Rady k životu ve stáří od princezny Zpěvanky. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Divadelní a filmová herečka a zpěvačka Stella Májová měla v životě štěstí na dva skvělé divadelní šéfy: Oldřicha Nového a Jana Wericha. Ráda se smála. O nich tu ovšem dneska řeč nebude.

Nedávno mě napadlo spočítat všechny filmové a televizní princezny, se kterými jsem se setkal, anebo je zpovídal, ať už v televizní Kavárničce dříve narozených, či v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy. Napočítal jsem jich jedenáct.

Od pyšné princezny ze stejnojmenné pohádky a princezny Dišperandy z Hrátek s čertem Aleny Vránové, přes princeznu Drahomíru Irenu Kačírkovou a princeznu Zpěvanku Stellu Májovou, které si zahrály vedle krále Jana Wericha v pohádce Byl jednou jeden král, až třeba po princezny Ivanu Anderlovou, Libuši Šafránkovou, Evu Hruškovou, Sabinu Laurinovou a další. Na setkání se všemi rád vzpomínám, ale zvláštní místo v mé paměti má Stella Májová, se níž jsem se seznámil ještě v době, kdy netušila, že se jednou provdá do Ameriky za Čechoameričana Jerryho Mraze. A naše přátelství přetrvalo i po dobu, kdy už žila natrvalo v Kalifornii, kde později ovdověla. Psali jsme si a telefonovali až do konce jejího života…

Šťastná manželská dvojice Jerry a Stella

Stella Májová prožila dětství v Mělníku, důvěrně znala i Kokořínsko, kde nyní žiju, a tak mi ochotně a ráda posílala své vzpomínky, vždy v mnohastránkových dopisech. A nejen vzpomínky. Stella začala v Americe psát pro své tamní české přátele i vlastní pohádky a úvahy, z nichž pokaždé putovaly kopie i ke mně. Jedna z úvah mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl s vámi o ni podělit.

Co s tím stářím uděláme?

Stáří je zlá, úskočná, nespravedlivá a krutá potvora a my s ní musíme bojovat ze všech našich sil. Někteří lidé nejsou bojovníci už svým založením, někteři by bojovali, ale jsou líní, a pak jsou opravdoví bojovníci, kteří často mají značný úspěch. Jak bojovat? Chronicky známa jsou pravidla: chodit, cvičit, plavat, chodit mezi lidi a stále něco dělat. To je všeobecně známé, ale podívejme se na to trochu detailněji.

1. Nikdy neříkejte „já jsem stará“ (i když jste), zní to tvrdě a jen to zdůrazňuje naše stáří. A tím se take stává, ze všechno svádíme na stáří, i to, co potkává také mladé, jako třeba: kam jsem dala klíče, kde mám brýle, komu jsem to měla zavolat, kde mám papírek s nákupem, zamkla jsem byt atd… A vy hned máte po ruce výmluvu: jsem už prostě stará a zapomnětlivá. Naopak, měli bychom si vděčně a denně uvědomovat věci, které bereme jako samozřejmost: že vlastní silou vlezeme do sprchy, že se můžeme učesat, že si můžeme něco uvařit, utřít prach, zalejt kytky, poslouchat rádio a TV, číst knížky a večer se podívat na krásný západ slunce. To jsou denní úkony, které si neuvědomujeme, až když to nejde.

2. Nedělat drobné krůčky, cupitat. To vypadá stařecky a trochu energie do chůze nám dává pocit, že si pěkně vykračujeme. Také mátožné pohyby, když třeba chystáme snídani, bychom měli nahradit trochou čilosti a hned máme pocit, že ještě leccos zvládáme.

3. Nehekat! Děláme to obvykle při vylézání z auta, při vstávání z hlubokého křesla a když se pro něco musíme shýbnout. Doma si můžeme občas heknout a zaskučet, ale před lidmi dělejme čiperu (i když nejsme).

4. Neseďme doma. I když jedeme třeba jen nakupovat, vypadneme z domu a přijdeme mezi lidi. Snažme se jit s přáteli na oběd, na výlet, na party (i když je to někdy pěkná otrava). Ale jdeme, protože se musime nalíčit (ne namalovat!), upravit účes, vyhledat příslušné oblečení a tvářit se společensky. Musíme se k tomu přinutit, tak jako se musíme nutit chodit, i když to bolí, nutíme se usmívat, i když není proč, nutíme se jíst, i když trpíme nechutí, a musíme se nutit nejíst, když jsme při těle. Prosté je nutné se nutit.

5. Pokud možno bereme co nejméně prášků. Odborníci nás upozorňují, že každý prášek má vedlejší účinky, a přesto lékaři pacienty téměř pilulkami cpou, i když mnohé z nich by se daly nahradit cvičením, chůzí, správnou stravou, a hlavně přírodní léčbou a bylinkami. To lékaři neuznávají, protože to nic moc nevynáší (a zdravotnictví je často tvrdý kšeft). Bylinky mají staletou tradici a jejich účinky jsou nesporně úspěšné, ale pro lékaře to není dost vědecké. Zní to babsky, ale zkuste bylinky.

6. Není dobré moc povídat o svých chorobách. Dobrým přátelům si můžeme postěžovat, co nás trápí, ale někdo s oblibou utrápeným hlasem kdekomu vykládá, kde ho píchá a bolí. Stejně vám nikdo nepomůže a jen tím lidi otravujete.

7. Strašně důležité je pěstovat si optimismus, i když je to někdy hrozně  těžké! Ale pomáhá to nejen nám, ale i našemu okolí. Optimismu určitě hodně pomůže nějaké zvířátko, pejsek, kočička, kanárek atd... Můžete si s nimi povídat, hrát si a často se zasmějeme, když dělají nějaké blbinky.

8. Věnujme velkou péči naší duši. Nevracejme se příliš do minulosti, která na nás působí sentimentálně, a raději se věnujme přítomnosti, z které si musíme vybírat to nejlepší a zvládat to horší. Velkou pomocí jsou také dobří přátelé. Ale pozor! Přátelství je jako krásné, vzácné květiny, ale některé jsou pravé a některé umělé a někdy nám chvíli trvá, než to rozeznáme.

9. A naše tělo? To je jako naše staré autíčko. Čím je starší, tím víc jsou jeho součástky opotřebované, a i když některé jdou nahradit novými, už to není ono. Stále častěji vyhledáváme opraváře a stoji nás to víc a víc peněz. Je stále méně spolehlivé a nikdy nevíme, zda dojedeme tam, kam jsme chtěli. A jednoho dne už nenastartuje vůbec.

10. Radujme se ze všeho, co je krásné a dobré, a pokud možno odhánějme od sebe starosti a trápení. Měli bychom mít nějaké životni heslo. Ja mám „Ó“. Ráno se s bolestí vyškrábu z postele, s bolestí dolezu k oknu a řeknu: „Ó, to je krasné ráno", „Ó, to je dobře, že prší, už bylo moc sucho“. „Ó, ta káva krásně voní“, Každé to „Ó“ překryje trochu bolesti. Někdo řekne „Ó, to je blbost“, ale „Ó“ je pořád lepší než „Au“.

Kterak zacpat ústa Zpěvance? S tím si uměl poradit její nápadník, dudák v podání Josefa Pehra, v pohádce Byl jednou jeden král.

Co možná o Stelle Májové nevíte

Byla všestrannou zpěvačkou. Začínala jako koloraturní soprán (zpívala např. skladby Rossiniho a Mozarta), v roce 1942  se stala členkou taneční kapely Elit Club, kde zpívala a stepovala s Václavem Irmanovem, pak byla členkou Nového divadla Oldřicha Nového, kde se zpívaly spíše šansony, od Nového přešla k operetě do Divadla Na Fidlovačce, od operety zamířila do Werichova Divadla ABC. Nakonec zpívala i v muzikálech.

Byla hudebně nadaná – do pohádky Byl jednou jeden král se naučila hrát na harfu, do divadelní hry Začalo to v ráji se naučili s Josefem Zímou hrát společně na dva klavíry. Její filmografie tvoří jednadvacet celovečerních snímků…

Stella Májová, původně příjmením Weingärtnerová, po roce 1990, kdy se provdala za svoji dávnou lásku Jaroslava (Jerryho) Mráze - Stella Mraz.

Zemřela už jako vdova 5. listopadu 2009 v kalifornském městě Fallbrook, ve věku 86 let. Tam je také s manželem pohřbena.

Poslední přání Stelly bylo, aby po její smrti uspali i jejího věrného psího kamaráda Jestyho (jehož jméno bylo odvozeno od jmen Jerry a Stella).

Jak je všeobecně známo, milující a milovaní psi odchodem svého nejbližšího člověka trpí a trápí se. A tak bylo toto poslední přání princezny Zpěvanky splněno.

Stella a její čtyřnohý kamarád Jesty

Vložil: Ondřej Suchý