Román, který má k červené knihovně sakra daleko… Samotářky nacházím v „čtení pro ženy“, říká Bára Šťastná

ROZHOVORY NA OKRAJI Nebudu vám lhát, s dámou, s níž je dnešní interview, se znám strašně moc let. „Čas pádí, čas letí a nevrátí se zpět, i Husákovy děti dospěly do 50 let,“ praví – s mírnou úpravou – hit od Chinaski… Když jsem Báru viděla poprvé, zaregistrovala jsem, že je 1) moc hezká, skoro krásná, 2) plachá jako srnka. A 3) brilantní stylistka, což jsem zjistila pár chvil nato, když jsem četla její filmovou recenzi pro časopis 14, k čemuž jí dostrkal tehdejší přítel, hudební publicista Petr Slabý. Psala pro nás po celou dobu existence „Čtrnáctky“, takže jsme se vídaly poměrně často. Pak časopis skončil, Bára Šťastná vystartovala jako raketa z „mírného undergroundu v mezích zákona“ do nóbl časopisů na křídovém papíře, což jí ještě dodalo na lesku, trochu jako když z káčátka Anne Hathaway, která získá prestižní místo v módním magazínu ve filmu Ďábel nosí Pradu, udělá stylista nádhernou labuť. Občas jsme si volávaly, kvůli tomu či onomu, a já do ní tu a tam kérovala, že skvěle píše a pro ženské blogy je jí škoda. Nicméně nečiním si ani ten nejmenší nárok na zásluhu, že nedávno vydala excelentní knihu Samotářky. (Spíš to přičítám vrozené otravné drzosti, jako když jsem „radila“ Jáchymovi Topolovi, že má psát víc jako Stephen King 😊 – i když, novinář by aspoň trochu drzý být měl, dle mého skromného názoru.)

Barunko, dovolím si ocitovat Tvoje heslo na Wikipedii: „Barbora Šťastná, 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Maturovala v roce 1991, poté studovala dramaturgii na DAMU a posléze scenáristiku na FAMU. Během studií se začala věnovat žurnalistice. Psala do časopisů Týden, Premiere a ELLE, posléze se stala šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie, kterou dělala čtyři roky. Od roku 2019 je editorkou sbírky vzpomínek pamětníků Paměť národa. Má dvě dcery, žije v Praze.“ Pojďme to postupně probrat, můžeme?

Zbyl Ti ještě někdo z rodiny na západě? Jezdíš tam?

Už ne. Moje máma se v roce 2003 odstěhovala za námi do Prahy a o šest let později bohužel zemřela. Brácha taky žije v Praze. A táta žije ve vesnici na Klatovsku už od roku 1974, rodiče se totiž rozvedli hned po mém narození. Ale do Karlových Varů občas jezdím jako turistka, dopisovala jsem tam svou poslední knížku. Mám k tomu městu silný, i když ambivalentní vztah. Mimo období filmových festivalů je to vlastně sudetské maloměsto.

Tvá studia – divadlo Tě, pokud vím, nijak nepřitáhlo, nebo se pletu? A scenáristika na FAMU, tu jsi dokončila? Napsala jsi nějaký scénář? Nebo třeba ještě napíšeš?

Divadlo mě nepřitáhlo, to se nepleteš. Postupně jsem zjistila, že tenhle kolektivní způsob tvorby pro mě vůbec není. Scenáristiku na FAMU jsem dokončila, ale v průběhu studia jsem úplně přišla o sebedůvěru, že dokážu sama vymyslet nějaký příběh. Párkrát mě rozhodila (oprávněná) kritika ze strany pedagogů a čím míň jsem si věřila, tím mi to šlo hůř. Až jsem ke konci studia dospěla k tomu, že na vlastní tvorbu prostě nemám. Zato se mi dařilo v teoretické práci, v psaní o filmu. Čímž jsem se taky už během školy začala živit.

 

Představení Samotářek náchodskému publiku: Bára je stále vlastně plachá, zvládla už ale úspěšně vylízat se z mnoha životních peripetií, takže jí nemohu upřít značnou dávku skryté odvahy. Zde bez problémů kraluje auditoriu... 

Žádný scénář jsem po škole už nikdy nenapsala. Ironie je, že podle jedné mojí knížky, Láska pro samouky, teď natočili film. Režíruje ho Jitka Rudolfová, hlavní roli hraje Jana Plodková a nejspíš přijde do kin v dubnu.

Tvoje šéfredaktorování, jak na něj vzpomínáš? Cítila jsi se v té pozici komfortně?

Haha, no vůbec. Necítím se komfortně při šéfování čemukoli, nerada někomu jinému říkám, co má dělat. Včetně mých dětí. Často to dopadalo tak, že jsem dělala i věci, které jsem raději měla někomu dát za úkol.

Nikde neuvádíš pražský programový čtrnáctideník 14, přitom právě tam jsme se seznámily, před těmi moc a moc lety, tehdy jsi byla ještě Chvojková a já Tě mám stále v mobilu jako Bach, což byla tvoje zkratka. A pokud vím, byl to první časopis, kde jsi pravidelně a dlouho publikovala, i po mém vyhazovu. Proč vlastně? Protože nebyl na křídě a byl tak trochu undergroundový?

Ne, to vůbec! Spíš to je tak, že čím jsem starší, tím se snažím ten pracovní životopis zestručňovat, protože koho by to bavilo číst. Časopis 14 pro mě byl zásadní, moje první práce a první publikované články. Teprve zpětně dokážu ocenit, že to undergroundové prostředí v kavárně Jednorožec s harfou bylo opravdu jedinečné. Stejně tak tvůrčí svoboda, kterou jsme měli. Jenom už zpětně nemůžu pochopit, jak jsem dokázala psát portréty zahraničních herců bez zdrojů z internetu.

Co děláš v Paměti národa, jsi popsala v podcastu s Milošem Čermákem, je to poslech orální historie a jeho převod do písemné formy, leckdy i osmihodinové nahrávky. Jak přepisuješ? Napřed si to celé poslechneš, nebo jedeš rovnou – diktafon (či audio na kompu), přepis, opět diktafon… a pak teprve upravuješ?

Napřed si celou nahrávku pustím a udělám si skoro doslovný přepis, který potom upravuju. Teď také testuju různé programy na převod audia do psaného textu. Ale i s tímto strojovým přepisem si stejně musím celou nahrávku poslechnout, protože bez ní je většinou nesrozumitelný.

Proč vlastně Hlídací pes poslední dobou dává jen Tvoje příběhy?

To vůbec netuším, že to tak je. Asi náhoda.

 

Spisovatelka. Foto Pavel Beneš

V kterém z časopisů či Paměti jsi získala nejvíce přátel? A vydrželi? Máš víc kamarádek nebo kamarádů? Je pro Tebe přátelství důležité?

Když jsem pracovala v Premiere a potom v Elle, narodily se mi děti, dřív, než mým kolegům a kolegyním, takže na pěstování přátelství s lidmi z práce jsem vůbec neměla čas. Ale s kolegy z Premiere se stále občas potkáváme na srazech. Co se týče přátelství, nejzásadnější byla Moje psychologie, kde jsem dvě svoje kamarádky zaměstnala v redakci. Zpětně vidím, že to byla velká chyba, protože pod tlakem svých šéfek jsem se dostávala do hodně nepříjemných dilemat. Naštěstí naše přátelství to přežilo. 

V Paměti národa od doby covidu pracujeme převážně z domova, ale kolegové jsou moc milí a ráda je potkávám.

S postupem života je pro mě přátelství čím dál důležitější. Mám kamarádku, se kterou se známe už od první třídy. Víc jsme se spřátelily ve čtvrté třídě v divadelním kroužku. Za těch čtyřicet let jsme nikdy neztratily kontakt. A posledních deset let bydlíme na Žižkově asi 200 metrů od sebe a potkáváme se zhruba jednou týdně. Nikdo jiný z žijících lidí mě nezná tak dlouho. Mám pocit, že je něco jako svědek mého života, což je samozřejmě vzájemné.

Jsi stále slavná blogerka, narážím na Šťastný blog a z něj vyplývající knihy Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015) a Dobrá tak akorát (2017). Protože se přiznám, že tohle není můj cup of tea, jen ho zmíním s otázkou, zda se k blogování někdy vrátíš? Nebo už jsi spisovatelka, za mne s velkým S, protože Tvoje nová kniha Samotářky je brilantní?

K blogování už asi ne. Nevím, jestli tahle forma už pomalu nezaniká. Ale hlavně, teď bych na to vůbec neměla čas. Píšu pro Paměť národa, píšu knížky, v čemž bych chtěla ještě pár let pokračovat a na další psaní už prostě nemám v hlavě místo.

Pojďme k Samotářkám, které mne k tomuto interview vyprovokovaly. Prozradíš, co je v knize autobiografické?

Charaktery babičky Ludmily a jejího muže Vládi jsou inspirované osobnostmi mých prarodičů. Moje babička, jak se na ni pamatuju, také téměř vůbec nevycházela z domu, zatímco děda byl naopak velmi extrovertní, společenský a veselý. Moc ji miloval se všemi jejími podivnostmi, staral se o ni a doma dělal spoustu věcí, které se tehdy považovaly za ženskou práci - třeba pral a věšel prádlo. Okolnosti jejich života byly ale úplně jiné, než je to v knížce. Oba se narodili už před první světovou válkou a mládí prožili za první republiky.

 

Opět foto Pavla Beneše, autorčina současného muže. Pokud bych já psala červenou knihovnu, poznamenala bych, že ten téměř zbožňuje zemi pod nohama své ženy... A též se jí velmi baví: na Facebooku nedávno nadšeně podotkl, že se Bára umí „chichotat“. Prý hrozně roztomile.

Dovolím si ocitovat, pro ty, kteří ještě nečetli, trefnou anotaci: „Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme… Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil.“ Jsou Samotářky ženský román, podle Tebe?

Ženský román, to je taková kategorie, která má v dnešní době trochu pejorativní nádech. Já vlastně moc nevím, co to je. Je ženský román třeba Příběh služebnice, Paní Dallowayová nebo Geniální přítelkyně, tedy kniha o ženách napsaná ženou? Nebo je ženský román červená knihovna? Každopádně, v e-shopech se Samotářky často objevují v kategorii „čtení pro ženy“ a nemám s tím problém. Hlavně, když je tam čtenářky i čtenáři najdou.

V Samotářkách jsi, za mne, popsala až klinicky příznaky Aspergerova syndromu, jímž v různé míře trpí všechny tři hrdinky. Náhoda, záměr?

Záměr to nebyl, měla jsem prostě představu tří žen, které jsou každá po svém svojí osobností jaksi vydělené ze společnosti a neumějí spontánně navazovat vztahy. Ale úplná náhoda to asi není. V naší rodině, v širším příbuzenstvu se případ Aspergerova syndromu vyskytl, i sama na sobě určité rysy pozoruju, i když ne v takové míře, aby to bylo na nějakou diagnózu. Kamarádka o mně jednou řekla, že jsem sociopat :-).  A v každé ze tří hlavních hrdinek je kus ze mě.

Jak se Ti píšou mužské postavy? Jsou velmi životné… Na rozdíl třeba od Kateřiny Tučkové, která v senzační Bílé vodě jich má málo a jsou trochu ploché, myslím. Konec konců, jaký je Tvůj názor?

Tak děkuju, to mě opravdu těší a vlastně dost překvapuje. Asi to tak nerozděluju, mužské, ženské. Postavy spíš dělím na ty, které jsou „jako já“ a ty, které jsou „jiné“, pak si většinou v těch rolích představuju nějaké svoje přátele nebo známé.

Bílou vodu jsem zatím nečetla. Jestli si ji přečtu, tak určitě jako e-knihu, protože když tu knihu uvidím v knihkupectví, vždycky se toho objemu leknu. Od Kateřiny Tučkové jsem četla Vyhnání Gerty Schnirch a hlavně Žítkovské bohyně, kde jsou mužské postavy dost podružné.

Mimochodem, obě máme rády Stephena Kinga, jak jsi zmínila v nějakém rozhovoru. Ten zrovna „umí“ ženy brilantně… Jaký je Tvůj kingovský top ten?

Od Kinga mám nejradši jeho klasické horory: Nezbytné věci, To, Osvícení, Salem’s Lot, Nespavost… S chutí jsem přečetla i některé méně povedené, jako třeba Tommyknockery. A povídky! Moje nejoblíbenější jsou Všechno je definitivní, N., Jsem brána a Děti kukuřice. Když jdu kolem kukuřičného pole, úplně pokaždé si na ni vzpomenu. 

Pozoruji úplnou „českou novou vlnu“ veleúspěšných a velmi dobrých ženských spisovatelek… Čteš? Které máš nejraději a naopak?

Úplně dokonalý přehled nemám, ale snažím se tu „vlnu“ sledovat a skoro od každé autorky jsem četla aspoň něco. Mám ráda knihy Petry Soukupové, jsou empatické, líbí se mi, jak dokáže popsat duševní pochody žen a hlavně dětí. Šikmý kostel od Karin Lednické mě uchvátil vhledem do prostředí karvinských horníků, které je pro mě skoro exotické. Fascinující je Jezero od Bianky Bellové a loni se mi moc líbila kniha Až uvidíš moře od Scarlett Wilkové, inspirovaná příběhy z Paměti národa.

Jinak moje momentálně top autorka je Britka Kate Atkinsonová. Její romány se odehrávají hlavně v první polovině dvacátého století, jsou plné neuvěřitelně realistických detailů z běžného života té doby, jsou to do značné míry tragické příběhy, ale podané se suchým humorem i poezií. 

Znají se mezi sebou mladé (no, spíše asi středního věku) české spisovatelky - Tučková, Soukupová, Třeštíková, Mornštajnová, Lednická, Ježková Vagner, Šťastná? A pokud ano, jak spolu vycházejí?

Haha, to já nevím, jestli se znají! Ne, vážně: já se osobně znám pouze s Radkou Třeštíkovou, a to ještě jen proto, že jsem s ní dvakrát dělala rozhovor. Takže ji vnímám spíš jako celebritu než jako nějakou osobní známou. S ostatními zmíněnými dámami jsem nikdy neměla příležitost se setkat. I když bych vlastně docela ráda. Ale nejsem ten typ, že bych vyrazila na křest nebo čtení a tam se s nimi iniciativně dala do řeči.

Máš nějakou knihu či knihy, které pro Tebe jsou v životě iniciační? Které to jsou?

V dětství to byly knihy Betty MacDonaldové, ty jsem četla asi deset let pořád dokola a dodneška, když otevřu Co život dal (a vzal) na kterékoli stránce, mám pocit, že jsem se vrátila domů. Pak v době dospívání jsem samozřejmě měla období, kdy každá kniha byla vlastně iniciační, ať to byl Mistr a Markétka nebo Jules a Jim nebo Nebezpečné známosti. Z posledních let pro mě takhle zásadní byla Elena Ferrante, hlavně její neapolská tetralogie. To jsme četly paralelně s tou mojí kamarádkou, kterou jsem zmiňovala. Dala jsem jí přečíst první díl a říkala jsem jí: „Přečti si to, ty jsi jako ta Lila.“ Přečetla to za dva dny a řekla mi: „Já nejsem Lila, ale ty jsi Elena.“ 

A filmy?

Filmy Woodyho Allena ze 70. a 80. let. Apocalypse Now. Thelma a Louisa. U konce s dechem.

Jak píšeš? Snadno, lehce, anebo naopak těžko?

Asi tak středně. Málokdy se mi stane, že se to sype téměř samo. S postupem času mám ale pocit, že mi to jde lehčeji než dřív, možná jsem nabyla nějaké sebevědomí. Což může být samozřejmě ošidné.

Děláš to jako King, který tvrdí, že si spisovatel má sednout k noťasu a napsat denně určité penzum stránek?

Ano. Jenže King má to penzum, tuším 2000 slov denně? Kdežto já 2000 znaků. To je asi pětina. Nicméně, je to pro mě důležité, hlavně když mám pocit, že mi psaní nejde. Mám pravidlo, že musím těch 2000 znaků denně napsat, i kdybych měla pocit, že mi to vůbec nejde a je to úplně blbé. Pomáhá mi to překonat tvůrčí blok, protože v průběhu těch 2000 znaků se ten pocit aspoň částečně odbourá.

V jednom rozhovoru jsi na otázku „Jak byste se popsala třemi větami?“ odpověděla: „Tedy, to je výzva, ale zkusím to: Nejsem majitelkou žádného receptu na to, jak něco dělat správně. Stále o sobě pochybuji, ale nebojím se zkoušet nové věci. A toužím po lásce tak moc, že jsem s tím někdy trapná.“ Tou poslední větou jsi si naběhla na titulek… Stále to platí? A proč by touha po lásce měla být, k čertu, trapná?

Bylo to v době, než jsem potkala Pavla, svého nynějšího muže. Bylo to takové pro mě dost náročné období vztahového hledání. Jako druhá puberta. Takže asi vlastně krize středního věku. Připadala jsem si fakt šíleně trapná.

 

„Šťastná“ dvojka ve Slavii, dohlíží Václav Havel. Foto se svolením Bára Šťastná

Pojďme na závěr ještě k super senza úžo žůžo Samotářkám. Vybrala jsem pár komentářů (tedy jen části z nich), kterých je na webu u Tvé knihy spousta, z 99 % nadšených, nutno dodat. Poprosím o komentář.

Kudlanka 03: „Proč si ty rodiče a další rodiče v jiné generaci nechávají věci pro sebe? Stále to nechápu. Proč, třeba v 15 si Ludmila neposadila Amálku a neřekla jí, co a jak a proč se rozhodla nevycházet z domu? Nikdy? Proč si Amálka nevzala stranou Věrku a neudělala to samé? Když to šlo? Proč ze staré Škrlandové udělali pomluvy a nevědomost obecní postrach? Moc otázek, že?“

Protože lidi se často nechovají tak, jak by to bylo správné nebo rozumné. Cítí třeba stud za to, jací jsou, a nenajdou odvahu mluvit o bolestivých tématech otevřeně.

EvikU: „SAMOTÁŘKY je kniha s velkým K. Ta kniha je smutná od A až po Z.“

Díky! Smutná asi jo, ale doufám, že ne beznadějná.

Rodak: „Veliké překvapení. Generační sága tří nešťastných žen, skvěle napsána stylem p Mornštajnové.“

Tak tohle mě zas tak netěší :-). Myslím, že můj jazyk se Aleně Mornštajnové moc nepodobá. Když už, spíše bych viděla podobnost v tématu (osud jednotlivců versus dějiny) a konstrukci příběhu (střídání časových rovin).

Kristyna_Bubu: „...novinka od Barbory Štastné Samotářky. Ty bláho, mě to strašně semlelo, rozcupovalo na kusy, zasáhlo až do srdce. Myslím, že naposled mě takhle dostal na kolena Žert od Kundery...Tato kniha má ode mě jednoznačné doporučení, i když lehké čtení to není, a je to rozhodně jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Tleskám a děkuju!“

Tak co, už se červenáš?

Óóó, děkuji, mám radost a ano, červenám se.

 

Vložil: Anička Vančová

Barbora Šťastná, HP, Rozhovory na okraji,