Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Diplomat zemřel, ať žije generál aneb Nesnesitelná těžkost češství. Svět Tomáše Koloce

komentář 04.02.2023
Diplomat zemřel, ať žije generál aneb Nesnesitelná těžkost češství. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Paměť národa

Popisek: Jaroslav Šedivý

Přesně před týdnem zemřel bývalý několikanásobný velvyslanec, ministr zahraničí a místopředseda vlády ČR Jaroslav Šedivý (1929–2023). Česká média si toho příliš nevšimla, a dá se to pochopit. Kdo by se během války, o níž se dnes a denně dozvídáme, že je vítězná, a vítězné volby generála hlavou státu, zajímal o smrt diplomata… Protože ale osoba Jaroslava Šedivého ve mně vzbudila řetěz obecných i osobních asociací, které jsou pro dnešní dobu velice aktuální, rád jsem vzpomínku na zesnulého vzal na sebe.

Jaroslav Šedivý měl život, který právě v těchto dnech nutí k srovnání s jinými životy. V 50. letech jako promovaný historik a jazykovědec během základní služby odmítl nabídku vojenské kontrarozvědky, která mu nabízela odměnou za jeho jazykové schopnosti snesitelnější vojnu (kdo to dnes o sobě může říct?), v 60. letech byl zaměstnaný v Slovanském ústavu AV a Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie a při prověrkách v roce 1970 zásadově odmítl okupaci, což mu vyneslo šest měsíců v Ruzyni a pět let podmíněně, které se staly počátkem jeho nejdelšího životního úvazku: Léta 1971–1988 strávil jako čistič oken a výloh v podniku Úklid.

Člověk, který se hodil

Občas uklízel i u svého spolužáka z vysoké školy, v té době už také zakázaného Milana Kundery, který posléze emigroval a ve svém francouzském exilu v roce 1984 vydal svou nejslavnější knihu Nesnesitelná lehkost bytí. V té Kundera Šedivého i svoje vlastní zážitky (po devíti letech exilu, kdy poznal i „druhý svět“) zpracoval do hlavní postavy románu, lékaře Tomáše, který po sovětské okupaci Československa odejde do „druhého světa“, na západ. Po čase se, i pod vlivem Tomášovy dívky Sabiny, oba vracejí zpět do totalizujícího se pookupačního Československa. Proč? Nemůžou žít v „nesnesitelně lehkém“ světě. Zjistili totiž, že ty zhoubné fenomény, které se doma projevují v režimním útlaku, jemuž se lidé brání, lidé na druhé, „svobodné“ straně zažívají také. Ale tam jim nejsou nuceny, ale podávány lehkou a svůdnou formou, které si tamní lidé často ani nevšimnou a někteří je už i vyžadují:

 

Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba.

Sabina říká: Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji.

Ty nemáš ráda hudbu? ptá se Franz.

Ne, říká Sabina. Pak dodává: Možná že kdybych žila jindy... a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži, rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha.

Hluk v masce hudby ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na takzvané stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se jí plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ně poštvali.

Myslila si tehdy, že jen v komunistickém světě vládne toto barbarství hudby. V cizině zjistila, že proměna hudby v hluk je planetární proces, jímž lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti. Totální ráz ošklivosti se projevil nejdříve jako všudypřítomná ošklivost akustická: auta, motocykly, elektrické kytary, vrtačky, tlampače, sirény.

Všudypřítomnost ošklivosti vizuální bude rychle následovat.“

 

Přestože doktor Šedivý se ze skromnosti k postavě Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí spíše nehlásil, byli si oba velice podobní. V nedávném rozhovoru pro Reflex odpověděl:

„Nekladu si životní cíle, a tím spíš ne stát se ministrem zahraničních věcí. Beru výzvy osudu, pokud jsem k nim připraven. Pak je řeším s určitou lehkostí a nadhledem. Neumím si představit, že bych se pachtil za postavením, funkcí, případně bohatstvím, luxusem. To, že jsem mohl pracovat deset let jako velvyslanec v zajímavých zemích, ale i u zajímavých mezinárodních organizací, bylo pro mě jenom potvrzením, že člověk může využít příležitosti, má-li k tomu potřebné znalosti i zkušenosti. Naučil jsem se čtyři jazyky v době, kdy jsem netušil, že je budu používat v praktické politice.“

Zároveň ale v témže rozhovoru řekl:

„Soustavný psychický nátlak, kterému jsem byl po šest měsíců vystaven, všechny ty dennodenní výslechy, jsem přestál čestně proto, že jsem měl v sobě zafixovaný jistý morální kodex, daný výchovou i životní zkušeností.“

Jak „jednoduchý“ postoj: Říkat životu bezstarostně ano, pokud se jedná o výzvy, které cítím jako dobré, a tvrdě bez ohledu na následky říct ne, tam, kde cítím závan zla. Jaká shoda s Kunderovým Tomášem, který nemá žádný životní plán, řídí se jen symbolickými náznaky osudu (jako je to, co se stane, když z rádia zazní něco od Beethovena) a jeho motto je „Poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání“, ale který se přesto vrátí do stokrát těžších podmínek v zemi, kde on jako chirurg stejně nakonec skončí jako umývač oken, a ještě se přizná, že se poprvé v životě cítí šťastný. A jaká neshoda s cílevědomými lidmi, kteří mají od mládí až vojensky pevný životní plán i strategii, přijmou každou výzvu odkudkoli, i kdyby se jednalo o toho, komu jsem přísahal a podpisem ztvrdil úhlavní nepřátelství, jen abych na šachovnici postoupil dál a dotáhl to výš.

Země, kterou si ani nedokážeme představit

Říká se, že lidé si k sobě nakonec přitáhnou to, co je naladěno jako oni: lidi, úřady i země. Asi je to pravda, vzhledem k tomu, že autor této rubriky za svůj život nepotkal jediného ministra vnitra nebo války, ačkoli jinak (ať už skutečně nebo přeneseně, formou distančního povídání) byl pozván a seděl proti křeslům jedné ministryně sociálních věcí, dvou bývalých ministrů zdravotnictví, tří ministrů kulturních a tří zahraničních. Jediný z nich, který v tu chvíli ve svém křesle neseděl, byl Jaroslav Šedivý. Šlo o půvabnou, ale o mnohém vypovídající historku, která se odehrála v roce 2001 ve švýcarském Bernu, v době, kdy zde Jaroslav Šedivý, už po svém politickém angažmá, byl českým velvyslancem (což bylo jeho poslední místo před odchodem na odpočinek) a Tomáš Koloc frekventantem druhého ročníku vysoké školy, který si zde během prázdnin snažil vydělat na splacení dluhu, do něhož se dostal jako český student-samoživitel.

Do Švýcarska mě tedy pozval můj tamní kamarád, který na naší univerzitě učil mé spolužáky němčinu, já jeho češtinu a on mě francouzštinu. Jeho rada byla jasná. Když budu dělat brigádu ve Švýcarsku, vydělám si několikanásobně víc, než kdybych ji dělal doma. Zaplatím dluh a třeba mi i něco zbude. Problém byl v tom, že ani jeden z nás nebyl obeznámen s podmínkami takové brigády. Česká republika ani Švýcarsko tehdy ještě nebyly součástí Schengenského prostoru (o to, aby se jimi staly, se významně zasloužil právě Jaroslav Šedivý), a tak nejenže náš autobus Varšava-Ženeva mezi německým Weilem a švýcarskou Basilejí narazil už na druhé tehdejší klasické hranice, ale jeden náš spolucestující, který byl bez problémů vpuštěn do Německa, byl na švýcarských hranicích po prohlídce pasu vytříděn z řady kontrolovaných a musel se vrátit domů.

Já jsem byl do Švýcarska sice vpuštěn, ale zjistil jsem, že možnost legálního zaměstnání tam pro mě prakticky neexistuje. Můj kamarád mě ubytoval u své původní rodiny, kde jsem zatím dělal asistenta jeho postiženému bratrovi a ve volných chvílích se spřátelil i s místní českou komunitou, která sem z větší části přišla po srpnu 1968. (To když jí dojednal výjimku z tradičně uzavřených švýcarských hranic tehdejší švýcarský prezident, sociální demokrat Willy Spühler, co se za první republiky přátelil s Masarykem a měl českého zetě.) I mí čeští krajani ale jen mávali rukou a říkali: „To nejde, ve všech provozech jsou moc přísné policejní prohlídky. Zkus to v kantonu Thurgau, to je v horách a nejsou tam tak časté policejní prohlídky.“ Doba prázdnin se krátila a já jsem jako pravý Čech v nouzi největší pomyslel na osvědčený způsob řešení: protekci. Zavolal jsem do Paříže svému učiteli A. J. Liehmovi, o němž jsem věděl, že míval po celé Evropě obrovské množství známých (od Jean-Paula Sartra po Eugène Ionesca), a jeho mezinárodní časopis Lettre Inernationale se četl i ve Švýcarsku. AJL se dlouho nerozmýšlel a zavelel: „Zajdi za velvyslancem Šedivým. Zavolám tam a vyjednám ti u něj audienci.“

Za pár dní jsem se, čistě umyt a ve vypůjčeném obleku tramvajemi číslo 5 a 7 s přestupem na hlavním nádraží dostavil na určenou hodinu do bernské čtvrti Murifeld, kde (podobně jako v pražské Bubenči) stojí jedno velvyslanectví vedle druhého, přičemž nejvýstavnější rezidence mají dvě ambasády: Vatikánu a Česka. Tu naši zde protekcí pořídil už jednou zmiňovaný TGM, když zdejší paláce byly ještě levné. Velvyslanec Šedivý ale v rezidenci nebyl. Na jeho místě seděl jeho zástupce. Bylo teplo a kvádro mě začalo pálit ještě víc, když mi zástupce řekl: „Rád bych vám, kamarádíčku, pomohl, ale patřičné smlouvy ještě nejsou uzavřeny. Brigádu tu legálně nemůže dělat ani můj vlastní syn, takže jsem mu objednal brigádu v USA. Čistě mezi námi, nechtěl byste to zkusit v kantonu Thurgau? Tam nejsou tak silné policejní prohlídky.“

Co dělat? Ve volných chvílích, kdy mě v péči o kamarádova postiženého bratra střídala jeho rodina, jsem se od krajanů dozvěděl, že v těch dnech má na státní návštěvu přijet prezident Havel. Naladěn tehdy přesně podle písně Jarka Nohavici Pane prezidente! jsem se v inkriminovaný den vydal na hlavní bernské náměstí Bundesplatz, velké asi jako pražský Ovocný trh, na kterém stojí sídlo švýcarské hlavy státu Bundeshaus, jenž vypadá asi jako naše Národní muzeum. Náměstí, které v běžných dnech dýchalo u nás doma nevídanou radostí a svobodou a dědci tu hrávali šachy s figurkami, velkými jako žák 1. stupně ZŠ, bylo vyklizené a plné zátarasů. Protože jsem neuměl německy a tým ostrahy taky ne, dožadoval jsem se lámanou němčinou sveřepě přístupu k veliteli zásahu. Když mě k němu přivedli, sdělil jsem mu francouzsky svůj záměr. Jako český spisovatel, který má v batohu svou prvotinu, ji jen odevzdám našemu prezidentovi, který je taky literát, načež mu sdělím, v jak prekérní situaci jsem se ocitl, a zase půjdu. Jen dva prstíčky tam strčíme…

Velitel zásahu se zamračil, ale vzápětí mě přestal vnímat. Ze dveří Bundeshausu vyšel švýcarský prezident, jemuž v ústrety kráčel Václav Havel s manželkou Dášou a Ivo Mathé, který se z generálního ředitele ČT stal hradním kancléřem (tenkrát se ještě netajilo, že jsou to propojené funkce). V tu chvíli jsem se pokusil přelézt zátarasy, na což okamžitě reagovali členové ostrahy. Ihned mě zalehli, načež mě zdvihli, na ruce mi dali pouta a začali prohledávat mě i můj batoh. Velitel ostrahy návštěvy, místo aby sledoval návštěvu, objevil v mých kalhotách pas, vytáhl mobil a telefonoval na Interpol, zda není falešný. Jeho lidé zatím pokračovali v prohledávání mého batohu. Když si po láhvi s vodou a mé básnické sbírce Osek bedlivě prohlíželi i figurku kominíčka, kterou mi dala babička jako talisman na dalekou cestu, kolemstojící novináři přestali fotografovat státní návštěvu a začali se válet smíchy. (Druhý den pak v několika švýcarských novinách vyšel článek o českém mimoňovi a neschopnosti bernské policie.) Zazněla česká národní hymna. Tak, jak jsem byl, s klepety na rukou jsem se vztyčil do pozoru k poctě. Právě v tu chvíli asi dva metry ode mě stanuli poslední členové delegace, velvyslanec Šedivý se svým tajemníkem. Ten, když mě zpozoroval, ve tváří se mu objevil zoufalý výraz, z něhož jsem četl: „Ty vole, co tady děláš? – Říkal jsem ti, abys vypadl do kantonu Thurgau!“

Za nějakou dobu Václav Havel s celým doprovodem zase odjel. Během deseti minut pak bylo po všem. Policie mě s radou, ať už takové věci nedělám, propustila a já jsem začal dělat to, co dělám celý život. Klackovat se po městě a pozorovat zajímavé věci. Jedna z nich mě, Čecha, nejen upoutala, ale doslova přibila k zemi. Asi za hodinu ze Spolkového domu do opět rušného a svobodného Spolkového náměstí vyšel nenápadný úředník s kufříkem. Vesele si pískal. Pak zašel do jednoho z krámků se smíšeným zbožím, zřejmě aby koupil něco, na co manželka zapomněla. Počkal jsem na něj venku a pozdravil ho, načež on s přátelským úsměvem pozdrav opětoval. Byl to švýcarský spolkový prezident Moritz Leuenberger.

Když jsem se pak na ten výjev večer ptal matky svého kamaráda, řekla mi: „Co se tak divíš? V Bundeshausu sídlí obě komory parlamentu, vláda a národní knihovna, která je zároveň i knihovnou parlamentu. Jo, a taky pět ze sedmi ministerstev, protože u nás jsou ministerstva spojený, a ten prezident, kterýho´s potkal, je zároveň taky premiér, ministr energetiky, dopravy, spojů a životního prostředí. Nejvíc je ale asi na to prostředí, blbne tím všechny ostatní. Minulou neděli jsem viděla celou vládu, jak v Gruyères na nádraží čeká na vlak. Asi tam byli na víkendu. Jinak na státní návštěvy jezděj jen v případě nouze, jen když někoho tak dvakrát za rok napadne bůhvíproč přijet za nima, nechají práce, vyjdou ze svých kanceláří před barák a přivítají ho.“

Shrnutí

To je asi tak všechno, co jsem chtěl říct k životu jednoho diplomata (který v ničem nepřipomínal jednoho vojáka), a k politickému systému země, v níž zakončil svou kariéru (která skoro v ničem nepřipomíná jeho vlast). Ta neuvěřitelná země, kde s politiky mnoho cirátů nenadělají, je v žebříčcích národního důchodu a průzkumu spokojenosti opakovaně hodnocena jako nejúspěšnější na světě. Kromě jiného je to taky jedna ze zemí (vedle Izraele, Indie, Mexika, Turecka a Vatikánu), které ani během nynější války nepřerušily dialog s Ruskem, naopak se mu nabídly jako míroví zprostředkovatelé. Švýcarský ministr zahraničí Ignazio Cassis se pak (ještě v době, kdy byl kromě toho i spolkovým prezidentem) na dotaz, zda jeho země přijme raněné z rusko-ukrajinské války, pro mnohé překvapivě vyjádřil: jeho země přijme raněné z obou stran, ale po vyléčení je pak bude muset internovat, aby zabránila další válce. Jak je pánům novinářům jistě známo, to je dle Haagské úmluvy povinen udělat každý neutrální stát.

Zdroje: Reflex, Novinky.cz, Das Bund, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc