Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Žije především ten, kdo si prošel těžkostmi a překonal je, řekl mi Miroslav Horníček. Svět Tomáše Koloce

komentář 18.02.2023
Žije především ten, kdo si prošel těžkostmi a překonal je, řekl mi Miroslav Horníček. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Miroslav Horníček

První díl autorova osobního svědectví o svorníku české satiry a kultury, od jehož smrti tuto středu uplynulo dvacet let.

Vyrostl jsem sice v docela obyčejné rodině a na vesnici, ale každý víkend jezdil za svou babičkou na pražské Královské Vinohrady do bytu v Šrobárově ulici, číslo popisné 1, kde se narodil už můj otec. Ten, ačkoli se v dospělosti stal pouhým venkovským zubařem, měl za svých dětských let nebývalé privilegium: Mikuláše mu dělal pan Bek, čerta pan Kemr a anděla pan Záhorský. Táta se totiž narodil do stejného patra domu, kde bydlely i děti herce Svatopluka Beneše (slavného nadporučíka Lukáše z filmového Švejka), které s mým tátou chodily do školy. Jeho největší kamarád byl Jiří Grosman. Nikoli člen slavné dvojice Š+G, ale syn spisovatele Ladislava Grosmana, který bydlel ve vedlejším vchodu, a když napsal předlohu filmu Obchod na korze, dal ji nejprve přečíst nejbližším přátelům včetně mého dědy. Otcovou první láskou pak byla o tři patra výš bydlící herečka Marie Drahokoupilová, která o tom nevěděla. Namísto mého dvanáctiletého otce chodila se slavným Pavlem Kohoutem, který tehdy v jejím bytě natočil svou režijní prvotinu Svatba s podmínkou.

Za šedesát let, během nichž sdílely společné patro činžovního domu (který původně patřil manželce Svatopluka Beneše a po sametové revoluci jej dostala zpět), měly rodiny Benešů a Koloců mj. dohodu s místní poštou, že když jedni odjedou, jejich korespondence bude chodit do schránky těch druhých. Díky tomu, že se tehdy na dopisy psaly nejen cílové, ale i zpáteční adresy, znal jsem i já časem nejen písmo, ale bydliště půlky umělecké Prahy. (Ostatně nejen Prahy. Do našeho kastlíku dorazily i dopisy se jménem Lída Baarová, Adina Mandlová nebo Sylva Langová.) Některé z těch adres jsem s požehnáním pana Beneše použil, zvláště když jsem začal psát a zajímalo mě, co si o mých prvních literárních pokusech budou myslet ti, k nimž jsem v tomto oboru vzhlížel. Nevím, zda to bylo z úcty k mému domácímu Svatopluku Benešovi, ale skoro vždycky jsem na svůj dopis dostal odpověď.

V jednom případě se z takového popisu vyvinula celá korespondence. První dopis mi došel 20. ledna 1997. Byl psaný na stroji a pan Horníček mi v něm oznamoval, že se právě vrátil z nemocnice po operaci oka a nemůže číst, ale až se k tomu dostane, rád si mé práce přečte. Byl jsem překvapen, ohromen. Fakt, že se člověk, který nemůže číst, rozhodne odpovědět mně, neznámému klukovi, mi přišel jako nejvyšší mez poctivosti a tak trochu i hrdinství. Druhý dopis přišel 2. května 1997. Pan Horníček mi oznamoval, že můj první dopis už zná: „… Ještě dnes nemohu číst, Váš list mi čte znovu žena, vidím jen levým okem a čtu jen s pomocí lupy. Taky se mi neblaze píše, a tak omluvte stručnost a překlepy. Prošel jste mnohým, mnoho jste zažil, a především prožil, a já si myslím, že žije především ten, kdo si prošel těžkostmi a překonal je. Rád bych se něco dozvěděl o Vašich dalších osudech a cestách, i když, opakuji, přečíst dopis je pro mě něco jako výstup na Kilimandžáro…“ Dále bylo uvedeno telefonní číslo s výzvou, abych, budu-li mít tu potřebu, zavolal, nejlépe večer od osmé do desáté hodiny.

 

V kůži satirika

Tehdy jsem podle shakespearovského citátu, který MH říká ve Velké předscéně z Balady z hadrů („strakatý kabát dejte mi a volnost pravdu říct a pročistím skrz na skrz tělo zkaženého světa, bude-li trpělivě brát můj lék“), po léta chodil v pestré popelářské bundě, a přesto jsem pořádně nevěděl, s kým si vlastně píšu. Dnes (toto konkrétně od genealoga Zdeňka Hornera) vím i, že příjmení Horníček získali jeho předkové, kteří přišli pracovat do uhelných dolů v Starém Plzenci, a když dolování skončilo, stali se sedláky ve vedlejší obci Tymákov, kde se v roce 1740 narodil první doložený Horníček, prapraprapradědeček pozdějšího umělce Martin Horníček. Jeho stejnojmenný syn jako neprvorozený už byl nucen pracovat jako čeledín pro druhé, z čehož se ve čtvrté generaci vymanil až Josef Horníček (1822-1877), který se vyučil ševcem a založil si obuvnictví v Rokycanech. Jeho syn Václav, vnuk Bedřich, ba krátce po maturitě i pravnuk Miroslav pak pracovali v Plzni. Kde jinde než ve Škodovce.

Fenomén Miroslav Horníček v této rodině nespadl z nebe ani umělecky. Bratr jeho otce Josef, později Joe Hornicek (1893-?), původně vězeňský dozorce (o kterém MH později napsal hru Můj strýček kovboj aneb Rodeo), odešel v mladém věku dobývat divoký západ, zatímco manžel sestry MH byl Emil Bolek (1897-1961), herec populárních pražských divadel včetně Osvobozeného, kde jeho synovec Miroslav zaklepal už ve svých dvaceti. Jenže byl rok 1938 a Osvobozené divadlo už bylo zakázáno. Do Prahy se už jako ostřílený herec plzeňského divadla dostal až v roce 1944, do divadélka Větrník, jehož hvězdou byl tehdy Vlastimil Brodský a pro které Jiří Brdečka premiérově napsal hru Limonádový Joe (jehož roli si jako první „střihl“ Zdeněk Řehoř), a posléze do Divadla Satiry, které za sponzoringu Ústřední rady odborů (ano, tehdy odbory dělaly kulturu) založili z Pelhřimova přišlí bratři Oldřich a Lubomír Lipští a Jiří Lír. Jejich dvorními autory tehdy byli pro změnu Josef Kainar (tehdy se ještě živící jako kytarista) a Vratislav Blažek (později autor Starců na chmelu a Světáků).

I Miroslav Horníček tehdy začal psát, a dost úspěšně. Když jeho divadelní prvotinu Cirkus Naděje zhlédl král německých dramatiků Bertolt Brecht, Horníčka si oblíbil a pozval ho do svého divadla Berliner Ensemble. To možná zahladilo i jeho „kádrovou kaňku“. Byl mezi těmi několika inteligentními idealisty (Horníček, Kopecký, Hrabal), kteří poté, co v roce 1945 vstoupili do KSČ, v roce 1948 (když uchopila absolutní moc) z ní zase vystoupili. „Náhradou“ Jiřího Voskovce se stal po interním „konkurzu“, v němž Jan Werich vybíral mezi ním a stejně improvizačně nadaným Milošem Kopeckým, který měl ale nahoře dvě kádrové kaňky navíc. Byl vyhozen ze Studia Národního divadla „pro alkoholismus“ (přišel na jeviště opilý), a navíc byl židovského původu, což po založení Izraele a následných antisemitských procesech bylo pro tehdejší režim „na pováženou“.

Nakonec Miloš Kopecký v ABC přece jenom hrál, a nejen on sám. Divadlo pod vedením Jana Wericha a částečně i Miroslava Horníčka se stalo jedním z inkubátorů pozdějších hvězd. Divadlo tu začínali hrát Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Stanislav Fišer, poprvé tu hrál a zpíval Josef Zíma. Bylo to i díky tomu, že Jan Werich tehdy po smrti Stalina, povstáních v NDR, Maďarsku a Polsku a za Chruščovova oteplení dostal nebývalou nabídku, že bude mít volnou ruku na provozování jediného satirického divadla ve východní Evropě. V souvislosti s tím se mu povedlo něco, co u nás pak až do roku 1968 bylo nemyslitelné. Vymohl u jejich her povolení uvádět jméno Jiřího Voskovce i jeho dalších děl, přestože se jednalo o emigranta na Západ.

Proto se v ABC hrály nejen Werichovy verze amerických her, které mu v USA vytipovával a posílal Jiří Voskovec (Jezinky a bezinky, Přišel na večeři atd.) a (podle tehdejší antiglobalizační kvóty, která platila v celém východním bloku) i hry západních levicových autorů, jako byl turecký satirik Nâzım Hikmet nebo Švýcar Friedrich Dürrenmatt (který se na východní satirické divadlo přijel podívat osobně a vysekl Werichovi velkou poklonu, když řekl, že by chtěl uměl dělat tak krásně tragikomickou satiru jako Werich). Především se tu ale hrály reprízy starých her V+W, které W+H opatřovali novými předscénami, jejichž texty můžou leccos říct i k našemu dnešku. Nemusím snad vysvětlovat, že i za tehdejší částečné liberalizace nesmělo padnout slovo „cenzor“, a tak bylo nahrazeno slovem „kritik“:

 

Horníček:
„Chtěl bych být v kůži kritika,
co všechny zná a všem tyká…“

Werich:
„Jenže v té kůži necítíš růži:
růže se hrocha netýká.“

Horníček:
„Chtěl bych být v kůži satirika:
ten jak to vidí, tak to říká…“

Werich:
„Ale to by musela bejt velká klika,
aby tu kůži z toho satirika
nestáhli a nedali do šuplíka.“
(Caesar, 1955)

------

„Společenské formy
ba i právní normy
řešíme dnes klackem do hlavy.
Diplomacie jsou dneska čáry máry,
dané slovo láry fáry.
Dnes je dnes a včerejšek jsou trosky,
dnes máme elektronkové mozky.
U každé vesnice – raketová odpalovací základna,
u každého města – dvě.
Namísto infekce – docela nepatrné záření,
místo moru máme – stroncium,
místo dezinfekce – že prej se na tom už pracuje…
Ještě že svět má tu řadu delegátů,
kteří hovoří a hovoří.
Jak maj vcuku letu zformulovat větu
že i když svět hoří, neshoří?
A když přijdou mraky plné prachu,
věř ve vědu a spi beze strachu,
dávno přece není středověk…“
(Těžká Barbora, 1958)

 

Toto vyprávění najdete na webu i v audiovizuální podobě. Psané dokončení včetně citace kritického dopisu o dnešní době, který Miroslav Horníček adresoval autorovi, najdete v zítřejším, nedělním čísle Krajských listů.

(zdroje: korespondence s Miroslavem Horníčkem, podklady Zdeňka Hornera, rozmluvy s Tomášem Boňkem, stránky Ondřeje Suchého, Hovory H, Zdeněk Hedvábný: Divadlo Větrník, Vladimír Just: Divadlo plné paradoxů, Youtube, Wikipedia

 

Tomáš Koloc

Vložil: Tomáš Koloc