Náš tatínek Jáša – loutkář, vynálezce, pábitel. Album Ondřeje Suchého

Jestliže jeden z výkladů hrabalovského slova pábitel je – cituji: „Bezprostřední, nekonvenční, trochu výstřední člověk-vypravěč, který podmaňuje okolí svou posedlostí životem, svěžím viděním všednosti a hravostí slovního projevu“, pak se tato charakteristika na našeho tatínka hodí. Jmenoval se Jaroslav a jenom já, v době, kdy jsem byl ještě malý, jsem mu směl říkat Jaroušku. Později si pak od nás všech doma vyžádal, abychom mu říkali Jášo. Tak se také stalo.

Bratr Jiří vzpomíná na dobu, kdy jsem ještě nebyl na světě: „Do mých šesti let jsme bydleli v Klatovech. Maminka byla v domácnosti, tatínek dělal všechno možné. Vyučil se truhlářem, ale pracoval i jako telegrafista u dráhy, nebo úředník na ministerstvu železnic. Byl nesmírně činorodý, živelný, rtuťovitý... Nesnášel nečinnost. Nebyl to klasický typ muže, který doma nic nedělá. Živelnost a jakousi těkavost a nesoustavnost mám asi po něm. Po mamince jsem možná zdědil povahu; i já se poměrně snadno smiřuju s nepříjemnými věcmi. Myslím, že rodiče jsem si vybral dobře.“

Na rozdíl od Jiřího jsem měl více příležitostí i času zapisovat si, co všechno kdy Jáša provedl, anebo prohlásil. Ale o tom až později.  Jeho curriculum vitae bych rozšířil:

Narodil se v roce 1903 v Klatovech, vyučil se u svého otce truhlářem, v mládí žil nějaký čas ve Francii, v Belfortu, kde pracoval jako modelář v dílně, kde se vyráběly k letadlům ještě dřevěné vrtule. V Klatovech hrál ve dvacátých letech v kavárenském orchestru Ladislava Hlinky na bubny a v klatovském biografu k němým filmům druhé housle.

 

V kavárenském triu sedí tatínek sice u piana, ale obyčejně hrál na bicí nástroje. Snímek je z roku 1928.

Během let prošel řadou povolání, až si konečně našel koníčka, kterému zůstal věrný až do konce svého života - loutkářství. Soubor jeho loutkového divadla byl od počátku velmi nepočetný, protože se s nikým moc dlouho nesnesl. Jeden čas mu také vypomáhala naše maminka, která ovšem svoji loutkářskou kariéru ukončila velmi záhy, a to přímo uprostřed veřejné produkce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Mlčky se tenkrát sebrala a odešla. Doma ještě téhož dne zanechala na stole lístek: „Odjela jsem s Ondrou k tetě Janě do Karlových Varů - honorář pošli za námi!“

Jáša zůstal tehdy s loutkami sám a celé představení musel odehrát tak, že je nejen vodil, ale měnil i jejich hlasy, z mužských na ženské a dětské. Loutky vodil zdola takzvanými táhly a vylepšoval je různými zlepšováky. Tak například jim zaváděl do hlaviček tenké gumové hadičky, na jejichž dolních koncích byly přidělané klystýry, plné vody. Loutky kloktaly a plivaly vodu z jeviště na dětské publikum, které nadšeně řvalo. Jiné klystýry zase nafukovaly loutkám oči. Ty vyvalovaly bulvy, zhotovené z černých kuliček, zabalených do gumových balónků a pánských ochran.  Loutky tak měly nejen velké oči, ale třeba i nepřirozené boule na hlavě a podobně.

Ze vzteklounství našeho otce měly největší radost děti. Řičely smíchy, a když bylo po představení, chtěly vidět, jak se ta legrace za kulisami vyrábí. Já nevím, snad se domnívaly, že za jevištěm poznají veselého strejdu, který jim všechna ta kouzla ukáže. To se ovšem velice mýlily! Otec je pokaždé hnal způsobem velice nevybíravým.

 

Loutka kouzelníka, který uměl skoro všecko. Dokonce i kouřit.

Divadlo se jmenovalo Modrá trojka, později Modrá scénka, protože hrálo pod záštitou železničářů (časem dokonce pod patronací ministerstva dopravy), a nakonec dostalo název Kukátko.

Kdykoliv někde vyprávím o našem otci, vždycky mám zaručený úspěch. Mimořádnému veselí se těší jeho citáty a popisy jeho zlepšováků a vynálezů. Velký ohlas měl jeho recept „Kterak omládnout aneb Plastická operace bez skalpelu“. To už měl Jáša za sebou osmdesátku, když jednou přišel a já užasl: Připadal mi o takových dvacet let mladší! „Co tomu říkáš?“ zeptal se významně. Nevěděl jsem, co říct, a tak pokračoval: „Udělal jsem si plastiku.“ To už jsem začal tušit, že rozšířil počet svých celoživotních vynálezů, kterými nejčastěji šokoval chudáka maminku, zatímco k hurónskému nadšení přiváděl všechny ostatní, kteří s ním ovšem nemuseli žít ve společné domácnosti. „Pleť je vypnutá, na krku ani vole ani vráska. Dám ti radu, za kterou na mne budeš ve stáří s vděčností vzpomínat. Podívej!“ Pak mi ukázal tajemství svého úspěchu. Kůži na krku a za ušima stáhl do varhánků a na zátylku ji přelepil proužkem leukoplasti, která varhánky držela pevně u sebe. „A když si vezmeš košili s kravatou nebo rolák, nikdo nic nepozná. Vyčnívající zbytek leukoplasti zakryjí na zátylku vlasy.“

V roce 1986 šel Jáša na operaci se šedým zákalem. Tehdy mu bylo třiaosmdesát a my všichni jsme o něj měli starost, ne snad proto, že by šlo o operaci nebezpečnou, ale protože jsme si nedovedli představit, jak bude pobyt v nemocnici snášet. Nikdy v životě totiž v nemocnici nebyl, nikdy mu nebrali krev, nikdy ho neočkovali, nikdy nedostal jedinou injekci! Vždycky, když už se k něčemu takovému schylovalo, objevil způsob, jak se nebezpečí vyhnout. Před operací byl na prohlídce u doktorky. Vrátil se docela klidný. Co s ním lékařka dělala, to jsme z něj museli páčit. Nakonec nám to tedy popsal po svém, samozřejmě: „Doktorka si mě obracela jako smažený sýr, lítala kolem jak splašená vlaštovka, pak se mě zeptala, jestli si stříhám často nehty, jestli si čistím nos čistým prstem a jestli mám své vlastní zuby. Řekl jsem, že jo, a hned jsem je taky vyndal a ukázal. ‚Ale vždyť jsou falešný,' povídá mi a já na to: ,To jo, ale jsou moje!‘ Nakonec se mě ještě ptala, jestli si vzpomínám, jak mi rostly prsty u nohou, jestli rostl jeden po druhém, nebo jestli vyrazily všechny najednou. Řekl jsem, že nevím, a to bylo všechno.“ Krátce před operací oholila sestřička tatínkovi nad okem, které mělo být operováno, obočí. Jášovi se ta nesouměrnost nelíbila, a tak když odešla, oholil si sám obočí i nad druhým okem. Lékař v první chvíli nevěděl, které oko vlastně má operovat.

Musím se přiznat, že jsem patřil k Jášovým nejvděčnějším posluchačům. Něco říkal velice vážně a tvrdil, že to tak doopravdy bylo. Bratr mi pak ty historky korigoval, což on nesl nelibě a vyjadřoval se v té chvíli o něm nelichotivě. A tak dodnes nevím, co je například pravdy na tom, že v Klatovech bývaly před válkou dvě soukromé firmy. Jedna se měla jmenovat BER A TICHO a byla to prý továrna na prádlo v bývalé Plánické ulici, druhá firma zase byla ZAZVONIL A UTEK. Když jsem tenkrát řekl, že Jiří je přesvědčen, že si to všechno vymyslel, zvážněl a pronesl nádhernou obhajobu: „Pamatuj si, že já nelžu, protože jsem křesťan! Já nelžu - jedině snad musím-li se vyhnout pravdě!“

 

Poslední Vánoce, kdy nás tatínek navštívil v Šemanovicích. Fotografie není sice kvalitní, ale je jediná, na které je vidět, jak nás Jáša uměl rozchechtávat.

Krásné byly jeho průpovídky. Například ta o jednom dědečkovi, který už když se narodil, byl tak starý, že hned umřel. A co teprve jeho varovná sdělení! Jednou když přišel (to už bylo po jeho devadesátkách) a uviděl mou ženu Johanu a mě se zapálenými cigaretami, udělal přísný obličej a hned nás napomínal: „Děti, nehulte, budete toho litovat, až vám bude devadesát!" Nutno k tomu dodat, že on sám kouřil údajně od svých čtyř let, kdy prý začínal na pastvě šlukováním bramborové natě. Když jsem mu někdy připomenul jeho zvláštní kuřácké začátky v raném dětství, ohradil se: „No jo, chlapče, jenomže tenkrát se bramborová nať ještě nepráškovala!" Jindy za mnou přišel a pokyvoval hlavou: „Děti to mají dobrý, když mají ještě mléčný zuby. Ráno si uvařej černý kafe a pijou bílý."

Jediný člověk, kterého nikdy tatínkovy nápady nenadchly, a kdo, řekl bych, při jejich realizaci někdy přímo trpěl, byla naše maminka Růženka. Ta vlídná a tichá žena milovala humor, jenomže jiný, než jaký produkoval on. Jiří dnes ještě vzpomíná: „Nelze mu upřít řadu dovedností, například vyrobil nábytek, který nám sloužil celá léta (ostatně kredenc v Ondřejově domácnosti dodnes). Ten nábytek byl vždycky svým způsobem jedinečný. Jiný než ostatní nábytky. Všechno, co kdy dělal, bylo svým způsobem jiné. Pamatuji si, že kdysi o Jášovi vyšel v novinách článek DOBRODINEC MALÝCH. Takže my jsme s Ondrou synové dobrodince malých bytů.“

Kdysi Jáša v jednom rozhlasovém pořadu povídal o svých vynálezech: „Jako truhlář jsem se nejvíc vyvztekal hlavně v nábytku. Měl to být normální kredenc, který když se otevřel, měl na druhý straně ve dvířkách knihovnu. A za knihovnou vzadu pak byly peřiny, gauč a ještě malej stolek. Pěkný to bylo!“

 

Jaroslav a Růžena Suchých na svatební fotce

Jiří tvrdí, že byl od dětství nakažen Jášovou vynalézavostí. „V sedmi letech jsem chtěl sestrojit letadlo,“ vzpomíná, „v němž by celá naše rodina létala. Za tím účelem jsem si opatřil ohromnou krabici, v níž se skladoval ve velkoobchodech kostkový cukr, v té že by se jako sedělo. To, že by se tam vešel nanejvýš jen sedmiletý pilot, ale ostatní už ne, jsem tehdy neřešil. Když vichřice urvala na Spořilově větev z topolu, dotáhl jsem ji domů a řekl jsem si: Tak materiál na jedno křídlo bych už měl. Zkrátka jablko nepadlo daleko od stromu. Ale na Jášovu fantazii jsem nestačil. Stejně tak jako nedosáhnu na Ondrovu soustavnost, s níž sledoval činy a výroky našeho otce.“

A tak tedy budu končit výběrem některých Jášových výroků, které jsem si během let zapisoval. Nesnažte se hledat v nich smysl! V některých prostě není.

+  Neboj se slepoty, dokud vidíš!

+  Na padesátinách je krásný, že se volá „Sláva!", a smutný, že se v dalších dnech volá „Hanba!"

+  Okrad chudej potřebnýho.

+  Chci si něco užít, dokud jsem ještě starej!

+  Začíná být teplo, blíží se jaro a mě čeká svatba - svatba se smrtí. Jo, jo, ještě štěstí, že nejsem v kriminále.

+   Já mám v očích velkej čuch!

+  Tuhle jsem šel na záchod, hrozná tma, zmáčknu vypínač a najednou - světlo. Tak jsem si tam seď a myslel jsem na toho Křižíka, jakej to byl skvělej člověk - ani jsem ho neznal.

+  Jo, to bejvaly obědy! I za pět korun! Ani jsem to nemohl sníst, jak to bylo hnusný.

+  Já nejím, já se jdu v poledne nadejchat pod otevřený okna, co tak lidi obědvají.

+  Koukal jako zajíc do mraveniště.

+  Kdyby jí nekoupil deštník, neměla by co na sebe.

+  Byla klidná, jako by šla podojit kozu.

+  Nábytek stojí v bytě jako věčný hřích.

+  Radostí se zadusil.

+  Bába měla nohy jako zastřelená veverka.

+  Když mám depresi a potřebuju se odreagovat, tak jdu do zoo a tam například plivu na Ivy.

+  Já se v noci bojím chodit venku sám. Abych někoho nezabil.

+  Když mi to nebudou věřit, že jsem to já, tak ať se mě zeptají!

+  Dostal jsem nafackováno i za Hitlera i za císařepána. Když císařpán zemřel, tak jsem se ve škole rozesmál. Zrovna jsme se modlili, pan učitel mi dal facku a řekl: Ámen.

+  Pijte vodu, voda je zdravá! Ta čistí krev, ale zaneřádí kalhoty.

+  Já že nemám sklerózu? Cha! Já mám takovou sklerózu, že ani nevím, že ji mám!

+  Víte, proč je na venkově čistej vzduch? Protože tam lidi nevětrají.

+  Tuhle se na mě v parku díval jeden chlapeček a možná si říkal: „To by mohlo být zajímavý, políbit dědu - třeba se promění v žábu a splní mi tři přání."

Ve stáří mluvil Jáša často o smrti, ale dělal si z ní jenom srandu. Například: „Až umřu, radujte se se mnou.!“ Stalo se to v roce 1995, v jeho dvaadesáti letech po úrazu, ale my jsme se neradovali.

Promiň nám to, Jášo!

 

V roce 2015 uspořádalo Muzeum loutek v Plzni velkou tatínkovu výstavu některých jeho loutek a jejich replik, dobových dokumentů, fotografií, výstřižků, krátkých filmů a jeho nejlepších „hlášek“. K výstavě byl vydán i tento reprezentativní katalog.

Vše, co jsme s bratrem z Jášova loutkářského života měli, jsme věnovali Západočeskému muzeu (jehož je Muzeum loutek součástí). V Plzni naši rodiče jeden čas žili, v Plzni se narodil Jiří, v Plzni je dnes i pochovaná naše maminka. Kde jinde by měl tatínkův archiv skončit!

 

Vložil: Ondřej Suchý

HP, Album Ondřeje Suchého, loutkářství,