Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem padl hrdinskou smrtí. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 25.02.2023
Jak jsem padl hrdinskou smrtí. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Jsou to jen hračky na zabíjení lidí a budoucnosti

Ležel jsem na pláži pod pražským mostem, který se kdysi jmenoval Švermův, podle hrdiny, co zahynul za druhé světové války při osvobozování (Česko)Slovenska, a dnes se jmenuje Štefánikův, podle jiného, co (Česko)Slovensko osvobodil za první světové války, a pak když se do něj vracel, zřítil se na ně s letadlem.

Válel jsem se na žlutém písku a nohy si nechal oplachovat průzračnou vltavskou vodou.

Na modrém nebi bez mráčku jsem mezi zářícími slunečními paprsky viděl Pabla Picassa, který ke mně rukou postrkoval bílou holubici míru. V zobáčku držela svitek papíru. Zamířila dolů na pláž, sedla si vedle mne do písku a papírovou roličku mi strkala do dlaně. Rychle jsem svitek rozbalil a četl nadpis: „Rozkas pro obyvatele! Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta…“ Nějaký „General Pjechoty“ mi sděloval, že si musím koupit zbraň a nastoupit do boje proti krvežíznivému nepříteli.

Vstal jsem, oklepal plážový písek a Revoluční třídou, oklikou přes Vinohradskou, která se dřív jmenovala po vítězných maršálech Fochovi, Schwerinovi a Stalinovi, došel do Rytířské ulice, z níž jsem zabočil do bezejmenné uličky u kostela svatého Havla, kdysi plné hospůdek, ze kterých se staly prodejny zbraní pro válčící strany. Za poslední peníze jsem si tam koupil pistoli Mauser, na kterou mi dali slevu, protože byla rezavá a nešla nabít. S pistolí v ruce a s výrazem dží-aj-geroje jsem došel na Malé náměstí. U jednoho soklu, co podpíral podloubí, tam stála moje žena.

„Taky bys mohl položit tu pistoli a pomoct mi, nevidíš, že tady stavím barikádu?“ řekla mi na uvítanou. Pomáhal jsem jí tedy vytahovat bílé dlažební kostky a usazovat je kolem pilíře do míst, kam obvykle čůrají psi. Pak jsem uslyšel podivné zapraskání a rukou si sáhnul na krk, tam, kde jsem cítil největší bolest. Upadl jsem na záda a nad sebou viděl šedá barokní oblaka, která byla tak blízko, jako by sestoupila na zem nebo jako bych se k nim nějak přiblížil. Pak jsem se otočil a viděl se ležet na místě, kde čůrají psi. Barikáda už tam nebyla…

Ze dvou stran se ke mně blížily buldozery, označené nápisy „přítel“ a „nepřítel“, a dotlačily mé tělo do kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí, kde mě vedle ostatků ostatních padlých nechali ležet na dlažbě k identifikaci. Řidiči buldozerů pak vylezli z kabin, poplácali se po zádech, vzájemně si pogratulovali, a potom vedle sebe odjeli Revoluční třídou k mostu, který se jmenoval nejprve po hrdinovi z druhé, a pak z první světové války. Dojeli až na pláž, opláchli zakrvácené radlice buldozerů, lehli si do písku tam, kde byl ještě vidět obrys mého těla, a dívali se, jak kdysi průzračná vltavská voda odtéká do Rudého moře.

Po obloze nad nimi plul Pablo Picasso s holubicí, které zavázal oči bílou páskou s červenými iniciálami Revoluční Garda, a odnášel ji pryč.

Zdroje: Toulky českou minulostí a Přítomnost

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák