Nic nového pod sluncem. Král korupčníků první republiky Karel Prášek a jeho dodnes nenalezených 27 milionů. Výročí Jakuba Vosáhla
04.02.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo
Popisek: Karel Prášek
Narodil se 4. února před 155 lety, ale i při mnohem kulatějších výročích se o něm spíše rozpačitě mlčelo. Politik, o kterém dobové noviny psaly jako o „vředu“ a kvůli kterému se musely psát speciální zákony. I bájná Masarykova první republika totiž měla svého „agrobarona“. A pouštění exkluzivních informací spřáteleným novinářům, zkrátka vše, co známe i dnes.
Karel Prášek, potomek starobylého sedláckého rodu narozený v Hřivně na Mladoboleslavsku, se musel řízení rodinného hospodářství ujmout už krátce po dvacítce. Ještě před třicítkou stál u vzniku Sdružení českých zemědělců, a tato sedlácká lobby se pak roku 1899 transformovala v Českou stranu agrární. Příčinou byla nespokojenost českých sedláků se zemědělskou politikou tehdy dominující strany „mladočechů“.
Prášek byl od jejího vzniku jednou z hlavních tváří strany, která se přes venkov rekordně rychle zahnízdila v české politice. Předsedou se stal jeho souputník Stanislav Kubr ze středočeské Kněževsi, ale Prášek byl od počátku hlavním mozkem stranické politiky.
Roku 1901 se hned v prvních volbách oba dostali do Říšské rady, vídeňského parlamentu celé monarchie. Prášek zastupoval venkovský obvod Turnov – Mladá Boleslav – Nymburk. Křeslo obhájil i v letech 1907 a 1911. Od roku 1904 byl navíc předsedou agrárnického poslaneckého klubu. Ve straně reprezentoval její konzervativní křídlo velkostatkářů, ovšem jeho vyzyvatelem se po roce 1905 stal liberálnější Antonín Švehla.
Po volbách 1907 se agrárníci poprvé stali s 28 poslanci nejsilnější českou parlamentní frakcí a Práškova kariéra v monarchii vrcholila funkcí ministra-krajana pro české země. Šlo o post ministra bez portfeje, který měl reprezentovat české zájmy, a Prášek na něm vystřídal zástupce mladočechů.
Už tehdy se ale projevily i problematické rysy jeho politického talentu. Díky funkci dosáhl značného vlivu, který neváhal zpeněžit. V té době Prášek koupil v Košeticích na Vysočině zámek po baronech ze Stangeru, který nechal velkolepě opravit v secesním slohu a učinil z něj své hlavní útočiště, kde také o mnoho let později zemřel.
O funkci ministra přišel a v roce 1909 se předsedou strany stal jeho rival Švehla. Ve volbách 1911 agrárníky porazili sociální demokraté a Prášek zůstal řadovým poslancem. Strana pod Švehlovým vedením značně rozšířila svou činnost, měla vlastní mládežnickou organizaci a akademii, vedle družstev a kampeliček se dokonce podílela na založení Agrární banky.
Prášek v ní trvale hájil zájmy velkostatkářů a s předsedou se neměli příliš rádi. Po vypuknutí války atmosféra ještě více zhoustla, kdy Švehla spolupracoval s odbojem, zatímco on se na těchto aktivitách příliš nepodílel.
Když přišel rok 1918, Švehla patřil k hlavním osobnostem vyhlášení republiky. Prášek, rakouský říšský ministr, se v republice stal ministrem zemědělství.
I v této funkci hájil zájmy velkostatkářů, ovšem nedokázal zabránit velkému tlaku na provedení pozemkové reformy, která měla přerozdělit zemědělskou půdu ve prospěch drobných zemědělců. Hlavním motivem bylo odstranění disproporcí mezi německými a českými vlastníky, ale odnesli to i čeští velkostatkáři včetně Práškovy rodiny.
V roce 1920 proto opustil ministerstvo a byl odstaven do funkce předsedy Senátu. Kromě toho si stejně jako v minulosti držel řadu funkcí v zemědělských spolcích a družstvech.
Hotové korupční svinstvo
Jedním z nich byloi Družstvo hospodářských lihovarů, disponující mnohamilionovým fondem, který měl pod palcem předseda Prášek. V listopadu 1923 se v plzeňském Českém deníku objevila zpráva o trestním oznámení, podaném jedním z členů družstva. Popsaný skutek nechme zaznít v původním znění, nejen pro libozvučnost prvorepublikové češtiny:
„Před valnou hromadou Družstva hospodářských lihovarů v Praze dne 5. března t. r., kde jsem mimořádným členem, dožadoval jsem se o sdělení, komu bylo vyplaceno z kampaně r. 1920 až 1921 11,800.000.- Kč, a z kampaně r. 1921 - 1922 vzato 10,000.000.- Kč, které měly býti použity na umlčení socialistických stran. Vrchní ředitel Berka potvrdil, že se tak stalo, ale že nemůže říci, komu byly peníze vyplaceny. V jiné poradě prohlásil předseda p. Karel Prášek, předseda senátu, že ho nikdo nepřinutí, aby nám sdělil, kdo peníze obdržel.“
Následovala interpelace komunistického poslance Vítězslava Mikulíčka, který mimo jiné poreferoval, že všichni lihovarníci platí zvláštní daň 49 korun z každého hektolitru a výnos jde kompletně na „korupční fond“, využívaný lihovarnickou lobby.
Za bouře poslanců zněla Rudolfinem, tehdejším sídlem Národního shromáždění, tato slova: „Tedy hotové korupční svinstvo! Semknutá klika bezohledných korupčníků v tomto Družstvu potřebovala nějakého předsedu a toho si našla v Karlu Práškovi. Ani v Uhrách se nedálo a nebylo by možno, aby předseda zákonodárného sboru stál v čele všelijakých dobrodruhů, kteří spekulují jen, koho by svými úplatky dostali do svých drápů a kde a jak by republiku a její konsumenstvo okradli.“
Do konce roku 1923 se zjistilo, že z fondu zmizelo asi třicet milionů korun. V dnešních cenách by se jednalo o částku v miliardách. Z toho tři miliony byly použity k úplatku pro odborářského předáka, osud zbylých 27 milionů byl nejasný. Předseda Prášek se bránil slovy, že „tyto dispoziční fondy mají mnozí jiní politici“. Když byl vyzván k důkazům, žádné nepředložil.
Také se hájil výčtem: „To družstvo dalo 6 milionů na vzorný lihovar a hospodářskou vysokou školu zemědělskou v Praze. Dále na jiné humanitní a kulturní účely vynaložilo miliony. A když chcete dále, řeknu, že 3 miliony lihovarnických peněz šlo na Masarykův fond. Ty peníze nečpěly korupcí ani špiritusem.“
Zato se aféra rozrostla o informace z dokumentů vídeňského válečného archivu, podle kterých měl Prášek za války udávat rakouské policii české vlastence. Za touto linkou mělo stát okolí prezidenta Masaryka, které dokumenty pouštělo spřáteleným novinářům. Prášek této linky také využil při své obraně.
Média se na nepopulárním velkostatkáři skutečně vyřádila, třeba časopis Přítomnost ji nazval „nejošklivějším vředem, který během 5 let samostatnosti zohyzdil náš politický život“. Aféra samozřejmě diskreditovala celou Agrární stranu a Antonína Švehlu, který se krátce předtím stal konečně premiérem a energicky se pustil do ambiciózního programu.
Když Práška prezident Masaryk odmítl pozvat na novoroční oběd, a pak mu při jiném setkání nepodal ruku, pochopil ministerský předseda, že se „předsedy všelijakých dobrodruhů“ musí rychle zbavit. V únoru 1924 jej přinutil odstoupit z předsednictví Senátu, pak Práška nechal úplně zbavit mandátu a v roce 1925 vyloučit ze strany, kterou kdysi zakládal.
„Pana Práška přese všechny domluvy ani nenapadlo říci, kam peníze dal. Z určitých důvodů, které nejsou dosti zřejmy, hodlá raději trpěti pro své tajemství s odhodlaností Mucia Scaevoly,“ rozloučila se s ním Peroutkova Přítomnost.
Lex Prášek: Zákaz „neobvyklých odměn“
Aby agrárníci ukázali, že to s bojem proti korupci myslí skutečně vážně, narychlo sepsali a do června 1924 nechali schválit tzv. Zákon o inkompatibilitě. Dnes by to asi byl „zákon o střetu zájmů“, omezoval totiž souběh politické funkce a obchodních aktivit. Nakonec byl ale schválen v podobě, která tento střet zájmů plně zakazovala pouze předsedům parlamentních komor, řadových poslanců se týkala výrazně mírnější omezení.
„S členstvím v Národním shromáždění není slučitelno vlastnictví nebo účast ve vedení nebo správě jakéhokoli podniku nebo sdružení, jestliže se při tom zneužívá mandátu k svádění nebo k nepřípustnému vlivu,“ bylo v textu například uvedeno. Kromě toho bylo zakázáno, aby firmy poslanců a senátorů obchodovaly se státem.
Osobně mám ale nejraději formulaci § 6: „S členstvím v Národním shromáždění není slučitelno vykonávati povolání nebo zaměstnání, ať hlavní, ať vedlejší, způsobem, jímž se zneužívá mandátu k získání odměn jinak za obdobný výkon v onom povolání neobvyklých.“
I dost vágní formulace paragrafů byla poslanci porušována a nikdo to moc neřešil. Veřejnost legislativnímu počinu, dokonale naplňujícímu přísloví o vlkovi a koze, přezdívala posměšně Lex Prášek.
Ten s využitím svých peněz a konexí obratem založil stranu novou, nazvanou Československá strana agrární a konzervativní. Ve volbách 1925 však vyhořela a Prášek se definitivně uchýlil na svůj statek užívat důchodu. Zemřel po krátké nemoci v roce 1932. Ale „Práškova aféra“ je ukázkou, že i za Masaryka fungovala naše politika velmi podobně jako dneska.
(zdroje: Broklová Eva: Antonín Švehla – tvůrce politického systému, Academia, 2017, Coopstory – dějiny družstevnictví - ZDE, Pražský deník, Přítomnost - ZDE, Přítomnost 31. 1. 1924)
Vložil: Jakub Vosáhlo