1948 asi jako první. Stejně jako bizarní historka o půjčené čepici a retušování Vlado Clementise, který stál na balkóně vedle něj. Před 75 lety ztratili Češi a Slováci na dlouhá desetiletí svobodu. Připomeňme si, jak se to mohlo stát, abychom si tuto lekci nemuseli opakovat.
Je úterý 24. února 1948 ráno a do sekretariátů Československé strany národně sociální a Československé strany lidové suverénně kráčejí zvláštní skupiny. Obsazují kanceláře i stranické tiskárny a zaštiťují se přitom mandátem „Akčního výboru Národní fronty“.
Vyhodit je lze těžko, zejména proto, že podivně znějící název odkazuje k instituci, na které obě strany už tři roky participují.
Národní fronta Čechů a Slováků. Produkt dohod o poválečném uspořádání Československa, uzavřených v roce 1945 v čerstvě osvobozených Košicích.
Byla to tehdy naprostá novinka v demokratických politických strukturách. Za první republiky existovala „Pětka“, neformální seskupení předsedů nejsilnějších stran, které společně peklo vše důležité, ale v zásadě byla v parlamentu respektována vůle voličů.
Tentokrát ovšem strany Národní fronty rozhodly, že žádná další strana nebude připuštěna. Oficiálně to byla zdůvodněno vstřícným postojem pravice k nacistické vládě.
Národní fronta měla reprezentovat kompletní československou politickou nabídku. Tvořila ji Komunistická strana Československa (plus formálně samostatná Komunistická strana Slovenska, takže komunisté mají dva hlasy), Československá strana národně sociální, Československá strana lidová, Československá sociální demokracie a Slovenská demokratická strana. Později přibude Strana slobody a Strana práce, dvě malé slovenské strany, které mají rozmělnit dominanci SDS ve východní části země.
Politici nekomunistických stran ale celé tři roky váhali, jak tento zvláštní slepenec na pomezí koalice a parlamentu pojmout. Fórum, kde mají být reprezentovány všechny názory? Nebo politické seskupení, které má mít za cíl prosazování nějakého programu?
Tápání samotných aktérů ukazuje historka s Prokopem Drtinou, ministrem spravedlnosti a špičkovým zástupcem národních socialistů. Jeho synovec Jaromír Hořec se podílel na vzniku mládežnických novin Mladá fronta. Strýc mu vytýkal, že název novin je příliš bojový, až „nacisticky agresivní“. Hořec mu opáčil: „A proč jste tedy nazvali ten spolek vzešlý z Košického programu jako „Národní fronta“?
Nejpřesnější představu, čeho tam chtějí dosáhnout, měli komunisté. Už od počátku, kdy v poválečné vládě obsadili právě ty resorty, které jsou pro jejich mocenský postup nejdůležitější. Václav Nosek se stal ministrem vnitra, Václav Kopecký měl jako ministr informací pod palcem veškerá média a ovládl je způsobem, jaký si nikdo nedovedl představit. Získali i ministerstvo zemědělství a s ním popularitu za pozemkovou reformu a rozdělování půdy po odsunutých Němcích.
Národní fronta
Vztah komunistů k ostatním stranám Národní fronty se během těch tří předúnorových let vyvíjel. Nejprve se snažili alespoň předstírat státotvornost a konsensuálnost. Byli za to odměněni volebním vítězstvím v květnu 1946, kdy působili velmi umírněným a kompetentním dojmem. Vzpomeňte si na slavný dialog z filmu Obecná škola, kde tatínek hlavního hrdiny diskutuje s učitelem Hnízdem, že ti komunisté nemají špatný program.
Postupně se ale v Národní frontě množily konflikty. Historik Vilém Prečan vidí zásadní zlom v letních měsících roku 1947, kdy na komunisty stále více tlačí Stalin. Ten původně dal Gottwaldovi volnou ruku k „československé cestě k socialismu“, teď se však začíná intenzivně chystat na válku se Západem a potřebuje dát svou „sféru vlivu“ do latě. Českoslovenští komunisté proto začali pracovat na urychleném převzetí veškeré moci v zemi.
Národní fronta však stále zůstávala základem jejich strategie. Půvabně je jejich postoj citován v seriálu České století, kde Jiří Vyorálek jako Klement Gottwald dává na uzavřeném jednání výklad mladému horkokrevnému soudruhu Ďurišovi.
Co bylo naše největší politické vítězství po roce 1945? Že deset milionů lidí uvěřilo v Národní frontu jako v posvátnou krávu. A víš, co je vlastnost posvátné krávy? Že se nesmí bourat.
Takže v úterý 24. února má KSČ připraven další krok, který ještě posiluje Národní frontu. Zřizuje této organizaci, která doposud fungovala jen jako neformální uskupení, její stálé orgány. A samozřejmě si do nich dosazuje své lidi. Předsedou Ústředního akčního výboru Národní fronty se má stát Antonín Zápotocký, šéf odborů a poslanec KSČ. Tajemníkem je další komunistický poslanec Alexej Čepička. Místopředsedy jsou Rudolf Slánský (KSČ), Zdeněk Fierlinger (sociální demokracie), Alois Neumann (Československá strana národně sociální) a Josef Plojhar (Československá strana lidová). Všechny už je známe z prvního dílu – jde o politiky, kteří souhlasili, že vstoupí do nové Gottwaldovy vlády.
Kromě Ústředního akčního výboru vznikají také Akční výbory národní fronty na všech možných úrovních. Ve městech, obcích, továrnách. Jejich jménem jsou obsazovány provozy a zabavovány věci.
Lidové milice
Jako bojová složka revoluce vznikají Lidové milice, dělnické ozbrojené jednotky, které mají ovládnout ulice a bránit jakékoliv akci opozice. V úterý 24. 2. tyto gardy značně přitvrzují, poté co dostanou důtku za předcházející večer, kdy se v centru sešel velký průvod protikomunistických studentů a došel až na Hrad. V KSČ se téhož dne rozvinul spor, zda pražským milicionářům vydat 10 tisíc pušek a 2 tisíce samopalů, zabavených v brněnské zbrojovce. Gottwald se stavěl proti, Slánský jej nakonec přesvědčil a v noci se začaly milicionářům zbraně vydávat.
Lidové milice budou na dalších čtyřicet let nedílnou součástí stranického koloritu, i když se tato ozbrojená pěst dělnické třídy postupně stane vlastní parodií.
A celá Národní fronta se coby „posvátná kráva“ stane na dalších čtyřicet let základní institucí komunistického ovládání státu. Vliv malých stran je ještě víc potlačen díky tomu, že do klubu je přizvána i „občanská společnost“ v podobě společenských organizací. Odbory, Svaz žen, Svaz československo - sovětského přátelství… Nakonec jejich počet sahal ke dvaceti. Všechny obvykle zastupovány funkcionáři organizovanými v KSČ.
Před volbami 1948 vymyslí Gottwald s nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským projekt „jednotné kandidátky Národní fronty“. V jednomandátových volebních obvodech strany nebudou kandidovat proti sobě, ale postaví se společný kandidát za celou Národní frontu. A ten bude také vždy kandidátem jediným.
Začíná zatýkání
Teď jsme však stále v únoru a KSČ pracuje na tom, aby s ní za stůl Národní fronty usedli za ostatní strany lidé, které si v nich sama vybrala. A také na likvidaci těch ostatních. Už od pondělí jsou zatýkáni zástupci nekomunistických stran, ale také úředníci či jiné potenciálně nebezpečné osoby. Policie se zcela dává do služeb komunistického ministra vnitra Václava Noska a zatýká se podle dopředu připraveného seznamu.
Na jeho čelním místě je mladší poslanec národních socialistů Ota Hora. Někdejší Sokol a historicky nejmladší člen stranického vedení před několika týdny ve své parlamentní interpelaci rozkryl případ tzv. Krčmáňské aféry, atentátu na tři demokratické ministry (byl jim doručen balíček s výbušninou) a ukázal poměrně jednoznačně na sekretariát KSČ v Olomouci. Jako předseda branného výboru Národního shromáždění má konexe v armádě i bezpečnostních složkách. Inteligentní a odbojem otřískaný Hora působí dojmem, že jako jeden z mála by byl schopen Gottwaldovy plány zmařit.
Komunisté ho na sekretariátu nenajdou, pak jej hledají všude možně a velmi zuřivě. „Horu musíme dostat živého za každou cenu a pak z něj zaživa budeme řezat řemeny,“ má podle Karla Pacnera pronést sám Gottwald. V pátek 27. 2. vyjde jeho foto na titulní stránce Rudého práva s výzvou k dopadení zločince.
Poslanec se schovává v nemovitosti rodiny Havlových a o pár dní později úspěšně prchne za hranice. Stane se jednou z nejvýraznějších tváří československého exilu a jeho dvojdílná kniha Svědectví o puči prezentuje Únor západnímu světu.
Generální stávka
Teď je ale pořád úterý a komunisté spouštějí spektakulární finále svého nátlaku na prezidenta Beneše, aby přijal demisi nekomunistických ministrů a dal premiéru Gottwaldovi zcela volnou ruku. Generální stávka. Hodinové zastavení celé ekonomiky a nejpádnější nástroj strany, která se prezentuje jako zástupkyně dělníků.
Komunisté dokázali tento nástroj kolektivního vyjednávání úspěšně přenášet do politiky už od roku 1945. Stávky, demonstrace a petice byly jako „hlas lidu“ využívány k nátlaku na ostatní strany i prezidenta pokaždé, když se dostali s komunisty do sporu. Byla to novinka, kterou pražská politika předtím neznala, a fungovala obvykle úspěšně. Nyní Gottwald plánoval, že generální stávka všech zaměstnanců v zemi bude definitivním razítkem na jeho vítězství.
Od dvanácti hodin se do ní zapojuje 2,5 milionu pracujících. Se stávkokazi je nakládáno, že by i Jimmy Hoffa záviděl. Krátkodobým efektem tohoto pádného argumentu je definitivní obrat sociální demokracie. Nejmenší parlamentní strana od počátku krize váhala, jestli podpořit tři strany, které se postavily Gottwaldovi, anebo se s komunisty naopak dohodnout. Obě křídla byla přibližně stejně silná. V úterý 24. večer se předseda Bohumil Laušman schází s Gottwaldem. Po hodinovém rozhovoru se složí a sám se mu do rekonstruované vlády nabídne jako ministr.
Z dlouhodobého hlediska jde o významný signál prezidentu Benešovi, jak naložit s demisemi ministrů.
Beneš se s Gottwaldem schází dopoledne, odpoledne odmítá přijmout zástupce Slovenské demokratické strany. Působí to dojmem, že i on je rozhodnut podpořit Gottwaldovo řešení vládní krize.
Ve středu nastane velké finále.
Pokračování zítra, v pátek 24. února
Zdroje: Pacner Karel: Osudové okamžiky Československa, Albatros, 2001, Kaplan Karel: Únor 1948, Epocha, 2018, Hora Ota: Svědectví o puči, Melantrich, 1991, Žantovský Petr: Půlstoletí polotmy, Beskydy, 2019, Všechnu moc lidu Stalinovi (díl z televizního seriálu České století)
Vložil: Jakub Vosáhlo