Ze Sarajeva přes Košice až na Barrandov aneb Krásná filmová plavovláska hvězdou operety. Tajnosti slavných
01.02.2023
Foto: Se svolením soukromý archiv Adiny Janovské
Popisek: Operetní subreta a představitelka vedlejších filmových rolí Marie Norrová na oficiální podpisové fotografii z třicátých let
AUDIO/VIDEO Její hlas zněl z gramofonu při každé rodinné zábavě či společenském večírku, na plátně zářila plavou hřívou a temperamentem. A pak s nástupem nového režimu navždy kamsi zmizela.
Pánové mají radši blondýnky, prý odjakživa. Alespoň to tvrdí slavná americká muzikálová komedie z padesátých let v hlavní roli s Marilyn Monroe. Naši filmaři na to ale vsadili už o dvacet let dříve, takže ve filmech pro pamětníky najdeme plavovlasých krásek celý regiment a jejich jména zpravidla padla v zapomnění. Jednou z nich byla i úspěšná operetní subreta Marie Norrová, která byla díky zvláštní intonaci rozpoznatelná během prvních taktů.
Slávko, nedej se:
Malá baletka
Její rodina sice pocházela z Prahy, přesto se narodila 2. srpna 1912 v Sarajevu a ve skutečnosti se jmenovala Preisslerová. Její tatínek byl totiž železničář a kvůli jeho profesi s ním putovala po všemožných koutech Evropy i jeho žena. Kočovný život ale tomu rodinnému právě nepřál, takže Marie nakonec vyrůstala ve východoslovenských Košicích, kde absolvovala základní školu, začala chodit do baletu a už v čtrnácti letech se stala členkou baletního souboru tamního divadla. Pak ji rodiče vypravili na prázdniny do své rodné Prahy, k babičce, která byla velkou milovnicí divadla a bydlela na Smíchově. A díky ní byla vnučka přijata do baletního souboru smíchovské Arény. Její vedení si brzy povšimlo, že klasický tanec není jediné umění, k němuž jí daly sudičky do vínku pořádnou porci talentu. Drobná blondýnka využila naplno příležitosti, kterou dostala, a vypracovala se velmi rychle na operetní herečku a zpěvačku.
Já bych se tak ráda vdávala:
Zapomenuto v archivu
Od počátku třicátých let prošla jako skvělá komička řadou pražských operetních i činoherních scén, od Rokoka přes Mladou operetu, Švandovo divadlo či Divadlo U Nováků až po Nezávislé divadlo, které vzniklo v roce 1941 v podzemí slavného hotelu Ambassador na Václavském náměstí, na scéně zrušeného varieté Alhambra. Jeho uměleckým šéfem byl dramatik a kabaretiér Jan Snížek, který byl ale současně i majitelem stavební firmy, zaměřené na silnice a mosty, a továrny na léčiva Medica. Marie byla nepřehlédnutelná i výraznou mimikou, gestikulací a řečí těla, takže už v roce 1934 dostala poprvé příležitost ve filmu. V německé verzi komedie Martina Friče Život je pes, k níž napsal Frič scénář společně s Hugo Haasem, dostala jednu z vedlejších rolí. Dnes už se ale na ni nepodíváme, protože v našich archivech není. Dostupná je pouze v Bundesarchivu v Berlíně a v moskevském Gosfilmofond Rossii.
Možná to láska není:
Plavovlasá záplava
O dva roky později dostala větší příležitost, postavu sekretářky inženýra Peterse, v romantické komedii Karla Hašlera Irčin románek. Film programově zacílil na srdce nejen českých, ale především německých a rakouských fanynek obsazením nejslavnějšího milovníka doby Rolfa Wanky, ale také autentickými záběry chorvatského pobřeží včetně pohádkového Dubrovníku. A úspěch byl zaručen. O dva roky později si Marie před kamerou konečně poprvé i zazpívala jako subreta Alena Skalská v komedii Slávko, nedej se! a až do počátku druhé světové války ztvárnila vedlejší postavy ve dvou desítkách filmů. Nejvýraznější z nich je Katka Dlouhá v komedii Václava Kubáska z roku 1939 Ženy u benzinu, o níž se říkává, že je nejblonďatějším prvorepublikovým filmem. Divácky zajímavou se stala nejen mimořádně širokým obsazením nejslavnějších filmových krásek, od Růženy Šlemrové přes Zitu Kabátovou a Annu Letenskou po Jiřinu Sedláčkovou a Boženu Šustrovou, ale také optimistickým pohledem na problémy zaměstnaných žen. Tenhle film často nevídáme, mnohem častěji nám Marii připomene komedie s Vlastou Burianem Přednosta stanice, v níž si zahrála služku v restauraci, hubatou Pepičku, která rozmazluje bezdomovce Ťopka různými dobrotami, na jejichž zaplacení ale nebude mít.
Přednosta stanice:
Šlágry do sbírky
Velmi často spolupracovala s rozhlasem a v letech 1938-1942 i s gramofonovými závody, pro něž natáčela s orchestrem Bobka Bryena populární šlágry, které nesměly chybět v žádné sbírce majitele gramofonu. Díky tomu také poznala svého manžela, textaře populárních swingových písní a šansonů Viléma Dubského, který byl mimo jiné i autorem libret k několika operetám Luďka Pacáka a hudebním veselohrám, například Miluji svou ženu Bedřicha Nikodema či Ženitbě Aloise Jiránka, kterou uvedlo v roce 1945 Nové divadlo Oldřicha Nového. Manželství se ale po čase rozpadlo a Marie se po rozvodu vrátila k svému rodnému příjmení Preislerová. Po osvobození už se objevila na filmovém plátně jen výjimečně. Poprvé jako dívka na veselici v poetické komedii Václava Kršky Řeka čaruje, která se ale začala natáčet ještě za protektorátu.
Kvůli tvým očím:
Odchod do zapomnění
Po osvobození prošla Divadlem kolektivní tvorby, Novým divadlem Oldřicha Nového a až do roku 1950 vystupovala se zájezdovým Vesnickým divadlem. Počátkem padesátých let z jeviště definitivně zmizela a o jejím dalším působení až do odchodu do penze není nic známo. V roce 1952 si na ni vzpomněl režisér Bořivoj Zeman, jenž ji obsadil jako rekreantku Havelkovou v nestárnoucí komedii s Jaroslavem Marvanem Dovolená s Andělem. V roce 1958 si poprvé a naposledy vyzkoušela i práci v televizi, jako stará paní před obchodem v komedii s Jiřinou Šejbalovou Babička je ráda, a mihla se v dětském dobrodružném filmu Poplach v Kovářské uličce, natočeném podle stejnojmenné knihy Václava Řezáče. Před kamerou stanula naposledy v roce 1966 jako bezejmenná žena na schodech v legendární hudební komedii Ladislava Rychmana Dáma na kolejích. Jedna z nejkrásnějších prvorepublikových filmových plavovlásek Marie Norrová zemřela 31. května 1980 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Kultura,cz, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv)
Vložil: Adina Janovská