Soumrak kabaretů u nás i na Slovensku. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Tenkrát jsme s Milanem Markovičem vykročili směrem k „světlým zítřkům“. Nepovedlo se, alespoň zatím.

Netušil jsem, jakou Pandořinou skříňku si otevřu tímto tématem. Nechci totiž věřit, že by se mohlo slovo „soumrak“ nahradit slovem „zánik“. Nebyla by to tak docela pravda. Kabarety živoří, některé už snahu o existenci musely vzdát, jiné však o ni stále bojují. A je tu ještě menšina těch, které si vždycky najdou několik desítek svých diváků.

Jsou to především literární kabarety (jakému se v Praze věnuje např. básník, textař a esejista Jiří Weinberger), které neopouští naděje ve svou šťastnější budoucnost. Když jsem oslovil několik tvůrců či příznivců kabaretů, dostalo se mi v odpovědích tolik zajímavých a podrobných informací, že by bylo dnešní Album nekonečně dlouhé. Slíbil jsem všem, že jejich úvahám, článkům a textům vyhradím rubriku na svých webových stránkách a budu na ně upozorňovat při každé příležitosti, která se mi naskytne.

Malé televizní kabarety vydržely na obrazovkách patnáct let. Pokud vím, bavili se u nich nejen dětští diváci, ale i jejich rodiče. K Štěpánce Haničincové, Jitce Molavcové a Josefu Dvořákovi přibývaly časem další známé tváře – Ondřej Havelka, Ladislav Gerendáš, Pavel Zedníček, Jiří Lábus a hostovali tu další baviči (jak se jim dneska říká), až třeba po Ivana Mládka a jeho Banjo band.  

Teď už ale k vzpomínkám, které jsem v letech 2017-2018 začal natáčet v Českém rozhlase pod názvem Jak jsem potkal kabaret. (Mimochodem, poslední díl seriálu, v němž se o svém okouzlení kabaretem rozpovídal Jarek Nohavica, se už do vysílání nedostal.)

Svět kabaretu mi dokořán otevřela kniha, která vyšla v polovině šedesátých let na Slovensku. Také se tak jmenovala, Svet kabaretu, a vůbec mi nevadilo, že byla ve slovenštině. Tenkrát slovenštině rozuměly i malé děti. Tu knihu napsal jistý Ján L. Kalina, velký znalec historie kabaretů a malých divadelních scén, a stála 42 korun, což tenkrát pro dvacetiletého kluka nebyla částka zrovna zanedbatelná. Ale nezalitoval jsem! V té době už jsem měl za sebou pár návštěv skutečných kabaretů, z hlediště i ze zákulisí, a před sebou vidinu dalších.

Obálka Kalinovy knížky, kterou v roce 1966 vydalo v Bratislavě nakladatelství Obzor (přes 500 stránek doplňuje množství fotografií, dokumentů a karikatur)

Svět kabaretu mě zkrátka okouzlil. S označením kabaret jsem se setkal koncem let padesátých, myslím, že v ideálně vnímavém věku 12-13 let. Že tenhle žánr bude bavit i děti mnohem mladší, o tom jsme se mohli přesvědčit s Oldřichem Dudkem, když jsme v roce 1976 pokusně začali psát Malé televizní kabarety. Televize o ně měla zájem ještě na počátku devadesátých let, pak ale přišel jejich konec. 

Promiňte, teď malou odbočku, ale nemohu si ji odpustit, tím spíš, že slovo kabaret u nás na delší dobu zmizelo, tak jako mizelo v minulém století koncem let čtyřicátých na jedno desetiletí a nahradily ho estrády a zábavná estrádní pásma. V devadesátých letech ovšem naše kabarety mizely dobrovolně, bez cenzury a zákazů. Stejně jako tehdy řadu známých kabaretů, i rozhlasových a televizních, spláchla vlna času i řadu kabaretních umělců. Začátkem letošního roku jsem četl pravdivá slova muže mnoha profesí, který si mnohokrát dokázal získat publikum svým humorem, Františka Ringo Čecha:

„V nové televizi jsem ale nebyl 25 let. Redakce takzvané zábavy je redakce lidí, kteří nemají rádi zábavu. Zničili celou moji generaci komiků: Mladý, Náhlovský, Mládek, úplně nás zlikvidovali. Viděl jste nás za těch 25 let na ČT 1? Neviděl, ani v noci. Komunisti nás ve 23:30, když už se nikdo nedíval, nechali hrát Televizní klub mladých a nechali i dechovku. Tyhle ne!“

Jestliže chci vzpomínat, jak jsem potkal kabaret, musím se zmínit i o tom, jak jsem „potkal estrádu“. Ostatně obě slova, kabaret a estráda, jsou původu francouzského (kabaret-hospoda, výčep – estráda-pódium, terasa), a pokud se slovo estráda u nás v padesátých letech vžilo nástupem sovětské estrádní hudby a zároveň zrodem od estrádní hudby odvozeného tzv. estrádního jeviště, často se za ní ukrývali i bývalí umělci kabaretní. Jedním z typických českých kabaretních komiků byl například Jaroslav Štercl.

Tady máte Jaroslava Štercla, jak jsme ho znali kdysi například ze slavných rozhlasových Silvestrů

Teď ale malá ukázka paradoxu doby byvší. Zatímco už v roce 1958 slavila první úspěchy kabaretní pásma v pražském Rokoku a v Brně v kabaretu Večerní Brno, vyšel v roce 1960 v nakladatelství Práce sborník Estrádní divadlo, z kterého se měli poučit mladí nadšenci, toužící zakládat si amatérská divadla malých forem, jak na to:

„Proletářští divadelníci, stejně jako my dnes, vyhlásili boj onomu nevkusnému kabaretu namířenému na pobavení znuděného měšťáka, vyhlásili válku všem ložnicovým vtipům, zesměšňování prostých lidí i vtipkování na újmu tělesně vadných (hluchých a koktavých) a vůbec nemocných a starých lidí, „humoru“, který ponižuje lidskou důstojnost. V tom všem jsou zkušenosti proletářských divadelníků pro nás ukazatelem cesty.“

Spisovatel, textař a recitátor vlastních textů, Jiří Robert Pick (zkráceně J.R.Pick-satirik) patřil k opačné armádě, která nevyhlásila boj tzv. nevkusným kabaretům, a tehdy, v druhé polovině  50. let minulého století, vyhrála. Jeho texty byly sarkastické, mnohdy velmi nadčasové, byl to satirik v pravém slova smyslu. Proto také jeho kabaret, Divadlo Paravan, byl po pěti letech existence ze dne na den v roce 1965 zrušen a jeho Kabaret Au, který založil ve vinohradském Radiopaláci (a do kterého jsem byl přizván jako občasný host) existoval jen od roku 1968, aby hned během sezóny 1969/70 byl zakázán.

Z textů J.R.Picka tady musím citovat alespoň dva:

Mám rád pořádek,
čisté prostředí
klid,
skromnost,
upřímnost,
poctivost
a slušnost.
Ale přesto: doma je doma

*

Je to o nás dávno známo už,
když je zle, jsme jako jeden muž.
Když však někdy lépe je nám,
tu se podobáme spíše dvěma ženám.

J.R.Pick na premiéře mého pořadu písniček a básniček „Zvířátka, milenky, věci a sny“, který mi umožnili uvádět od roku 1969 pánové Vladimír Justl a Jan Kolář na scéně pražské poetické vinárny Viola

Zajímavé. Tak jako kabaret patřil od nepaměti k zemím, jako je Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Polsko, nikdy se neuchytil v Itálii, Španělsku, Bulharsku, Jugoslávii či Rumunsku. Polsko bylo vždycky plné kabaretů. Mám Polsko a Poláky rád, a proto jsem se s dotazem na současnost jejich kabaretů zeptal člověka povolaného.

Jmenuje se Teresa Drozda, je nezávislou novinářkou, provozující vlastní podcast o kultuře v Polsku a České republice, v letech 1992-2021 působila v Polském rozhlase a v současné době připravuje svou knihu o České republice. Umí totiž skvěle česky. Odpověděla mi podrobně do všech detailů, takže z celé její odpovědi jen to nejpodstatnější:

„Momentálně jsou v Polsku desítky kabaretních skupin, ale to jsou kabarety STAGE, které nemají stálou scénu. Stage, myslim jako estráda; ne divadlo, ne komorní klub, vystoupení každý den na jiném místě. Nejznámější z těchto kabaretů jsou Kabaret Moralnego Niepokoju, Neonówka. Kabaret Ani Mru Mru. Hrabi, ty lze vidět v televizi a ve velkých amfiteátrech. Improvizované kabarety a stand-up jsou nyní v módě, je to víc popularní, poplatné vkusu dnešních diváků. Z toho důvodu víc komerční, a z toho důvodu víc hloupé.

Málo je také literárních  a divadelních  kabaretů (jako např. Grupa Rafała Kmity, Teatrzyk Gędźba, Klub Komediowy). Pouze Piwnica pod Baranami v Krakově funguje jak za starých časů, ale je to dneska něco úplně něco jiného, než tomu bylo v šedesátých letech.

Další skupiny byly vytvořeny koncem 90. let a začátkem 21. století.“

Teresa Drozda a Jan Werich? Můžete se s ním vyfotografovat i vy, ve Werichově vile na pražské Kampě. Při téhle příležitosti bych vás ještě rád upozornil: Nevíte-li co to je DROZDOWISKO, podívejte se ZDE

Od loňského roku se s Milanem Markovičem domlouváme, kdy budu moci v Bratislavě navštívit jeho Kabaret MM. V jeho mailech cítím to střídavé: naděje-zklamání, naděje-zklamání. A nyní mi na dotaz, jak to na Slovensku s jeho populárním kabaretem je, odpověděl:

„O stálej scéne pre kabaret zatiaľ iba snívame. Občas máme nejaký zájazd, ale v Bratislave to nejde. Ani v Kultúrny dom, kde sme úspešne naučili ľudí na kabaret (ešte pred koronahystériou). Lenže potom nastúpilo iné vedenie, o čom som Vám už tuším písal. Teraz nedávno tam dosadili nové náčelníctvo, ktoré jasne naznačilo, že bude cenzurovať hostí a možno aj scenáre (hoci to tak nepomenovali, samozrejme).

Jednoznačne z toho vyplýva, že kabaret aj áno, ale bez komentovania politiky, z čoho je zrejmé, že neakceptujú podstatu kabaretu. Tie Domy kultúry, to je slepá ulička, je to socialistické rezíduum bez nejakej logiky v súčasnosti. Neklesáme však na mysli a pátrame po nejakom vhodnom, zatiaľ netušenom priestore, kde by sme sa trebárs aspoň ako súčasť niečoho iného uplatnili. Je toto naozaj blbé obdobie. A to sme už prežili všeličo! Mám dojem, že jediný, kto to všetko zvládne bez úhony, je ten Váš sourozenec, ktorý prežije všetkých nás, a možno ešte popri tom založí ďalšie divadlo.

Zatiaľ posledný kabaret sme mali tu v Bratislave 28. mája 2022 (!) s Karlom Vágnerom a použil som v propagácii fintu, že vystúpia aj Mirek Donutil, Jiřina Bohdalová, Štěpán Škorpil a Jiří Suchý, čo síce bola pravda, ale všetci boli iba na telefóne, ozvučenom do sály.“

Před setmělou scénou v Lucerna baru, na které se vzápětí rozpoutal KABARET BO! Jarka Nohavici. Psal se rok 2018. Tehdy mi Jarek říkal, že má v plánu uvádět svůj KABARET BO! v Praze vždy dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Jenomže následující rok ani léta další k uskutečnění jeho plánu nedošlo. Škoda. Pražané přišli o jeden skvělý zážitek.

Milan Markovič mi napsal:

„S Jarkom Nohavicou som hovoril nedávno, bol tu v Bratislave. Zmienil sa o tom, že kabaret už nerobí, ale nehovoril o dôvodoch. Skôr som to pochopil tak, že sa zameriava viac na koncerty. Pritom tá jeho Heligonka, to je fantastický kabaretný priestor, ktorý len tak nenájdete. Raz sme tam už hrali.

Tak nech sa Vám darí, Ondřeji, budem dúfať, že naše cesty sa čoskoro skrížia a naše posezení bude pre nás oboch tá najlepšia terapia!“ 

Těmito povzbudivými slovy Milan Markovič končil. A já si k jeho přání dovolím dodat: K našemu posezení určitě dojde, akorát škoda, že u toho nebude moci být publikum, jako kdysi bývalo.

Tenkrát jsme s Milanem vykročili směrem ke „světlým zítřkům“. Nepovedlo se, alespoň zatím.

Vložil: Ondřej Suchý