Není Chuck jako Čuk aneb Disidentem díky Mrazíkovi. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
18.02.2023
Foto: Se svolením Gorky Film Studios
Popisek: Mrazík
Nebudete mi to věřit, ale o těchto Vánocích jsem poprvé viděl Mrazíka. Vysvětlím to. Patřím ke generaci, která v roce 1968 byla už dávno odrostlá dětským střevíčkům, a zůstal jsem tím, co se stalo v srpnu toho roku, poznamenaný na celý život. A předtím jsem navštěvoval sovětské filmy, na které jsme povinně chodili místo dopoledního školního vyučování, a tím statisticky zvyšovali jejich sledovanost.
Za časů našeho dětství nebyl ještě známý Chuck Norris, zato jsme znali Čuka a Geka, jež podle svých příhod, které zažil během vojenské služby v sibiřské republice Chakasie napsal Arkadij Golikov, co si na paměť téhle země dal i příjmení Gajdar (chakasky Kam jdeš?). Ten si taky vymyslel chlapce se jménem středověkého uzbeckého despoty Timura – a jeho partu. Dětské filmy jako byl Čaroděj Kara-Mor (což prý v jazycích Střední Asie znamená Fialový mouřenín) a příhody o věrném hraničářském psovi s kyrgyzským jménem Džulbars jsme sledovali stejně povinně jako Odvážnou školačku a pohádkové filmy Kamenný kvítek anebo Sadko, což byla v tom posledním případě skoro škoda. (Jak jsem se ve své operní dospělosti dozvěděl, Sadko byl napsán podle opery Rimského-Korsakova).
O žádné ze souvislostí těchto filmů jsme ale tehdy ještě nevěděli, ba neznali jsme ani jejich děj, díky důmyslně sestrojené lampičce, skládající se z ploché baterie a žárovičky 1,6 V, jíž jsme si v kině svítili potají na knížky Karla Maye, které nás zajímaly daleko víc. (Aniž jsme tehdy věděli, že přijde doba, kdy bude Karel May dokonce zakázaný, protože byl „rasista“.) Občas po nás ve škole chtěli, abychom o shlédnutých filmech napsali písemnou práci, bláhově se domnívajíce, že nás tím donutí odložit mayovky a sledovat promítaná díla – ale pak to přestalo. Dnes si myslím, že toho naši osvícení učitelé nechali poté, co jsem v práci, která měla pojednávat o mladých suvorovcích (což byly děti z vojenských škol, budoucí hrdinové fotografovaní před rudou zástavou), napsal, že se také toužím stát mladým potěmkinovcem s vyholenou hlavou.
Když přišla svobodná 60. léta, sovětské filmy se staly nepovinnými, a tak jsem na ně nechodil – a po srpnu 1968 už teprve ne. Ovšem s výjimkami. Jednou jsem kdesi v Hloubětíně podlehl přemlouvání mladé dvojice, abych s nimi šel na kovbojku ze SSSR, protože kino nechce promítat, pokud se v kině nesejdeme aspoň tři diváci. A Krutá romance Nikity Michalkova, na kterou jsem už šel zcela dobrovolně, mne zasáhla docela silně. Ovšem Mrazíka jsem dál programově bojkotoval. Odolal jsem i náporu svých dětí a nátlaku manželky. Koukal jsem se jinam, když nade mnou kroutili hlavami a obraceli oči v sloup. Podle dnešních kritérií jsem byl vlastně částečný disident. Částečný proto, že jsem shlédl asi dvě minuty z filmu, ale když jsem viděl herce s podivně pomalovanými tvářemi, cítil jsem, že se pohádce vyhýbám správně.
Až minulý rok. Doslechl jsem se, že jistý pražský festival zrušil vystoupení ruského dirigenta Mnichovských filharmoniků Valerije Gergijeva, za odmítnutí jakéhosi veřejného vyjádření, a ze stejného důvodu hrát nebude ani klavírista orchestru Denis Macujev, poté, co jim oběma zrušila vystoupení i newyorská Carnegie Hall. Stejně je na tom ruská operní pěvkyně Anna Netrebko, které aktuálně zrušila vystoupení Bavorská státní opera v Mnichově a ze stejného důvodu s ní rozvazuje pracovní poměr Metropolitní opera v New Yorku. Vzpomněl jsem si na své hudební kolegy, kteří během minulého režimu emigrovali, a na to, jaký si za minulého režimu dávali pozor, co venku říkají, aby nepoškodili rodinu doma. Tenkrát je ovšem na svobodném Západě nikdo k žádným vyjádřením nenutil.
Vrcholem bylo, když se i u nás jistý veleduch v rámci svého hrdinství rozhodl zakázat Čajkovského operu Střevíčky. Čajkovskij je sice sto třicet let po smrti a tato opera nepatří k jeho nejpovedenějším, ale zdůvodnění, že je to ideologicky nevhodné, mně, který prožil stále ještě větší část života v minulém režimu, znělo strašně. Naopak když se v Miláně odvážili zahájit sezónu operou Modesta Musorgského Boris Godunov, jehož libreto si napsal skladatel sám podle Puškina, žasnul jsem nad nádherným představením svých italských operních kolegů (kteří mají řadu neřestí, ale zbabělost se mezi ně opravdu nepočítá) v jejich státní televizi a zážitek z něj mi nezkazilo, ani když jsem se pak dočetl, že jim za ně aktivisté postříkali La Scalu červenou barvou a před divadlem vypukla masová demonstrace třiceti lidí.
Naopak mě to inspirovalo, abych se už podruhé v životě stal částečným disidentem. Na Vánoce jsem si po vzoru demonstrantů manifestačně uvařil hrnek kafe a když rodina usedla ke sledování vánočního Mrazíka, po desítkách let bojkotu jsem se posadil k nim. Udiveně na mě koukali a jako obvykle vrtěli hlavami a obraceli oči v sloup. Mně to ale nevadilo. To, co jsem viděl, nebyl žádný intelektuální nápor, ale na rozdíl od mnohých současných děl jsem všemu rozuměl a pohádka se mi zdála docela hezká. Ostatně poté, co jsem se dočetl, že představitelé Mrazíka i Nastěnčina tatínka byli herci z Ukrajiny, ji mohu doporučit i protestujícím z Miláně.
Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia, TV RAI
Vložil: Jaromír Janák