Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mé setkání s duchy. Záhady života

12.02.2023
Mé setkání s duchy. Záhady života

Foto: Se svolením Záhady života

Popisek: Spisovatel, cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš

Časopis Záhady života dlouhá léta spolupracoval s uznávaným spisovatelem, cestovatelem a kryptozoologem Jaroslavem Marešem (1937-2021). Nejenže napsal tak úžasné knihy, jakými jsou například Hrůza zvaná Kurupira, Ve stínu baobabů nebo Stezkami záhadných zvířat, ale během svých cest po světě mnohé také zažil. Pojďme se podívat na jeho hrátky s duchy a nechme jej vyprávět.

Před mnoha lety, to jsem ještě studoval na vysoké škole, mě o prázdninách pozval můj nejlepší kamarád a spolužák na chatu. Měli jsme ji sami pro sebe, oba jeho rodiče v té době pracovali, a tak jsme si užívali. Jirka věděl, že mě zajímají podivnosti, často označované jako parapsychologické, a tak mi jednou večer navrhl: „Chceš zažít něco, nad čím ti zůstane rozum stát?“ Bez váhání jsem přikývl. „Víš, jak se dá pomocí malé misky navázat kontakt s duchy?“

Kdysi jsem už o tom něco slyšel. O duchách, tahajících misku nebo talířek, jsem si myslel svoje, ale nechtěl jsem kamarádovi kazit radost: „Nikdy jsem žádného ducha ještě nekontaktoval, pokud to jde, bude to prima!“ Už jsem se těšil, jak odhalím nějaký podvůdek, kterým mě Jirka bude chtít pobavit.

Vlastní výroba

„Něco uvidíš! Budeš koukat. A pak mi řekneš, co si o tom myslíš!“ Jirka vzal kus tvrdé hladké lepenky a začal na ni malovat nějaké kroužky s písmenky. Nahlížel jsem mu přes rameno a před mýma očima se postupně začala objevovat hrací plocha, na které jsme měli s duchy rozmlouvat. Uprostřed nahoře startovací kolečko, trochu níž po stranách kroužky s nápisem ANO a NE, pak v řadách pod sebou zase kroužky s jednotlivými písmeny abecedy a nakonec číslice od 0 do 9. Jirka si dal záležet, vypadalo to moc pěkně. „Napřed se najíme, mám už hlad, a pak se hned do toho pustíme,“ navrhl jsem. „To nemusíme odkládat,“ mínil Jirka, „můžeme klidně jíst a tahat duchy současně.“ Zdálo se mi to vůči těm přivolávaným duchům trochu neuctivé, ládovat se při konverzaci párkem s hořčicí, ale budiž. Organizátorem byl Jirka. Ohřáli jsme párek a pustili jsme se do tahání malého talířku, obráceného dnem vzhůru.

Kontakt navázán

Jirka jej položil na středové startovací kolečko, oba jsme na něj z obou stran jemně vložili ukazováček a prostředníček pravé ruky a po chvíli se Jirka otázal: „Duchu, jsi tady?“ Po chvilce váhání se talířek pomalu rozjel ke kroužku, označenému ANO. „Chceš odpovídat na naše otázky?“ zeptal se zase Jirka, který seanci vedl. Talířek kousek popojel, a pak se vrátil na ANO. Následovala otázka, jak se jmenuje, čím tady na zemi byl a tak dále. Některé odpovědi jakž takž, některé nesmyslné, až hloupé. Odpovídající zřejmě ve své době nepatřili k výkvětu inteligence. Ale poctivě musím přiznat, že těch odpovědí, které jakž takž ušly, byla většina. Asi dva přivolaní odmítli spolupracovat, ale to bylo právě v době, kdy chtěl Jirka ohřát další párek, a tak se tu rýsovala určitá příčinná souvislost.

Slavný válečník s námi u stolu?

Pokud jde o strukturu přivolaných, přišlo několik Napoleonů a jiných známých osobností, ty neznámé patřily mezi ty, jejichž odpovědi byly dost zmatené. Dost často se pletli a jejich sdělení si vzájemně odporovala. Všichni Napoleoni znali perfektně data i výsledky svých hlavních bitev, až jsme pojali podezření, že se nám skutečně stále vrací jeden a týž Napoleon, který se za svého života nestačil dostatečně vypovídat. Když jsme však zabrousili někam, co ani jeden z nás neznal, odpovídal Napoleon zmateně a později jsme si ověřili, že špatně.

Podvádět se nenechám

Z dosavadního průběhu seance jsem nepochyboval, že talířek tahá Jirka, aby mě pobavil, a pak se mi třeba i vysmál, jak jsem naletěl. A protože jsem ho chtěl usvědčit, navrhl jsem, že teď převezmu režii kladených otázek sám. Podivil jsem se, že se ani na okamžik nebránil a souhlasil. Od Velké ceny Československa v roce 1949, kterou jsem jako ani ne dvanáctiletý kluk poblíž Farinovy zatáčky bez dechu sledoval, jsem byl skalní fanda automobilových závodů a znal jsem dobře jejich dějiny i z doby před válkou. Jirku závody nezajímaly a nikdy jsem se s ním o nich nebavil. A tak jsem na ducha, který byl na otázky o výsledcích automobilových závodů ochoten odpovídat, vypálil hned první otázku: „Kdo v roce 1934 vyhrál Coppa Acerbo v Pescaře? A řekni nám i křestní jméno!“

Odpovědi, ze kterých mi šel mráz po zádech

Šlo o celkem málo významný závod, do výsledků závodů o mistrovství Evropy se ani nezapočítával. Možná že Jirka věděl, kde leží Pescara, ale o tom, že se tam kdysi před válkou jezdilo nějaké Coppa Acerbo, nemohl mít ani tušení. A navíc znát vítěze závodu v přesně určeném roce! Těšil jsem se, že ho nachytám na švestkách, a celý trik s taháním duchů tak odhalím. Talířek se po chvilce váhání pomalu rozjel k prvnímu kolečku: L. Trochu ve mně hrklo, ale mohla to být náhoda. Další písmenka však následovala. Talířek začal jezdit čím dál tím rychleji: U – I – G – I – F – A – G –I – O – L – I. Krve by se ve mně v tom okamžiku nedořezal. Bylo to správně! A Jirka to nemohl znát! Vykoktal jsem stísněným hlasem další otázku: „Na jakém voze?“

Odpověď přišla velmi rychle:
M – E – R – C – E – D – E – S – B – E – N – Z

Všechno se se mnou točilo:

„Kdo se při tom závodě zabil?“
G – U – Y – M – O – L – L

 Zase správně!

„Na jakém voze jel?“
A – L – F – A – R – O – M – E – O

Vzdal jsem to. Všechny čtyři odpovědi byly naprosto přesné. Jirka se na mne vítězoslavně díval. To nemohla být pravda! Tomu se nedalo věřit! Není přece možné přivolat si ducha ze záhrobí, aby mi sděloval výsledky dávných automobilových závodů! A přece jsem právě toho byl teď na vlastní oči svědkem! Nedokázal jsem to pochopit.

Bezesná noc

V noci jsem nemohl usnout. Pořád se mi honilo hlavou, co jsem toho večera zažil. Přemýšlel jsem stále dokola, hledal vysvětlení. Nic mě nenapadlo. Jirka odpovědi znát nemohl, já talířek netahal, a přesto pokaždé správně odpověděl. Bylo to k zbláznění. A bylo také jasné, že to žádný duch být nemohl. Co tedy? Napojili jsme se na nějaké paměťové pole, memory field, které podle jedné z teorií prý obklopuje naši planetu? Odkud berou zvířata, třeba hmyz, přesné pokyny k tomu, jak se mají v tom kterém případě chovat? Často jde o neuvěřitelně komplikované postupy, navazující jeden na druhý, až by se zdálo, že třeba mravenci nebo některé vosy dokážou přemýšlet a řešit taktické úkoly. Napadaly mě nejnesmyslnější hypotézy, honily se mi hlavou jedna za druhou. Byl jsem rozjitřený, usnout se nedalo. Až k ránu mě napadlo, že jediné možné vysvětlení je, že jsem ten talířek tahal sám, aniž jsem si to uvědomoval. Podvědomě. Hned ráno po snídani jsme si to s Jirkou spěchali ověřit.

Záhada vyřešena?

Napřed jsme dali duchovi úkol, aby nám řekl první slovo na stránce 37 v jedné z knih, které byly v knihovně. Talířek sice nějaké slovo sesmolil, bylo to ale špatně, jak jsme si hned ověřili. To jsme opakovali ještě dvakrát se stejným výsledkem. Pak jsme mu dali otázky, týkající se některých letopočtů nebo jmen z dějepisu, které jsme také neznali, ale podle jedné knihy v knihovně mohli následně lehce ověřit. Duch selhal i tady. Bylo mi to jasné. Podvědomí s námi dokáže někdy provádět pěkně poťouchlé věci!

Všechno se ale jednoduše vysvětlit přeci jen nedá a na spoustu záhadných jevů logické vysvětlení schází. V únorovém časopisu Záhady života, který je právě na stáncích, si například přečtete úžasný rozhovor s badatelem Václavem Cihlou, který zažil během svého života mnohé podivuhodné příběhy! Byl například u anglického Stonehenge v čase, kdy kousek od něj vznikal později nejfotografovanější kruh v obilí. Co se oné noci na poli dělo?

Zdroj: Záhady života

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL