Už se nedělá humor, jenom legrácky, říkal pan Horníček. A zlobil se přede mnou na ČT. Svět Tomáše Koloce
komentář
19.02.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Miroslav Horníček
Dokončení autorova osobního svědectví o svorníku české satiry a kultury, od jehož smrti tuto středu uplynulo dvacet let.
Ještě předtím, než Jan Werich v roce 1960 po dvou zákazech již připravených představení, na Spartakiádu a na festival Divadlo národů v Paříži, položil své ředitelství (čímž ukončil zlatou éru divadla, jež založil, a tato éra byla nahoře prokleta, i záznamy předscén, které dala vrchnost vyhodit, zachránil jen náhodou z popelnice filmový historik Myrtil Frída), splnilo Divadlo ABC svou další důležitou úlohu.
Ve hře Jaroslava Dietla Byli jednou dva byla na české jeviště oficiálně uvedena nová dvojice Horníček-Kopecký, pro kterou po odchodu z ABC Horníček (který oceňoval práci raného Jaroslava Dietla, ale nelíbilo se mu, že „neumí pointy“) napsal zájezdovou aktovku Tvrďák, jež pak pro oba herce znamenala pracovní základ. Tedy vedle jejich dalších aktivit, jako byla například práce pro divadlo Semafor, u jehož kolébky stál Miroslav Horníček tím, že reklamního grafika a začínajícího divadelníka Jiřího Suchého seznámil s Jiřím Šlitrem, pro něhož tehdy psal texty sám (například píseň Potkal jsem jelena).
Slavná trojice Horníček, Kopecký a Filipovský pak stála u zrodu legendy, když (aby podpořila tehdy neznámé debutanty Suchého, Šlitra, Matušku, Filipovskou a další) alternovala v titulní úloze spisovatele Sommera v první hře Semaforu Člověk z půdy. Další dodnes existující kulturní podnik založil Miroslav Horníček, když se stal prvním moderátorem Festivalových vteřin z MFF Karlovy Vary, jehož hosty tehdy nebyli žádní „chlebíčkáři“ (jak se nedávno vyjádřil Horníčkův dnešní nástupce Marek Eben), ale třeba Luis Buñuel, Tony Curtis, Claudia Cardinale, Henry Fonda... A protože Tvrďák byl záhy zakázán, jezdil tehdy MH po vlasti s pořadem typu Ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím, což byl formát, který zas po letech využil Miroslav Donutil.
Horníčkův glosátorský talent a jevištní nonšalance, kterou získal během pěti let dvojice W+H s Janem Werichem, byly využity, když spolutvůrci prvního multimediálního pořadu světa (Laterny magiky, která doslova roztrhala porotu světové výstavy Expo ´58 v Bruselu) Ján Roháč a Vladimír Svitáček připravili ve spolupráci s Pavlem Juráčkem a Radúzem Činčerou první interaktivní program Kinoautomat, v němž si diváci mohli vybírat varianty dalšího děje, přičemž hlavní úlohu na plátně i moderátora na jevišti měl Miroslav Horníček.
Představení, pro které se Horníček v Montrealu naučil svou roli nazpaměť anglicky, ačkoli tento jazyk neovládal, se v Montrealu hrálo celkem 425krát, a když vzhledem k postojům tvůrců z roku 1968 normalizátoři představení po letech zakázali, čekali Montrealští ještě dva týdny u zavřené pokladny, v domnění, že se přece musí časem otevřít. Přespolní diváci si pak aspoň vynutili další sérii představení v San Antoniu v Texasu, ve Spokane ve státě Washington a v japonské Ósace, zatímco v pražském představení se na stylu Horníčkova moderování na konferenciéry vyškolili třeba studenti Eduard Hrubeš a Saskia Burešová. To nejdůležitější, co si ale z Montrealu přivezl MH, byla fascinace Show Davida Frosta, kterou tam viděl v televizi. Na ní po návratu založil své Hovory H, které (jak to tak u nás bývá se všemi projekty, které prostý lid učí myslet) bohužel byly v roce 1971 opět zakázány.
Po Werichovi a Kopeckém vytvořil Miroslav Horníček (i když jen jednorázově) třetí slavnou dvojici s Jiřím Sovákem, když v roce 1972 navázal na staré partnerství z vojny v horko těžko nahoře prosazeném seriálu Byli jednou dva písaři (který pro ně tentokrát napsal už „nový“ Jaroslav Dietl, který se naučil i pointy) a kde ve společných dialozích „vyškolili“ dalšího legendárního komika Josefa Dvořáka. Během natáčení v Horníčkově životě nastal zlom.
Když v roce 1969 v televizi ujišťoval mladé, že si jejich protestů váží, ale že by nepřežil, kdyby totéž, co Jan Palach, udělal i jeho syn, netušil, že to bude muset přežít. Jeho syn Jan, student FAMU, během návštěvy otce při filmování Písařů dostal epileptický záchvat, během něhož se utopil ve vodní nádrži. Miroslav Horníček se tehdy (prostřednictvím svého osobního přítele, faráře tehdy podzemí Obce křesťan Josefa Adamce) kontaktoval nejen s vírou. Jeho intelektuální projev se tehdy ještě prohloubil, jeho pořad Než se zvedne opona, v němž umělci bez dnešních bulvárních klípků, a přitom zábavně rozjímali o herectví, byl oporou kulturymilovné části národa v 80. letech a stává se jím opět, poté co byl před několika měsíci vyvěšen na web a obratem se stal virálem sociálních sítí.
Labyrint světa a ráj srdce
Během našeho korespondenčního styku (plus jediné návštěvy v jeho dvojdomě, který měl s Lubomírem Lipským) mi bylo dáno víc, než autorská koláž MH a několik jeho knih (z nichž jedna, Chvalozpěvy, například stála u kolébky mé celoživotní lásky k Arménii). Měl jsem také možnost poznat trochu jiného Miroslava Horníčka, než jak je dnes mediálně prezentován. Muže, který se (stejně jako Jan Werich, který v rozhovoru s ním v Hovorech H řekl, že se bojí, co se stane s českou duší, až k nám dorazí masová americká zábava) bál o české umění, na jehož vývoj měl svým dílem nezanedbatelný vliv. Muže, který doslova soptil (ano, jsem jeden z mála, kdo se může chlubit tím, že od mistra slyšel celou sérii sprostých slov) na adresu ČT, když jsem využil dané telefonní číslo a zavolal mu po repríze Kinoautomatu v České televizi. Nemohl totiž pochopit, jak tam mohli z projektu vypustit to hlavní. Inspirativního moderátora, glosujícího děj a navádějícího diváky, aby zvolili tu či onu variantu. V podání ČT si osamělí diváci u svých obrazovek jen volili další děj pomocí přepínání z jednoho kanálu veřejnoprávní televize na druhý. Byla to předzvěst vývoje, kterého se Miroslav Horníček nikdy nechtěl dožít. Od Vlastimila Brodského, s kterým jsem mluvil těsně předtím, než se jel rozloučit s panem Horníčkem do Liberce, kde dožíval, jsem se o konci našeho společného známého dozvěděl leccos. Nejvíc mi ale tanou na mysli slova, která MH těsně před smrtí řekl Milanu Lasicovi: „Dnes už se nedělá humor, ale jenom legrácky.“
Zůstalo ale něco, co nás, kdo o to stojíme, kdykoli dokáže vytáhnout z potopy. Nejen ta obrovská masa zachovaného díla velkého dramatika, herce, režiséra i teoretika, ke které se jde kdykoli vrátit, ale také množství přímých podnětů, které dal velký muž české i světové kultury lidem, jako jsem já, ve svých dopisech. Právě v dnešní době, kdy málokdo z mladých obdrží (možná o to ani nežádá) podobné řádky, se ukazuje, jak nesmírné hodnoty se dostalo nám, adresátům dopisů, jako je tento. O to víc, pokud jsme si je, v dnešním ohromném hodnotovém protivětru, brali i k srdci:
|
„Milý Tomáši,
chci Vám poděkovat za Vaši velkou a milou důvěru. Sotva mohu víc. Nebudu se zabývat formou vašich veršů, neboť je mi daleký každý kritický úmysl. Ničím nelze se uměleckého díla dotknout tak málo jako kritickými slovy: přijde se při tom vždycky na více nebo méně šťastná nedorozumění.
Ptáte se, jsou-li Vaše verše dobré. Ptáte se mne. Ptal jste se předtím jiných. Posíláte je do časopisů. Srovnáváte je s jinými básněmi a znepokojujete se, když jisté redakce odmítají Vaše pokusy. Protože jste mi dovolil poradit Vám, prosím Vás, nechte toho všeho. Díváte se vně a to byste neměl nyní činit především. Nikdo Vám nemůže radit ani pomoci, nikdo. Je jen jediný prostředek. Ponořte se v sebe. Vypátrejte příčinu, jež Vám velí psát; zkoušejte, rozprostírá-li své kořeny v nejhlubším místě Vašeho srdce, přiznejte si, zda byste musil umřít, kdyby Vám bylo zakázáno psát. Toto především: ptejte se sebe v nejtišší hodně své noci: musím psát? Dolujte v sobě hlubokou odpověď. A kdyby zněla přisvědčivě, potkáte-li se se silným a jednoduchým musím na svou vážnou otázku, pak postavte svůj život podle této nutnosti; Váš život až do své nejlhostejnější a nejnepatrnější hodiny musí být znamením a vysvědčením toho tlaku. Pak se blížíte přirozenosti. Pak se pokuste říct, jako první člověk, co vidíte a co prožíváte a milujete a ztrácíte. Nepište milostné básně, vyhýbejte se nejdřív těm formám, které jsou příliš běžné a obyčejné: ty jsou nejtěžší.
Když se vám všední den zdá chudý, neobviňujte jej; obviňujte sebe, řekněte si, že jste nebyl dost umělcem, abyste vyvolal svá tajemství a bohatství, neboť pro tvořícího není žádného chudého lhostejného místa. Obraťte svou pozornost k dětství, k tomuto skvostnému, královskému bohatství a klenotnici vzpomínek.
A když z tohoto obratu do nitra, z tohoto ponoření do vlastního světa vzniknou verše, nebudete se ptát, jsou-li to dobré verše. Neučiníte taky pokus zaujmout sám pro tyto práce časopisy, neboť v nich budete vidět svůj milý přirozený majetek, kus a hlas svého života. Umělecké dílo je dobré, vzniklo-li z nutnosti. V tom způsobu jeho vzniku je jeho základní hodnota: neexistuje druhé takové.
Čtěte co nejvíc poezii. Seiferta, Halase, Holana, Šrámka, Horu, Tomana, Nezvala. Mladší básníky. Jste mlád, jste – jak taky říká Rilke – tak velice daleko před každým začátkem. Ale hlavně čtěte a pište!
To Vám ze srdce přeje Horníček, Praha 10, Hradešínská 70, 101 00“
|
Toto vyprávění najdete na webu i v audiovizuální podobě.
Zdroje: korespondence s Miroslavem Horníčkem, podklady Zdeňka Hornera, rozmluvy s Tomášem Boňkem, stránky Ondřeje Suchého, Hovory H, Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Vladimír Just: Divadlo plné paradoxů, Youtube, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc