Byl až moc laskavý a hladivý? Kolik ale pokladů české kinematografie nese jeho jméno. Výročí Jakuba Vosáhla
22.02.2023
.jpg)
Foto: Se svolením Knihy Dobrovský
Popisek: Jiří Menzel na autogramiádě
Jeho filmy byly podle některých až příliš laskavé a hladivé. On sám byl naproti tomu poměrně vznětlivým a vášnivým diskutérem. Odešel před třemi roky, ale pořád máme pocit, jako by tu byl. Jiřímu Menzelovi, jedné z největších legend českého filmu, by ve čtvrtek bylo 85 let.
Narodil se v únoru 1938, z režisérů slavné „československé nové vlny“ byl nejmladší a začal točit jako poslední. Všechny ale dohnal a předehnal, když hned jeho první film dostal amerického Oscara.
Začalo to, když čerstvý absolvent FAMU spolupracoval na projektu Perličky na dně, zfilmování sbírky povídek Bohumila Hrabala. Menzel se s libeňským svérázem sblížil a díky tomu se ještě před vydáním dostal k jeho novele Ostře sledované vlaky. Příběh z protektorátu na malém českém nádraží, prolínající v postavě Miloše Hrmy hrdinství železničního odbojáře s vlhkými sny sotva odrostlého puberťáka, se přesně trefoval do nálady šedesátých let.
V březnu 1968 se Menzel vracel do probouzející se atmosféry Pražského jara se soškou světové filmařské extraligy. Mezitím už stihl natočit Vančurovu prázdninovou romanci Rozmarné léto a chystal se spisovatelem Josefem Škvoreckým a lidmi kolem divadla satirickou kriminálku Zločin v šantánu.
Vedle toho ale chystali další film s Hrabalem. Na Barrandově příprava Skřivánků na niti dostala zelenou, ale pak přijely tanky čtyř spřátelených armád a všem bylo jasné, že film bude mimořádně problematický. Ukazoval období největších komunistických čistek začátku padesátých let a poetickým jazykem neodsuzoval jen justiční „přehmaty“, ale celou podstatu komunistické vlády.
Jeho výroba tak byla závodem s časem, než se politické poměry změní natolik, že bude film zastaven. Menzelovi se jej v roce 1969 podařilo dodělat do finální podoby, ale hotový pás byl okamžitě uložen do trezoru. Slavnostní premiéra se (navzdory slibům ve filmovém týdeníku) konala až v roce 1990, kdy ohromil festival Berlinale a jako jediný československý film zde získal hlavní cenu. „Skřivánci“ jsou totiž kromě pohnuté historie také mistrovskou adaptací Hrabalovy prózy.
Předloha, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet je sbírkou sedmi povídek. Spojuje je především téma „outsiderů padesátých let“, lidí, kteří skončili při velkolepém komunistickém experimentu na okraji společnosti.
Několik jich je dějově svázáno s prostředím kladenských hutí, kde v oné převratné i děsivé době pracoval také Bohumil Hrabal, absolvent právnické fakulty. Právě dvě kladenské povídky, Divní lidé a Anděl, jsou základem příběhu.
Na tuto základní zápletku Menzel s Hrabalem navěsili postřehy a epizody z ostatních povídek, které dotvářely atmosféru a kontext. Třeba z povídky Ingot a ingoti, dost brutálního příběhu znásilnění dívky na dělnické ubytovně, se do filmu dostal nezapomenutelný monolog Rudolfa Hrušínského o přetavování šrotu na ušlechtilou ocel a místních brigádnících buržoazního původu. „Ty taky přetavíme, na novýho člověka,“ ujišťuje s dechberoucím sebevědomím dělnického funkcionáře.
Hrabal prý této metodě kompozice filmu říkal „splétání copánku“. A s Menzelem si ji pak zopakovali o patnáct let později u filmu Slavnosti sněženek.
Poslední z pramenů copánku v knížce vůbec není. Menzel na návštěvě u Hrabala náhodně u kamen objevil text románu o kuchaři Pavlu Hvězdářovi. Prvních 25 stránek už proletělo komínem.
Menzelovi se ale torzo strojopisu líbilo a postavu využil do scénáře. Nakonec se v neodolatelném podání Václava Neckáře stala hlavní tváří filmu.
„A kam zmizel Mlíkař?“ Hvězdářův naivní dotaz měl potenciál stát se legendární hláškou, kdyby se film dostal do kin. Byla to doba, kdy opět mizeli lidé. Tentokrát už naštěstí nikoliv do věznic, ale jen z veřejného prostoru.
Menzel tuto normalizaci odnesl u filmu snad nejvíce. Kromě trezorových Skřivánků měl taky smůlu, že zrovna v „krizovém období“, jak tehdejší propaganda onálepkovala rok 1968, byl díky Oscarovi na vrcholu popularity a bylo na něj vidět.
Sice byl stále zaměstnancem Barrandova, ale k filmování ho nepustili dalších šest let. Když už to vypadalo, že by mohl natočit pohádku Tři oříšky pro Popelku, byl nakonec upřednostněn ambiciózní straník Václav Vorlíček.
V roce 1974 musel natočit „omluvný“ film Kdo hledá zlaté dno. U ideologického příběhu o floutkařském vysokoškolákovi, který najde správný přístup k životu na stavbě přehrady, poprosil Menzel o spolupráci na scénáři Zdeňka Svěráka, aby tomu dodal aspoň trochu přitažlivosti.
O dva roky později ale díky tomu mohl se Svěrákem natočit Na samotě u lesa. Rodinná komedie proslavila dvojici autorů Svěrák – Smoljak a v podstatě definovala jejich filmový styl na hraně mezi humorem a dojetím. Menzelova režie na tom měla velký podíl.
A díky tomu, že Zdeňku Svěrákovi na Barrandově omylem dvakrát zaplatili honorář za námět, následně vznikl další venkovský film. Ten se stane legendou a Menzelovi přinese druhou nominaci na Oscara.
Je to celkem známá historka, kterak Svěrák sedl a přes noc napsal povídku, aby ji před inspekcí spárovali se starou fakturou. Ale byl to právě Menzel, kdo při společné cestě autem okamžitě poznal, že v té črtě se skrývá klenot.
Pečlivý Svěrák napsal několik verzí scénáře Vesničko má, středisková, než byl spokojen, takže do realizace uplynulo dalších sedm let, během kterých Menzel natočil dva další „Hrabaly“ - Postřižiny a Slavnosti sněženek.
A pak v roce 1985 konečně došlo na příběh řidiče Pávka a jeho „momentálně zaostalého“ závozníka, které v podání Mariana Labudy a Jánose Bána americký tisk srovnával s Laurelem a Hardym. Jenže tady komický kontrast tlouštíka a dlouhána sloužil tématu vztahu společnosti k handicapovaným, což bylo celosvětově srozumitelné a zrovna v té době velmi aktuální.
Po roce 1989 někteří Menzelovi se Svěrákem vyčítali, že venkov v pokročilé fázi socialistického rozkladu společnosti vyobrazili až příliš laskavě. Ale věci, které tato sonda do vesnické komunity zachycovala, dalece přesahovaly jeden smutný politický experiment přetavování ingotů.
Už v šedesátých letech byla jedním z definičních znaků slavné československé nové vlny aktuálnost, jenže právě Menzelovy filmy z ní jsou „aktuální“ snad úplně nejméně. Všechny se odehrávají v nějaké více či méně upřesněné minulosti.
Možná právě to jim dává kouzlo. Samozřejmě režisér reagoval na aktuální otázky a témata, ale pokud očima šedesátých let zachycuje léta čtyřicátá nebo padesátá, vzniká tím určitý nadhled a odstup. A ten pak umožňuje snadnější pochopení i divákům let sedmdesátých, devadesátých nebo nového tisíciletí.
Díky tomu se na Ostře sledované vlaky nebo Skřivánky na niti dá ještě dnes koukat bez hlubší znalosti kontextu doby, zatímco některé šedesátkové aktuality jsou opravdu jenom pro fajnšmekry. A myslím, že dnes už ani oni nechápou význam každé glosy či záběru.
Na podzim 1989, když komunistický režim po celém východním bloku končil a jeden anglosaský expert psal o „roku zázraků“, Menzel točil film Konec starých časů. Pozoruhodnou metaforu, jak jsou všechny politické převraty podobné.
A vedle nich jsou věci mnohem univerzálnější, nadčasovější a ve finále mnohem důležitější.
Menzelovy filmy mi občas připomenou, že bych tu politiku, která je mi jinak chlebem, neměl brát až tak urputně.
Zdroje: Menzel Jiří: Rozmarná léta, Slovart 2013, Hames Peter: Československá nová vlna, Levné knihy, 2008, Svěrák Zdeněk: Vesničko má středisková (filmová povídka), Primus 1995, Neobyčejné životy: Jiří Menzel. TV dokument, Zlatá šedesátá: Jiří Menzel. TV dokument
Vložil: Jakub Vosáhlo