Eurosankce jsou absurdní. Země, které je nezavedly, na tom vydělaly. Svět Tomáše Koloce
05.02.2023
Foto: Se svolením Davida Petrosjana
Popisek: David Petrosjan
ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s Davidem Petrosjanem (1953), původně inženýrem biotechnologie, dnes politologem a prestižním nezávislým novinářem, který z hlavního města Arménie informuje o dění ve své vlasti a celém regionu tisk více než desítky světových zemí.
Třicetiletá stabilita mezi východem i západem nebyla porušena jen ruskou okupací Ukrajiny, ale i turko-ázerskou okupací arménské oblasti, která je kromě Libanonu jedinou výspou křesťanství na Blízkém východě. Na konci roku 2020 a znovu na konci loňského roku váš východní soused, islámský Ázerbájdžán, z iniciativy a s všestrannou podporou člena NATO Turecka, se kterým sousedíte na západě, zaútočil na Lačinský koridor, který Arménii spojuje s Armény osídleným Náhorním Karabachem, tamní autonomní arménskou republiku od Arménie odtrhl, proměnil oblast v sutiny a způsobil exodus karabašských Arménů, kteří na tomto území žili tři tisíce let. Jaká je situace v těchto dnech?
V tuto chvíli k žádným útokům nedochází, ale situace v pohraničních oblastech je stále napjatá. Mír je garantovaný jen prohlášeními prezidentů Ázerbájdžánu, Ruska, premiéra Arménie, předsedy Evropské rady a prezidenta Francie. V nich tyto subjekty vzájemně uznaly bývalé vnitrosovětské hranice z roku 1991 včetně hranic autonomního Náhorního Karabachu, přičemž Lačinský koridor, který je mezi územím vlastní Arménie a Náhorního Karabachu, dnes spravují společné rusko-turecké mírové síly.
Mapa oblasti, foto Tomáš Koloc
Měla na to, že Arménie po 30 letech přišla o Lačinský koridor k Náhornímu Karabachu, kde žijí další příslušníci jejího národa, nějaký vliv ruská válka na Ukrajině? Bezpečí a do jisté míry i holou existenci od roku 1991 samostatné postsovětské křestanské Arménie (ležící mezi nepřátelským Tureckem a Ázerbájdžánem, které hovoří podobným jazykem a vyznávají týž sunnitský islám) přece garantuje ruská armáda.
Ne i ano. Ruský kontingent, chránící Arménii, čítá jen dva až pět tisíc mužů, kteří nemají k dispozici dělostřelectvo velké ráže a systémy protivzdušné obrany. Zato skutečný počet ázerbájdžánských ozbrojených sil, obklopujících oblast Náhorního Karabachu, je podle údajů z různých zdrojů od 40 do 50 tisíc vojenského personálu. Navíc jsou vyzbrojeni tanky, těžkými a dálkovými dělostřeleckými systémy, bezpilotními údernými letouny atd. Při jakémkoli pokusu o použití síly k znovuzískání kontroly nad Lačinským koridorem, který nás spojuje s našimi v Karabachu, je vysoká pravděpodobnost, že arménsko-ruské síly by byly napadeny přesilami ázerbájdžánských ozbrojených sil a tureckého letectva, které nyní operuje na území Ázerbájdžánu. Tyto země nám to také dávají tiše najevo. Jen v roce 2022 provedly turecká a ázerbájdžánská armáda 12 (!) společných vojenských cvičení. Jinými slovy vojensko-technická rovnováha v regionu je nyní ve prospěch Turecka a Ázerbájdžánu a Rusko u nás nechce mít „druhou frontu“ s NATO.
Přestože státnost a vlastně i holou existenci (po zkušenosti s Tureckem, které během první moderní genocidy v dějinách v letech 1915-18 vyhladilo něco okolo třetiny arménské populace, 1,5 milionu lidí, a i dnešní turecký režim si za tímto činem stojí) vašeho národa v regionu zajišťuje ruská armáda, vaše země na rozdíl od České republiky přijala emigranty, utíkající z Ruska.
Arménie je demokratická země i co do svobody slova (například pro vysílání v televizní kabelové síti není potřeba žádná licence a tento segment sleduje zhruba 80 procent Arménů) a nemá také proč odmítat toho, kdo je v nouzi. Ve stejné době k nám ostatně masově imigrovali i občané Běloruska a Ukrajiny. Z necelého milionu lidí, kteří za poslední rok odešli z Ruska, odešlo do Arménie přes 80 tisíc, možná víc. A vyplatilo se nám to. Arménie a Gruzie se staly snad jedinými evropskými zeměmi, které z této války ekonomicky profitovaly. Ruští emigranti přinesli do Arménie tři miliardy dolarů a převedli pět miliard dolarů. Do Gruzie (přestože tam emigrují hlavně Ukrajinci) ruští emigranti „přivezli“ jednu miliardu dolarů. Inflace Arménie na konci loňského roku je díky tomu méně než 9 procent, růst HDP o 14,2 procenta (V ČR byla meziroční inflace více než 15 procent a růst HDP 2,5 procenta - pozn. autora).
Emigranti jsou většinou příslušníci profesí, které se dají vykonávat distančně. Ajťáci a obchodní specialisté zde žijí, aniž by se politicky angažovali. Ale přišli i členové ruské opozice, spojené s podnikatelem Michailem Chodorkovským, který založil opoziční stranu Otevřené Rusko. Hitem ruské emigrace v Arménii je v těchto dnech turné ruské herečky tatarského původu Čulpan Chamatovové, kterou čeští diváci mohou znát z německých děl jako je film Good Bye, Lenin! nebo seriál Místo činu, která po ruské okupaci Ukrajiny emigrovala do Lotyšska.
Gruzie (na rozdíl od Arménie, která je k Rusku v mnohém loajální, protože zajišťuje její existenci) je, pokud vím, orientovaná silně prozápadně.
Současná gruzínská vláda je pod silným vlivem parlamentní opozice, tedy podporovatelů Michaila Saakašviliho (prezidenta z let 2004-2007 a 2008-2013, který byl v roce 2013 v Gruzii odsouzen pro násilnosti své vlády, načež emigroval na Ukrajinu, odkud byl v roce 2017 také vyhoštěn), kteří chtějí, aby Gruzie otevřela „druhou frontu“ proti Rusku, anebo s ním po vzoru EU přestala obchodovat. Gruzínská vláda si ale nepřeje další války s Ruskem, a Gruzie proto na rozdíl od Moldavska a Ukrajiny nebyla zahrnuta do počtu kandidátů na členství v EU.
Je paradoxní, že zatímco Gruzie (která v roce 2008 s Ruskem bojovala a její separatistické autonomní republiky Abcházie a Jižní Osetie tehdy vyhlásily formální nezávislost a přešly pod ruský vliv) netrpí rusofobií a přijímá i ruské emigranty, řada zemí EU je pro lidi s ruským pasem uzavřena, přestože jde o lidi, kteří fakticky před putinským režimem v Rusku utíkají.
Evropské sankce jsou skutečně absurdní paradox, který škodí tomu, komu měl původně pomáhat. Na světě je celkem 10 až 15 milionů Arménů, z nichž asi tři miliony žijí v Arménii a další tři miliony v Rusku. To jsou často děti Arménů, kteří tam odešli během hospodářské recese v 90. letech. Arménský (stejně jako izraelský) zákon umožňuje získání občanství „po krvi“, následkem čehož Arméni nejen v Rusku, ale v celém postsovětském prostoru včetně Ukrajiny dnes svým klepáním doslova rozbíjejí dveře arménských velvyslanectví a konzulátů, aby získali arménský pas. Můj bratranec, který je jedním z nich, pracuje ve švýcarském CERN (centrum jaderného výzkumu v Ženevě) a měl být odtud vyhozen kvůli ruskému občanství. Požádal si o arménské občanství a nyní, když ho obdržel, klidně pokračuje v práci. Moje dcera z prvního manželství (moje první manželka byla Ruska) se vrátila z Ruska do Jerevanu, obdržela arménský pas, otevřela si zde bankovní účet a za pár dní pojede poprvé z Jerevanu služebně do západní Evropy, kam by s ruským pasem nemohla.
A totéž zřejmě dělají i příslušníci dalších menšin v Rusku, etničtí Gruzínci, Litevci, Lotyši, Estonci, Kazaši… Jinými slovy: Chudáci mladí ruští občané, kteří nepocházejí z žádné zahraniční menšiny. Ti mají jistotu, že se z Ruska dostanou jen na frontová jatka na Ukrajině… Ale vraťme se k vám. Co kdyby Ázerbájdžán a Turecko znovu zaútočily a trvaly na tom, že kromě Lačinského koridoru chtějí i vlastní Náhorní Karabach, stále ještě obydlený Armény (i když jich řada odešla do Jerevanu), a Rusko by trvalo na tom, že nebude na Kavkazu otvírat druhou frontu? Kdo se vás zastane? Kurdové (kteří s vámi tradičně bojují proti turkickému a islámskému šovinismu, mají dost práce s bráněním se proti tureckému prezidentu Erdoganovi, který na ně pořádá „hony“ dokonce i za hranice, do Sýrie a Iráku) na to nestačí. A to ani kdyby se k nim připojili členové arménské a kurdské diaspory v západní Evropě a Americe, kteří mají v případě národního ohrožení ve zvyku prodat celý svůj majetek, zakoupit zbraně a jít bojovat za starou vlast.
Všechno je velmi těžké. Země zažívá nedostatek bezpečnosti a nálada ve společnosti se neustále mění v závislosti na situaci. Do září loňského roku bylo jako země, která nám zaručí bezpečnost, vnímáno Rusko. Od října loňského roku (od podepsání smlouvy, kterou garantoval francouzský prezident) se doufalo ve Francii. Nyní Arméni doufají, že to bude náš jižní soused, Írán.
Islámský Írán, o kterém se v českém mainstreamovém tisku píše jako o nejhorší zemi islámského Blízkého východu, a na jehož hranici s Arménií navíc žije dvakrát tolik Ázerbájdžánců, než ve vedlejší samostatné postsovětské republice Ázerbájdžán?
Írán je velmi složitý stát, kde jde především o náboženskou, nikoli o etnickou příslušnost. Dokonce i ten, kdo má v dnešním Íránu největší slovo, ajatolláh Chamenení, je původem Ázerbájdžánec. Íránští Ázerbájdžánci na rozdíl od těch v sousední samostatné zemi žijí stovky let v Íránu, jejich menšina často přijala jazyk Íránců, a především jejich náboženstv. Šíitský islám je odlišný od sunnitského, se kterým bojuje, a to je také hlavní důvod spojenectví s křesťanskou Arménií proti sunnitskému Turecku a jeho dalším turkickým satelitům, jako je samostatný stát Ázerbájdžán. Arménie má ostatně s Íránem už předislámské vztahy. Naše druhá královská dynastie, Arcakidové, byli původem íránští Peršané. To oni roku 301 našeho letopočtu jako první na světě přijali za státní náboženství křesťanství!
Kromě toho v Íránu (hlavně v Teheránu a Isfahánu) žije asi sto tisíc Arménů, kteří jako největší neislámská náboženská menšina (členové Arménské církve) mají v íránském parlamentu dva poslance, zatímco ostatní náboženské menšiny (pravoslavní Asyřané, judaističtí Židé a zoroastriáni) jen po jednom. Noviny íránských Arménů Alik (Vlna) čtu denně mezi ostatním tiskem. O tom si v zemích, jako je Saúdská Arábie, můžou menšiny z neislámských národů nechat jen zdát. A zatímco sovětští Arméni a Ázerbájdžánci, kteří měli v SSSR své federativní republiky, z nichž vznikly naše dva dnešní samostatné státy, spolu odjakživa bojovali, příslušníci našich dvou menšinových národů v Íránu se kupodivu snesou.
Íránští Ázerové k nám otevřenými hranicemi (s Tureckem a Ázerbájdžánem je máme uzavřené) s oblibou jezdí na dovolenou, a naopak jednou ze zpěvaček, kterou v poslední době milují Arméni, se stává íránská zpěvačka ázerbájdžánského původu Googoosh, která koncem 70. let emigrovala do USA, kde se živí zpíváním písní z našeho regionu včetně arménských. Nedávno přijela na turné po Arménii, ale v Baku nebyla a do Ázerbájdžánu nestrčila ani nos. Náš region je prostě krajem paradoxů, nicméně kdo je pochopí, pro toho můžou být poučné.
Vložil: Tomáš Koloc