Gottwaldova finální bitva: Legenda o příteli na východě. Výročí Jakuba Vosáhla
23.02.2023
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Klement Gottwald a Stalin
„Právě se vracím z Hradu“. Slova Klementa Gottwalda, která se nám vybaví při zmínce o Únoru 1948 asi jako první. Stejně jako bizarní historka o půjčené čepici a retušování Vlada Clementise, který stál na balkóně vedle něj. Před 75 lety ztratili Češi a Slováci na dlouhá desetiletí svobodu. Připomeňme si, jak se to mohlo stát, abychom si tuto lekci nemuseli opakovat. Tak zvaný Vítězný únor dnes poprvé.
Rozhodujícím dnem celého únorového převratu ale podle historika Karla Kaplana, který je považován za jednoho z největších expertů na československý komunismus, nebyla středa, ale už pondělí 23. února.
Do nového týdne vstupovaly tři nekomunistické strany, jejichž ministři v pátek rozpoutali podáním demisí vládní krizi, v totální defenzívě. Premiér a předseda komunistů Klement Gottwald za 24 hodin dal dohromady sobotní statisícovou demonstraci na Staroměstském náměstí, na které jasně vymezil komunistické požadavky, a v neděli se sešlo osm tisíc odborářů, z nichž proti komunistickým návrhům řešení krize hlasovaly jednotky delegátů (různé zdroje uvádějí sedm či deset).
V pondělí ráno komunistický ministr vnitra Václav Nosek pozastavuje platnost cestovních pasů a k výjezdu do ciziny je nadále potřebná výjezdní doložka. Ruší se i tzv. „malý pohraniční styk“ s Rakouskem a Německem.
Noskovi policisté začínají zatýkat nekomunistické politiky. Ministr prezidentovi suverénně tvrdí, že jde o rozkrývání protistátního puče, ve skutečnosti se zatýká podle dvou dlouhodobě připravených seznamů komunistických oponentů.
S Noskem je u prezidenta i komunistický premiér Klement Gottwald, který předkládá své návrhy na řešení vládní krize. Chce pokračovat v koalici s národními socialisty, lidovci i slovenskými demokraty, ale vybrat si místo ministrů v demisi do vlády jiné lidi. Přesně jako to řekl v sobotu na Staromáku.
A už je má dokonce i vybrané. Během dne se schází s národními socialisty Šlachtou a Neumannem i lidovci Petrem a Plojharem.
A jedná i se sociálními demokraty, jedinou nekomunistickou stranou, která se k demisi nepřipojila.
Jeho lidé mezitím odvádějí proti politickým oponentům „špinavou práci“. Agenti StB vtrhávají do sekretariátu národních socialistů, kde zaranžují nález zbraní a Rudé právo druhý den na titulní stránce hlásá, že informace o protistátním puči se potvrdily.
Vedení těchto stran jedná s prezidentem Benešem a ujišťují jej, že jsou připraveni svést s komunisty rozhodující souboj a že pro záchranu demokracie udělají cokoliv.
Komunisté na druhý den velkolepě avizují generální stávku na podporu Gottwaldova řešení vládní krize.
Večer jejich triumf završuje manifestační podpora armády. Na oslavách výročí vzniku Rudé armády v Obecním domě se na stranu komunistů postaví generálové Svoboda a Klapálek, dvě největší velitelské legendy z druhé světové války. Tři roky po jejím skončení to má mimořádnou váhu.
Patton se zastavil před Prahou
Právě tím se symbolicky završují události, které dovedly demokratickou zemi k zavřeným hranicím, zatýkání a provokacím StB. Mimořádně zpackaná vládní krize, o které ani Gottwald nevěřil, že ji jeho oponenti mohou provést tak hloupě, představovala pouhé finále procesu, který od určité doby nezvratně směřoval k ovládnutí země komunisty.
Začalo to o necelé tři roky dříve, v posledních dnech války. Tři velmoci protihitlerovské koalice jsou už od konference na Jaltě dohodnuté, kudy má vést demarkační linie mezi sovětským a americkým postupem. Jenže na konci dubna, když Američané a Britové doslova proletí Německem, objevuje se možnost postupu dále. Buď na Berlín, nebo na Prahu. Obě hlavní města mají osvobozovat Sověti. Politici i vojáci si ale uvědomují, jakou prestiž má osvobození hlavního města.
Zatímco Berlín si Sověti nemíní nechat vzít (Stalin dá pod vlivem rychlého postupu Američanů svým maršálům Žukovovi s Koněvem na sestavení plánu útoku šibeničních 48 hodin), Praha se zdála být reálnější.
Na začátku května, když se Sověti zdrželi na Moravě a v Berlíně sotva skončila gigantická finální bitva, si i Američané uvědomili, že cesta do Prahy je otevřená. V noci na 4. května generál Patton, který o útok na Prahu usiloval dlouhodobě, dostává zelenou.
Ráno vše v Košicích u rádia poslouchá prezident Edvard Beneš. „Dobrý bože,“ vykřikl prý nadšeně a volal paní Hanu. Představa, že by se Američané dostali do Prahy před Sověty, je i pro důsledného ctitele dohod mimořádně vzrušující.
Patton během dvou dní postoupil až do vzdálenosti 60 kilometrů od Prahy. Tam se zastavil. Mezitím v Praze propukne povstání a mezi jeho elitami se rozpoutá spor, zda se obrátit o pomoc na Američany, nebo čekat na sovětská vojska, která chvátají od Berlína a na začátku povstání jsou někde u Drážďan.
Komunisté mají ve štábu povstání zarputilého Josefa Smrkovského, který blokuje všechny jiné alternativy než čekání na vojska generála Koněva. Američané nakonec zůstanou před Prahou a do metropole jako první ze spojeneckých vojsk vstoupí 9. května ráno Sověti. Komunisté z toho stvoří legendu, která zásluhy sovětských vojsk (ta k vyčištění Prahy od zbytků německých vojsk přispěla nezpochybnitelně) výrazně nadsadí a stane se základem příběhu o nejlepším příteli na východě.
Gottwald nastupuje
Zatímco v Praze se střílelo, v již osvobozených Košicích se jednalo o politickém uspořádání nové republiky. K jednání usedli nejlépe připraveni komunisté, kteří získají ze všech stran největší vliv. Navíc jim jde otevřeně na ruku premiér Zdeněk Fierlinger i několik ministrů.
Obnovená republika také řeší, jak svou existenci ukotvit mezinárodně. Spojence hledá při čerstvých vzpomínkách na trauma z konference v Mnichově. Už v roce 1943 navíc exilová vláda podepsala spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.
Prezident Edvard Beneš, hlavní tvůrce zahraniční politiky, si je vědom, že velmoc, která osvobodila Prahu, bude muset být mezi spojenci za velmi důležitém místě.
Ministrem zahraničí se stává Jan Masaryk, syn prvního prezidenta republiky. Bývalý velvyslanec v Londýně je vnímán jako garant orientace na Západ. Jenže labilní Masaryk (který se ve vládě sblížil s Gottwaldem) v OSN i na jiných fórech hlasuje se Sovětským svazem a hovoří na jeho podporu tak okatě, že to mezi západními diplomaty vyvolává znechucení.
Jediný částečný úspěch československé diplomacie spočívá v tom, že Rudá armáda se stáhne z Československa – jako jediného ze všech středoevropských zemí.
V roce 1946 komunisté ještě posílí své pozice, když vyhrají první poválečné volby a premiérem se stává jejich předseda Gottwald.
I západní spojenci si uvědomují, že musí o své pozice v Evropě bojovat. V létě 1947 představují USA Marshallův plán hospodářské obnovy kontinentu. Československo původně projeví zájem se plánu zúčastnit. Pak ale v Moskvě vládní delegaci vedené premiérem Gottwaldem Stalin vysvětlí, že to bude vnímat jako akt nepřátelství.
Za odstoupení přislíbí zemi zničené suchem a neúrodou pomoc v podobě dodávek obilí. Tyto „vlaky pšenice“ komunisté rovněž náležitě propagandisticky prodají.
Stalin kromě toho Gottwaldovi opakovaně nabízí pomoc Rudé armády a sovětských expertů. Gottwald trvá na tom, že díky podpoře od veřejnosti je schopen zmocnit se moci ve státě „československou cestou“.
Přichází zima a země se stále zmítá v poválečné krizi. Komunisté, kterým z průzkumů vychází, že volební výsledek z šestačtyřicátého těžko zopakují, se všemi možnými výhodami na své straně, se chystají na finální bitvu o převzetí moci.
V únoru 1948 jim nekomunistické strany nabídnou šanci, v jakou Gottwald už snad ani nedoufal.
Sovětský svaz chce mít vše pod kontrolou. Do Prahy přijíždí náměstek ministra zahraniční Valerian Zorin, který to v Praze dobře zná. Po válce zde byl velvyslancem. Oficiálně přijíždí zkontrolovat distribuci hospodářské pomoci z podzimu. Reálně dohlížet na Gottwaldův rozhodující střet.
Opakuje nabídku pomoci Rudé armády, a Gottwald ji opět odmítá, situaci prý má v rukou.
Hrozba Rudou armádou, vhodně zmiňovaná ale určitě ovlivní prezidenta Beneše.
A to dodává Klementu Gottwaldovi 23. února večer neobyčejné sebevědomí.
Pokračování zítra, v pátek 24. února
Zdroje: Pacner Karel: Osudové okamžiky Československa, Albatros, 2001, Kaplan Karel: Únor 1948, Epocha, 2018, Hora Ota: Svědectví o puči, Melantrich, 1991
Vložil: Jakub Vosáhlo