Hvězda, co odešla na vrcholu. Jaromíra Hanzlíka si pamatují i třicet let poté. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se souhlasem Česká televize (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Snímek z dokumentu ČT Léta s Jaromírem Hanzlíkem

Je to už třicet let, co ze dne na den utnul svou hvězdnou hereckou kariéru. Přesto si Jaromíra Hanzlíka lidé pamatují dodnes. Seriózní a usměvavý pětasedmdesátník jako by upomínal na jednu z největších hereckých hvězd filmové Nové vlny, která pak dvacet let dokázala zpříjemňovat těžké časy normalizace.

Byl považován za jeden z největších hereckých talentů své generace. Dvacet let zářil snad v každé roli, na kterou sáhl, v divadle, filmu, televizi. I z naprosté slátaniny, pokud ji vzal, dokázal udělat koukatelnou podívanou.

Měl to v genech

Narození Jaromíra Hanzlíka před 75 lety, a dokonce i jeho početí o devět měsíců dříve se dostalo až do estrádní historky Vladimíra Menšíka, který byl tehdy s jeho tatínkem v divadelním angažmá v Opavě.

Po rozvodu rodičů se tatínek přeorientoval spíše na kabaret a maminka začala pracovat jako asistentka režie v právě vzniklé Československé televizi, takže se i syn odmalička začal přirozeně motal kolem kumštu.

Třetím klíčovým faktorem pro jeho umělecký rozvoj bylo dětské přátelství s Petrem Štěpánkem. Jeho otec Zdeněk Štěpánek byl snad největší z legend meziválečného divadla a synovu kamarádovi dal řadu důležitých lekcí.

Romance pro křídlovku (se Zuzanou Cigánovou) 

Tu nejzásadnější ve chvíli, kdy Hanzlík v maturitním ročníku smíchovského gymnázia nejprve udělal přijímačky na DAMU, ale o pár týdnů později dostal nabídku na stálé angažmá v Divadle Na Vinohradech, jedné ze dvou největších pražských scén.

Řediteli Pavlíčkovi jej doporučili Jiřina Jirásková a Jiří Pleskot, kteří s maturantem předtím natáčeli film.

Gymnazista Hanzlík totiž z dětského komparsu rychle povýšil do hlavních rolí. A hned jeho debut v Juráčkově odvážném snímku Každý mladý muž vzbudil zájem, takže v roce 1966 jako osmnáctiletý stihl natočit šest filmů. Včetně naprostých šedesátkových klasik Kočár do Vídně nebo Romance pro křídlovku.

Mladík s unikátní kombinací plachosti, nadšení a frajerství se stal vedle Vladimíra Pucholta jednou ze dvou nejvýraznějších chlapeckých tváří československé Nové vlny.

Nakonec se rozhodl, že místo pěti let studia raději půjde k divadlu rovnou, protože nabídka z Vinohrad už se nemusí opakovat. Definitivně ho prý utvrdil mistr Štěpánek, který byl sám divadelním samoukem a na pedagogy z DAMU měl prý dost příkré názory. 

Profesorka Jirásková 

Proti se ale postavil Hanzlíkův tatínek, který se také k herectví propracoval od ochotníků, a chtěl, aby syn byl v řemesle vzdělán.

„Následovala série strašně krásných dopisů mezi tatínkem a panem doktorem Františkem Pavlíčkem, ředitelem Vinohradského divadla,“ vzpomínal herec. Divadelní ředitel se zavázal, že juniorovi v divadle poskytnou lepší divadelní vzdělání než celá DAMU. Za tímto účelem mladé hvězdě připravil osobní studijní program a vybral pedagogy na jednotlivé předměty. Třídní profesorkou mu byla jeho objevitelka Jiřina Jirásková.

Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (s Libuškou Šafránkovou)

V osmnácti tedy čerstvý maturant vstoupil do šatny Vinohradského divadla. Jeho patronem se zde okamžitě stal režisér Jaroslav Dudek, který se po normalizačních čistkách stane jednoznačně nejsilnějším tvůrcem této činoherní scény.

Kromě divadla se Dudek začal prosazovat i v televizi, kde patřil k nejvyhledávanějším tvůrcům inscenací i seriálů. Na Kavčí hory si přivedl svůj herecký ansámbl, ve kterém byl Hanzlík nepostradatelný. A v časech, kdy dva programy státní televize byly tou nejmasovější zábavou, dokázala televize vyrábět skutečné hvězdy.

A pomilováníhodný Hanzlík z nich byl tou úplně největší. Nejprve v zavedené dvojici s divadelní kolegyní Danielou Kolářovou (třeba v komediálním seriálu Taková normální rodinka, muzikálu Noc na Karlštejně nebo několika filmových komediích jako Léto s kovbojem), později sám.

Ve filmu z normalizačního dvacetiletí si podle vlastních slov nejvíce cení třech rolí u Jiřího Menzla. Na jeho zasněné mladíky ze šedesátých let dal vzpomenout třeba sběratel Leli ze Slavnostní sněženek, jiní vzpomínají na strýce Pepina v Postřižinách, kde hrál proti svému křehkému typu.

Sanitka

Jako superstar se po celou normalizaci celkem úspěšně vyhýbal ideologickým tématům, v čemž byl na úrovni těch nejviditelnějších dost výjimka. Vzpomínal, že z řady projektů včetně seriálu Třicet případů majora Zemana se vylhal výmluvou na vytíženost.

Která ale vlastně nebyla až takovou výmluvou. Žádaný Hanzlík dokázal točit klidně pět filmů za rok, do toho ještě průběžně televizi a na Vinohradech od jisté doby repertoár v podstatě stál na něm.

Začalo to v roce 1972, když diváky ohromila Dudkova inscenace Hamleta, v jinotajích velmi návodně reflektující čerstvou normalizaci. Titulní roli dánského kralevice, odkazujícího za chmurných časů krále - vraha Claudia k výrazně veselejší minulosti, považují mnozí za Hanzlíkovu životní.

Právě tady si vybudoval statut hvězdy vinohradského souboru, který navíc byl tím nejsilnějším v republice. V pánské šatně Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Radoslav Brzobohatý, v dámské Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová, Jana Brejchová, Iva Janžurová, Hana Maciuchová...

Když v druhé polovině osmdesátých let Hanzlíkova kariéra vyvrcholila, stvořil v divadle dodnes vzpomínaného Cyrana a v televizi hlavní roli v Cirkusu Humberto, jednom z našich nejúspěšnějších seriálů všech dob. Bylo mu čtyřicet a byl definitivně považován za československou hereckou jedničku.

Postřižiny (s Magdou Vašáryovou)

Do toho přišel Listopad 1989. Hanzlík byl jeden z prvních, kdo se ozval s protestem, když na začátku roku podepsal petici za propuštění Václava Havla. Ačkoliv opakovaně vyprávěl, že byl rodiči komedianty veden k apolitičnosti, byl jedním z pouhých čtyř, kteří se na vinohradské scéně odhodlali k výzvě připojit. 

V samotném Listopadu byl jednou z hlavních tváří divadelní stávky, hovořil za herce dokonce na slavné demonstraci na Letné. 

Jiřino, tak já budu budu muset podat výpověď 

Jeho kolegové i rodina vzpomínali, že ve všem, co dělal, vždy nasazoval naprosto vražedné tempo. Ale po Listopadu najednou začal pociťovat vyčerpání a vyhoření. V roce 1993 pokorně zaklepal na ředitelnu divadla, ve které již několik let úřadovala jeho divadelní patronka Jiřina Jirásková.

Požádal ji o rok volnějšího režimu, ve kterém by hrál starší hry, ale nezkoušel nic nového. Odpovědí bylo, že hlavní hvězdu nemůže pustit. Herec pokrčil rameny, že v tom případě tedy bude muset dát výpověď. „Tak ji podej,“ vypálila prý naštvaně Jirásková, ve které i v ředitelské funkci zůstal temperament jevištní heroiny.

A tak Jaromír Hanzlík na absolutním vrcholu odešel z divadla. Původně si myslel, že je to na rok či dva. Současně s tím se ale seznámil s Danou Silvínovou, která se v roce, kdy on nastoupil na Vinohrady, stala československou Miss a po roce 1968 odešla do Švýcarska. Život rentiéra pod Alpami, který jen čas od času zajíždí do Prahy na příležitostné natáčení, se Hanzlíkovi zalíbil.

A i když se po letech vrátil do Česka, zůstal u herecké práce spíše nárazově. Mimořádně poutavě moderoval televizní pořad Úsměvy, kde prodal všechny roky svých zkušeností a zážitků s hereckými kolegy, a sehrál několik pozoruhodných rolí před kamerou.

Mnozí dnes přemýšlejí, co by ještě dokázal, kdyby tehdy v divadle zůstal.

Nejspíš je to bezpředmětné. I tak mistr Hanzlík stvořil mnohem více pozoruhodného než drtivá většina ostatních. 

Zdroje: Menzel Jiří: Rozmarná léta, ČT – Léta s Jaromírem Hanzlíkem, O divadle, Guru, ČSFD

Vložil: Jakub Vosáhlo