SSSR aneb Semknuté Spojené Strany Republiky. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
11.02.2023
Foto: Se svolením Umbrella-Rosenblum Films Production
Popisek: Momentka z filmu 1984 podle stejnojmenného románu George Orwella
Ve Slávii sedávám obyčejně u okna, abych viděl provoz na ulici a občas zahlédl bývalé kolegy z divadla, kteří po zkoušce spěchají domů, nebo si ještě někam trochu přivydělat, aby pak mohli jít do míst, kde kdysi za pár šupů tvořily své dílo celé generace umělců, od Vítězslava Nezvala po Šimka a Grossmanna.
Tentokrát jsem se posadil blíž ke dveřím a koukal přes sál až tam, kde měly být za okny Vltava, Karlův most a Hrad. Někam to ale všechno zmizelo. Místo toho jsem viděl obrovskou dlouhou tělocvičnu, zaplněnou řadami narychlo sehnaných židlí, obsazených lidmi v stejných oblecích, které připomínaly uniformy. Na konci sálu bylo narychlo zbudované pódium, kde na nás, co jsme byli dole v sále, z výšky zhlíželo předsednictvo. Místo espresso lungo jsem popíjel turka, do kterého jsem si ze zahřátého hrnečku doléval smetanu. Neznámí pánové, kteří seděli se mnou u kulatého stolku s mramorovou deskou, si něco šeptali, občas se na mě podívali, a potom se otočili k předsednickému stolu, ukázali na mne prstem a mile se usmáli. Dopíjel jsem kávu a chystal se odejít.
Z pódia seskočil menší člověk a s pomocí navigace v telefonu se ke mně blížil: „Počkej, nikam nechoď, jsem rád, že tě vidím,“ řekl ten člověk. Zvedl jsem oči a poznal Tondu, který za minulého režimu dělal u nás ve filharmonii velitele civilní obrany a sedával hned vedle kádrového oddělení. Tonda pokračoval: „Jsem teď místopředseda Semknutých Spojených Stran Republiky. Máme o tebe strach. Bojíme se, abys nesešel ze správné cesty, a tak tě pro tvé dobro sledujeme.“
Napadlo mě, že jsem podobná slova od něj už kdysi slýchával.
Podíval se mi zblízka do očí: „Abys pochopil: Jsou problémy s tvým IQ; tvůj telefon nám poslal varování, a my s tím musíme něco udělat!“
Začal jsem se opět trochu bát o svou existenci a chabě jsem na svou obranu řekl: „Posledně mi naměřili sto třicet pět, ale jestli je to málo, tak začnu víc číst…“
Tonda se rozžhavil na 451 stupňů Fahrenheita: „Jen to ne! Ty to musíš snížit aspoň o třicet, náš předseda má sto pět a výbor se domnívá (a to správně!), že by nikdo neměl mít víc než on.“
Rozklepal jsem se, jako když jsem 21. srpna 1968 z téhož místa uviděl přijíždět tanky, a začal lžičkou míchat vedle hrníčku.
Náš rozhovor přerušil zvuk sirén přijíždějících policejních aut. Z obrněných vozů vystupovala delegace ze Soupodstatných států amerických. Její vedoucí, generál Pinochet a tajemník Fidel Castro, se vedli za ruce a rozdávali kolem úsměvy. Oblíbený vládní spíkr major Terazky je uvítal dokonalou českoslovenštinou. Oba velikáni pak procházeli květinovou slavobránou, jakou známe z filmů podle Rosamundy Pilcher, kterou ve svých drobných ručkách, posilovaných manifestačním tleskáním, držely členky Poslanecké sněmovny, oblečené v národních krojích.
Tondovi ze SSSR se zaleskly v očích slzy obdivu a lásky a já (stejně jako jedna naše sousedka z Poděbrad, poté co ji na začátku protektorátu vyzvali, aby celé rodině našila na kabáty žluté hvězdy) jsem si řekl: „Teď nebo nikdy, pryč odtud, dokud je čas!“
Když jsem doběhl na Hlavní nádraží, vlezl do prvního vlaku, který tam stál. Schoval jsem se na záchodě. Nebylo to špatné, jedl jsem toaletní papír a zapíjel ho vodou na splachování. Jeli jsme několik dní, když vlak zastavil v oáze uprostřed pouště.
„Konečně ráj!“ řekl jsem si a zaklepal na vrátnici.
V okýnku se objevila milá tvář: „Á pan, Janák, už jsme na vás čekali. Dejte mi občanku, píchneme vám sérum na IQ-negativitu.“ Když vrátný uviděl mé zděšení, začal mě chlácholit: „Buďte rád. To už je poslední úkon, který hradí zdravotní pojišťovna…“
Když jsem si protíral oči, jestli se mi to nezdá, zjistil jsem, že ležím doma v posteli a že se mi to zdá. Podíval jsem se z okna.
„Pane Janák, vezměte si občanku a pojďte dolů,“ zavolal na mne pošťák, stojící u vrátek.
Natáhl jsem si župan a vyšel ven. Pošťák mi podal rekomando s pruhem a vypisoval číslo občanky, zatímco já jsem si ještě rozespalý říkal „Tak už je to tady…“ a chvějícími se prsty jsem se pokoušel otevřít obálku.
V dopise stálo:
„Před deseti lety jste stál na parkovišti jedním kolem na bílé čáře. Dokud nezaplatíte částku (šest číslic) Kč, váš bankovní účet je zablokován, váš dům vzat do zástavy, výplata důchodu je vám zastavena do doby, než dovršíte 80 let, a vaše manželka, která odmítla sobě a zbytku vaší rodiny nechat píchnout IQ-negativní sérum, se s dětmi nemůže vrátit z cesty do zahraničí. Podepsán: Výkonný orgán exekučního místodržitelství SSSR: Tonda & CO.“
Zdroj: Realita a filmy podle Rosamundy Pilcherové
Vložil: Jaromír Janák