Já na to herectví vlastně vůbec nemám povahu. Jana Preissová přesto pořád hraje v Národním. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Národní divadlo / Činohra

Popisek: Jana Preissová v Národním

Janu Preissovou si všichni si vybaví jako maminku Tomáše Holého z televizních komedií, ale jedna z nejtalentovanějších hereček své generace toho dokázala mnohem více. Těch „zářezů“ tedy mohlo být ještě víc, ale hvězdný život zkrátka dává i bere. Narodila se právě před 75 lety, 7. února, ve znamení vodnáře. Ti jsou astrology popisováni jako vzdušní, éteričtí a vznášející se v oblacích. Autor tohoto textu, taktéž zrozenec v aquariu, se té vzdušnosti a lehkosti občas pobaveně směje, viz foto pod článkem.

Na dceru z plzeňské ochotnické rodiny Drchalových ale definice křehké a éterické bytosti, která na druhý pohled překvapuje svou pevností a odhodláním, celkem sedí. Už její první slavná role krásné Anny, partnerky kouzelníka Arnoštka v Menzelově filmu Rozmarné léto, probouzela mnohé fantazie.

Jiří Menzel ji do klasiky éry nové vlny obsadil ještě jako studentku FAMU, přesto se od počátku kariéry proslavila pod jménem svého manžela. S Viktorem Preissem se brali ještě na škole a jejich vztah překonal všechny překážky, i když manžel byl v osmdesátých a devadesátých letech jedním z nejpopulárnějších pražských herců. Ve všech směrech. Příběh o jeho neúspěšně utajované nemanželské dceři je celkem znám.

Vančurovo a Menzelovo Rozmarné léto, foto se svolením Filmové studio Barrandov / Jiří Janoušek

Rodina však zůstala pohromadě. „Přece se nemohl ztratit ten kluk, kterého jsem kdysi potkala na schodech. A ve mně je pořád ta holka. Stále je v nás láska a doufám, že bude až do smrti,“ vzpomínala na těžké období zpětně v jednom z rozhovorů paní Preissová.

Jako onu „holku“ si ji z Menzelova filmu pamatuje celý národ. A jméno Anna jako by jí před kamerou bylo osudem. Stejné nesla i její nejslavnější postava z dvojice televizních filmů Marie Poledňákové. Primabalerína vedle umělecké kariéry sama vychovává nezkrotného syna Vaška a kličkuje mezi dvěma ctiteli, z nichž jeden je jejím šéfem a druhý zase otcem jejího dítěte. 

Už budou mít druhý dítě 

Když na Vánoce 1977 rodinná komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku okouzlila celý televizní národ, vymyslela autorka rychle pokračování, ve kterém dala ještě větší prostor úžasné chemii mezi Janou Preissovou a Františkem Němcem v roli horolezce Luboše. V prvním díle je totiž zcela zastínila rozpustilost Tomáše Holého.

Jak vytrhnout velrybě stoličku, foto se svolením Česká televize

„Dvojka“ Jak dostat tatínka do polepšovny se stala snad ještě legendárnější. Celý národ už 45 let usedá k letní romantice mezi skalami Českého ráje, kterou na konci lapidárně shrne dědeček: „Ještě nebyla svatba, ani jedna, a už budou mít druhý dítě“.

Když Marie Poledňáková Preissové do telefonu prozradila finále, ve kterém Anna bude těhotná, herečka jen suše poznamenala: „Já jsem těhotná“. Svou nejslavnější roli natáčela okamžitě po skončení šestinedělí a když sledujete, jak se coby Anna řítí na kole do zatáček nebo skáče do příkopu, musíte to obdivovat.

Jana Preissová ale byla především divadelní herečka. Na jevišti se v Divadle Na zábradlí rychle vymanila z typu křehké krásky z Menzelova filmu a dokázala zaujmout ve vyloženě dramatických rolích, které z ní postupem času udělaly první dámu této progresivní scény.

Jedním z jejích vrcholů zde byla hlavní ženská postava Elvíry v pozoruhodné inscenaci Moliérova Dona Juana. V květnu 1989 se jím po dvaceti letech do divadla vrátil hlavní tvůrce jeho slavné éry šedesátých let Jan Grossman a kritici jeho comeback označili za pražskou divadelní událost ne roku, ale desetiletí.

V civilu v roce 2013, foto se svolením Národní divadlo

„Pan režisér nám k tomu dal úžasný výklad, bylo to přesné. Po myšlence, projevu, hereckých prostředcích. Ale o to to pak bylo těžší, protože bylo přesně určeno, jaká ta dáma bude. Musela jsem se do toho nějak trefit,“ vzpomínala na náročné zkoušení s legendárním perfekcionistou.

Přišel Listopad 1989 a Na zábradlí se jako autor vrátil Václav Havel, v té době už prezident. Jeho Largo desolato se stalo další z velkých rolí Jany Preissové. Ale soužití souboru s autoritativním režisérem Grossmanem postupně začínalo skřípat.

Herečka to vyřešila tou nejoptimálnější cestou. V roce 1990 odešla do Národního divadla, kde už předtím hostovala. 

Dáma z Národního 

Trefila zrovna dobu, kdy se na první scéně odehrávaly zásadní změny. V osmdesátých letech její zestárlý a nepříliš progresivní činoherní soubor (s pár čestnými výjimkami) ironický člen Jiří Sovák nazýval „údolím umírajících slonů“. Když po roce 1989 přišel do čela souboru ze „Zábradlí“ Ivan Rajmont, rychle pochopil, že soubor musí okysličit tvářemi z malých divadel, které naopak stavěly na originalitě a moderním hereckém projevu.

V téhle vlně se v Národním objevil Miroslav Donutil z brněnského Divadla na provázku, Oldřich Kaiser z Ypsilonky, z Činoherního klubu nejen Jiří Kodet, ale na několik let i Josef Abrhám s Libuší Šafránkovou. Ze zábradlí si Rajmont přivedl právě Janu Preissovou.

Ve zlaté kapličce dozrála ve skutečnou dámu českého divadla. Zářila v klasických rolích jako byla Raněvská ve Višňovém sadu nebo Schillerova Marie Stuartovna. Koncertem byl ale třeba i její pozapomenutý Falkenštejn s Borisem Rösnerem v Rajmontově režii. Pozoruhodně dokázala odehrát i originálnější repertoár, třeba kněžnu Zaháňskou v kontroverzní Pitínského Babičce.

V Národním úspěšně působí doposud, v originální Kytici i klasičtější Pýše a předsudku.

Na jevišti Národního v Kytici režijní dvojice Skutr, foto se svolením Národní divadlo

Její nezaměnitelný a kultivovaný hlas zase dlouhá desetiletí zářil v rozhlase i dabingu.

Svou našlápnutou kariéru ale před lety zcela záměrně utlumila. Odmítala filmy i televizi, i v divadle hrála méně, než by mohla. Důvodem byly dlouhodobé zanedbané psychické problémy. Přece jen, v době její slávy ještě nebylo tak obvyklé chodit „ke cvokaři“.

Navíc otevřeně přiznávala, že jí chyběla ctižádost, která by ji táhla „přes mrtvoly“. „Netrápilo mě, jestli tu či onu roli v divadle dostanu já nebo kolegyně. Navíc jsem o sobě vždycky strašně pochybovala a pochybuji dodneška. Já na tohle povolání vlastně nemám vůbec povahu,“ bilancovala.

Před pár lety se ale vrátila před kameru, když si zahrála po boku Bolka Polívky. „Hraji hodně starostlivou babičku Janinku. Je mi docela podobná, protože ve skutečnosti jsem starostlivá babička, a jsem jí ráda,“ řekla o své roli.

A babičky, ty přece bývají klidné a vyrovnané. I když mají astrologický profil rozevlátého vodnáře. 

Zdroje: Menzel, Jiří: Rozmarná léta, Slovart, 2013, Poledňáková, Marie: S kým měl bavil svět, IKAR, 2013. Blesk, Týden, ČT

Vložil: Jakub Vosáhlo