Proč si herec někdy cvrkne do kostýmu a jak se stát vynálezcem hajzlišáku. Horká židle Pavla Lišky

Foto: Se svolením FTV Prima (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Herec a komik Pavel Liška v populární show 7 pádů Honzy Dědka

Pavel Liška proplouvá od mládí filmem v rolích mužů, působících mnohdy hodně uvolněně, jak na sebe ale prozdradil v 7 pádech Honzy Dědka, zodpovědnost před diváky mu dodnes působí stres a trému. Hlavně na jevišti, kde stojí před živým publikem. Relaxuje na cestách, projel velký kus světa na motorce. I tam ale chce mít svůj základní životní komfort.

Je mu jednapadesát a zdaleka už nepůsobí tak excentricky, jako když hrál v Návratu idiota, Pupendu, Nudě v Brně nebo ve Štěstí. Přesto když se posadí do křesla pro hosta, je poněkud nervní. Diváky pak nekrmí ohranými historkami ze zákulisí, ale poctivě se rozpovídá o tom, jak to míval s hraním v divadle.

Od trémy se s Honzou Dědkem lehce přehoupl k tématu, které je každému blízké

Ručník v trenýrkách

Bývaly časy, kdy mu vystupování před diváky na jevišti působilo doslova muka. Nějak nebyl schopen ty živé lidi v hledišti akceptovat a trpěl trémou, hraničící s panikou. To se projevovalo natolik fyzicky, že by o tom asi každý mluvit nedokázal. Pavel Liška se ale za své pocity nestydí. „Jeden čas jsem se počurával na jevišti. Uvědomil jsem si tu absurditu, že tu jsme, že si povídáme něco intimního a dole jsou lidi. My něco řešíme, já si hraju na někoho, kdo nejsem, ty lidi jsou potichu, víme, že tu jsou, ale děláme, že tu nejsou. Oni vědí, že to děláme jenom jako, a je to takovej divnej stav. Bylo mi to divný. Měl jsem s Igorem Chmelou jeden dialog vepředu na forbíně a diváci byli jako řeka. A u jedné scény mi to přišlo tak směšný, že jsem si cvrknul. Stávalo se mi to pravidelně. Nosil jsem v trenkách ručník, protože mi bylo trapný, aby kostymérky cítily, že je to vlhký. Tak jsem si tam dával ručník. A když jsem tam ten ručník měl, bylo to nějaký psychosomatický, nikdy jsem si necvrknul. A pak jsem ho vyndal, myslel jsem si, že už je to dobrý, a zase jsem si cvrknul,“ překvapil moderátora Honzu Dědka svojí zpovědí.

Mnohem víc než detaily svého vynálezu důkladně rozebral příčiny, proč k němu dospěl. Řešení problému je jednoduché, praktické, a dokonce prý i komerčně úspěšné.

Proč se stydlín dal k divadlu

Od puberty psal básničky a recitoval. A toužil po úspěchu. Tak moc, že do školní recitační soutěže si programově napsal básničku s ideologicky správným zaměřením. „Jednou jsem s básničkou vyhrál ve škole druhé místo. Táta mi pak vynadal. Protože to bylo na objednávku, bylo zrovna nějaké výročí něčeho v Sovětském svazu. To nebylo ze srdce, to bylo, abych se umístil,“ obhajuje svou prorežimní prvotinu.

„Jsem směsice introverta a extroverta. V podstatě jsem introvert. Kámoši a brácha chodili do dramatického kroužku a lákali mě na hezký holky. A já jsem se styděl a s holkama jsem to měl ještě horší, to se stydím dodnes. A tak jsem tam šel kvůli těm holkám. Zamiloval jsem se tam do toho natolik, že jsem pak chodil do divadla furt,“ vzpomínal s tím, že maminka mu zaplatila taneční, kam šel ale jen jednou. Zamiloval se totiž do divadla, ne do těch holek. „Místo toho jsem chodil do divadla. Byl jsem v divadle třikrát týdně. Kámošům jsem říkal, že jdu do hospody, ale šel jsem do divadla. Nemohl jsem jim říct, že jdu do divadla, to by mě měli za magora,“ líčil, jak byly návštěvy divadla jeho tajemstvím doma i před kamarády.

Líčením detailů totálně odboural i hereckou kolegyni Evu Leimbergerovou a její reakci si vychutnal

Vynálezcem z praktických důvodů

Honza Dědek by rád slyšel nějaké zážitky z cestování, protože Pavel Liška často mluví o tom, že motorka je pro něj ten správný odpočinek. S několika kolegy herci svůj koníček dokonce zúročil v dokumentárních filmech, v nichž ukázali, jak na motorce projeli kus Afriky, Jižní i Střední Ameriky. Jenže Pavel Liška se tentokrát rozhodl vzít svůj motorkářský život za jiný konec, takže Honza Dědek ukázal divákům fotografii, na které koná potřebu na louce a sedí přitom na stoličce – mobilním záchodu. „Říkám tomu hajzlišák a je to můj vynález,“ popisuje toaletní prkýnko, opatřené skládacími nožkami. „Odmalička nesnáším kakání v přírodě. Pro někoho ten akt není důležitej, ale dám ruku do ohně, že pro třicet procent populace je to důležitej každodenní akt. A já se potřebuju dobře vyspat a dobře vy…, abych mohl fungovat,“ vysvětlil, jak k praktické cestovatelské pomůcce dospěl.

A takhle vypadá onen Liškův tolik probíraný vynález; foto se svolením cncstudio.cz

Komu je určena? „Primárně jsem ji vyvinul pro trenkaře, protože já jsem trenkař. Ale už to neomezuji, hajzlišák můžou používat i slipaři,“ smál se tomu, jaký je o tenhle vynález zájem. „Už jsme jich prodali šest padesát,“ chlubil se podnikatelskými úspěchy. „Už jsme s tím chtěli skončit, ale teď jsme zase museli dovyrobit sto kusů.“

Honza Dědek podotkl, že když už se o tom tak rozpovídal, možná by si někteří diváci chtěli také objednat, takže po takové reklamě asi herec s výrobou jen tak neskončí. A protože nelze omezovat použití na trenkaře a slipaře, upozornil i na to, že zařízení je asi dobře použitelné i pro ženy. A herec svou kampaň za pohodlné vyprazdňování zakončil: „Je to i pro ženy. U kluků je to jenom na kakání, pro ženy je to i na malou stranu.“ To už ale byli rozesmáté publikum i vypravěč u konce s dechem a Pavel Liška se loučil...

(zdroje: Prima TV, ČSFD)

Vložil: Ela Nováková