„A víš, co je to Serekunda?“ Slavný pražský knihkupec vzpomíná. A že má na co, od potomků legend po Jiřího Žáčka

Foto: Jiří Kačur (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Vratislav Ebr letos v únoru

ROZHOVORY NA OKRAJI Vratislav Ebr, knihkupec, který minulý rok oslavil osmdesátiny, je proslulý organizátor kulturních a společenských akcí. Vedl Arbesovo knihkupectví, kde se konaly veliké autogramiády. Spisovatel, milovník citátů, slovních hříček, poezie, knih. Autor řady knížek jako například Sranda po životě, Všechny krásy Prahy. S Marií Formáčkovou mimo jiné sepsal svůj osobní příběh Narozen na popravišti.

Traduje se, že nejste přítelem moderních technologií. 

Nepoužívám počítač, ale pouze psací stroj. Pomáhá mi jedna známá z druhého konce Prahy. Pomáhá mi z Ebrovinami a vyřizuje všechny dopisy, žádosti a přání a tak dále. Jednou za 14 dní dostanu celej štos papírů a doma pak odpovídám. Píšu na Consulu. To si vzpomínám, že Jirka Žáček se kdysi v nějakém fejetonu rozohnil, že psací stroj nepoužívá. Tak jsem se ho zeptal, na čem vlastně psal ten fejeton. A samozřejmě, že na svém psacím stroji.

Rozhovor probíhal v přítomnosti vína. Bílého.

Nastoupil jste do knihkupectví na Smíchově jako učedník? 

Tam jsem se dostal až koncem šedesátých let. Předtím jsem nějakou dobu pracoval pro nakladatelství Československý spisovatel, ale táhlo mne to zpět ke knihkupeckému řemeslu, tak jsem tu nabídku, abych dělal vedoucího, přivítal a skončil jsem tam na několik desetiletí. Nastoupil jsem tam v únoru 1969 a byl jsem tam snad do roku 1992 nebo 93. 

Akce na „Arbesáku“ byly legendární… 

Nu ano, to byla skvělá setkání. Prodával tam František Nepil, Neprakta. Hrál k tomu Vašek Hudeček. Nebo když jsme slavili desáté výročí, tak jsme tomu udělali slávu. Hrála cimbálovka, Petr Novotný křtil svoji desku. 

Jo jo, ale také jsme trochu pracovali a vybudovali jsme vedle té prodejny také expedici. Měli jsme snad sto čtyřicet tisíc členů. Začínali jsme ve dvou a potom se to rozšiřovalo, nakonec nás tam díky té expedici bylo 24. Pracovala tam třeba také paní Šustrová, dělala kdysi sekretářku Vladovi Klementisovi, ale to už začíná být nezáživné. 

Také jste dělali akce s „potomky slavných“. 

Těch setkání bylo více, ale to před pár lety, myslím, že v roce 2016 bylo zajímavé. Chtěli jsme připomenout osobnosti naší historie a musím říct, že řada potomků má pohnuté osudy. Obrazně řečeno si nám tam sedl Josef Lada vedle Jaroslava Haška. Bedřich Smetana musel jít bohužel dříve domů, ale zastavil se Komenský, aby nám povyprávěl o svém prstenu. To nám říkal pan Jan Kocourek, který zastupoval Petra Kallika, posledního přímého potomka Komenského. Kocourek pocházel z vedlejší větve. Ti žijí teď v Kalifornii. Těch setkání bylo víc, ale to v roce 2016 bylo asi největší. Sto nebo snad sto dvacet se jich tam sešlo.

Autor rozhovoru šmejdí v knihách zpovídaného.

Poté, co jste skončil v knihkupectví, jste nepověsil flintu na hřebík. Dlouhá léta jste pořádal kulturní pořady v Salmovské literární kavárně. 

Je to u Karlova náměstí. Ty pořady byly vždycky kolem knih, s hudbou. Začínali jsme vždy v 19:19, aby si každý pamatoval, kdy to je. Vystupovala tam řada zajímavých hostů, chytrých lidí, kteří ledacos poznali. No, vydalo by to na celou encyklopedii. Marta Kubišová třeba, anebo Jarda Svěcený. Rád vzpomínám na Jirku Žáčka, který je pro mne jeden z nejvtipnějších českých autorů. Každý poslední čtvrtek v měsíci jsme tam dělali poetické Večery s Pegasem. K těm mě kdysi vyprovokovala Táňa Fischerová, když si jednou posteskla, že poezii je tak trochu odzvoněno. Že měla připraveno čtení, ještě s Honzou Kačerem – Browningovou, Portugalské listy, ale že na takové pořady lidi moc nechodí. Tak jsem ji řekl –  a nechtěla bys to udělat v Salmovské, ale nemůžeme ti dát žádnej honorář, leda tak pěknou knížku. Táňa mi řekla, že to udělá ráda, že přátelství a poezie je to nejvýš. Mnoho let jsme to v Salmovce pak pořádali. 

Ta Salmovka mi připomíná Švejka, jelikož tam si přece pobyl několik hodin na policejním komisařství… 

To jsem si zjišťoval, jelikož mám taky rád Haška. No a nějaký hrabě František Salm, poměrně významný rod to byl, založil na místě dnešní ulice koncem 18. století velikou zahradu, kterou Pražané považovali za překrásnou, ale ta vlivem stavebních změn postupně mizela. Ta ulice se nejdříve jmenovala Salmova a později se název proměnil na Salmovskou. Švejk tam podle Haška pobyl několik hodin. Ve čtvrtek 29. 6. to bylo. Den poté, co císař pán nechal vyvěsit ten svůj manifest. 

Napsal jste o Praze také hodně malých sbírek vtipných bonmotů jako třeba Herbář slov vybraných i nevybíravých či Hezky česky ve dne. Mne zaujal ten Opravník omylů v názvech pražských ulic anebo ta krásná knížka vyzdobená obrazy Prahy Ivana Svatoše Všechny krásy Prahy. 

Sbírám leta různé výstřižky. Hledám, co se týká literatury. To si zakládám. Mám doma kolem padesáti krabic od bot jako registračky. Na Slapy jsem jezdil stanovat. Mám tam stan, starý spacák, několik krabic se starými novinami. Ty vystříhávám. No a ještě psací stroj, stoleček a potom tam soutěžím, kdo datluje rychleji. Jestli ten datel, anebo já na stroji. Je tam pěkně a jednu, dvě knížky jsem tam vždy udělal. Miluji přírodu, ten kraj, Častoboř. 

Většina vašich knih se točí kolem Prahy. 

Tak Praha je opravdu moje veliká láska, stejně tak jako poezie. Název té knížky s Ivanem Svatošem je inspirován Seifertovými vzpomínkami Všecky krásy světa. 

No tak to vidíš, a to mi připomnělo, jak soudruzi řešili - tehdy, když Seifert obdržel tu nobelovku, jestli by měli ve výloze nakladatelství Československý spisovatel na Národní třídě udělat nástěnku. No, nakonec ji udělali, ale menší, než byla ta vedle věnovaná nějakým komunistickým pisatelům. Už si ani nevzpomínám, kterejm.

Pan Ebr má i svou pouliční ceduli.

Ty jsi zmínil myslím ten Opravník omylů v názvech pražských ulic. To je také taková pragensie a kdo se chce trochu přiučit, jak se to má s názvy některých ulic, tak by si ji měl určitě přečíst. Ale neopravuji pouze já. 

Co mne zarazilo, bylo, když jsem jel minulý rok přes Vršovice a viděl jsem tam přelepený název Ruské ulice a také ulice Tolstého. Ta první nese svůj název od roku 1918 a ta druhá od roku 1910… A taky Moskevská byla přelepena. Ta se tak jmenuje od roku 1947. Tak očekávám, že ještě zatratíme jméno Jaroslava Haška, který v té ulici v čísle 33 bydlel. 

Rovnou bych těm přelepovačům doporučil, aby vymazali z dějin i Annu Kareninovou. Tolstoj či Moskevská ulice přece nemají nic společného s tím, co se dneska děje, stejně tak jako Goethe nemá nic společného s Hitlerem, ačkoliv pravda, oba byli Němci. 

No, ale trochu to odlehčím. Mám rád zajímavá slova a zeptám se tě pro změnu já. Víš, co to je Serekunda? 

Co? 

Tak ve skutečnosti je to největší, nikoli však hlavní město Gambie. Samozřejmě tohle nikdo neví. Když jsem se třeba kdysi zeptal Pavla Bednáře, mistra Evropy v kanoistice, čím mne okouzlila Serekunda, odpověděl, že názvem určitě ne, ale možná vzhledem. Tak to vidíš. No a co je to šušňál nebo papardelle asi taky nevíš. To první je nástroj k vytahování hřebíků, a to druhé jsou takové nudle.

Jiří Kačur 

Vložil: Jiří Kačur