Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Z historie červených vest. Album Ondřeje Suchého

28.01.2023
Z historie červených vest. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Červená vesta, o které prozradím leccos, co by vás mohlo zaujmout

Prvním umělcem, k němuž patřila neodmyslitelně červená vesta, byl Rakušan Roda Roda, vlastním jménem Sandór Friedrich Rosenfeld, známý vídeňský humorista satirik, kabaretiér, novinář, prozaik, dramatik, scenárista, důstojník z povolání, předtím studující práva. Žil v letech 1872 až 1945. Narodil se v Drnovicích na Moravě a zemřel v New Yorku, kam emigroval před německým fašismem v roce 1938.

Napsal řadu knih, počínaje Vojenskými po­vídkami z roku 1905, až po Červenou vestu, která vyšla v roce 1945 a v němčině vychází dodnes. U nás nikoliv; česky vyšla (pokud je mi známo jen jediná jeho knížka črt, anekdot, aforis­mů a dalších drobných literárních žán­rů pod ná­zvem Jeden den králem v roce 1911).

 

Traxler

Obálka jeho nejznámější knížky, která v Německu vyšla v roce 2011

Aforismy, které se citují stejně tak jako anekdoty, v nichž nezřídka vystupuje Roda Roda sám, se u nás objevovaly kdysi ve svaz­cích knižnice Veselá mysl, v legendárním časopise Trn, v Přestávkách di­vadla Vlasty Buriana a v dalších dobových časopisech. S Vlastou Buria­nem se Roda Rada setkal nejednou. Přímo i nepřímo. Upravoval dialogy německé verze zfilmovaného „C. a k. pol­ního maršálka“ a sám si v tomto fil­mu z roku 1930 zahrál roli pravého maršálka. Německá verze této první české zvukové filmové veselohry zís­kala Burianovi rázem velké sympatie u německých a rakouských filmových diváků a je jisté, že nemalý podíl na tom měla právě také spolupráce Rody Rody. Tři roky předtím, v březnu 1927, uved­lo Divadlo Vlasty Buriana satirickou komedii Rody Rody „C. a k.“, v níž Burian vytvořil roli arcivévody z Vicenty.

 

Vlasta Burian

Na filmovém plátně se Roda Roda sešel s Vlastou Burianem ještě jednou, v roce 1931, v německé verzi komedie On a jeho sestra, e které si zahrála také Anny Ondráková

V prosinci 1913 vystoupil Roda Roda na scéně pražského kabaretu Lu­cerna. Byl zde hlavní hvězdou své mimické aktovky Bílé stíny. Tehdejší Zajímavé noviny o jeho červené vestě napsaly, že ‚je to snad symbol jeho zlomyslné nevázané mysli, jež ve všem hledá potravu pro svou ironii‘. Dovolte mi – čistě hypoteticky – konstatovat, že není vyloučeno, že v publiku tehdy seděl spisovatel Franz Kafka, který na kabaretu v Lucerně byl. Nechal o tom ve svých Denících svědectví, týkající se ale jiného komika, který zde předváděl také vlastní pantomimu. Byl to Emil Artur Longen.

Posuňme se nyní o pár desetiletí dál, do let padesátých, kdy se v červené vestě na podiu pražské Reduty objevil člen skupiny Akord klub, basista a začínající zpěvák Jiří Suchý. Překvapil jsem ho, když jsem mu řekl, kdo první vystupoval v červené vestě, a na otázku, jak k ní přišel, odpověděl: „Nechal jsem si ji ušít. To byla doba, kdy se nosilo všechno šedé, hnědé nebo modré, a tak mě napadla ta červená. Občas na to byl ohlas, na který jsem tenkrát odpovídal: No co? Vždyť je to přece normální výstřední vesta.“

 

Jiří Suchý

Vesta patřila do jeho garderoby i v letech šedesátých, o čemž svědčí titul českého „vývozního“ časopisu

Vesty prý měl Jiří celkem dvě. Tu druhou má snad někde dodnes. Co se stalo s tou původní, to prý už neví. O tom by mohla vědět asi naše maminka, která mi vestu půjčila. Měl jsem ji na sobě, tuším, jen jednou. To byl tenkrát nějaký Dětský karneval nebo Šibřinky, čertví jak se tomu říkalo, a celá ta sláva se konala v neděli odpoledne v Malostranské besedě. Budiž chvála mamince, že do alba, které mi pečlivě pořádala, vlepila z té akce následující fotografii.

 

Ondřej Suchý

Musíte mi věřit, i když je ta fotografie černobílá. Ale ten hoch s knírem a cylindrem, což jsem já, měl na sobě opravdu vestu červenou!

Vzhledem, k tomu, že celý tento článek je věnován především muži se zvláštní přezdívkou Roda Roda, o jehož tvorbě není u nás skoro nic známo, vybral jsem na závěr z jeho výše uvedené knížečky z roku 1911 dvě krátké anekdoty:

Návštěva

Znám svého syna… proto jsem si ho vzal už v jedenáct hodin stranou.
„Poslyš, chlapče,“ řekl jsem, „dnes v poledne přijde na návštěvu strýc Willibald. Strýček má křivé nohy. Nebylo by hezké a hrozně by ho to mrzelo, kdyby ses mu třeba smál...“
„Ale tatí? Co si o mně myslíš?"
Když se strýc dostavil, obkroužil ho můj synáček velkým obloukem a pronesl:
„A i kdyby někdo neměl nohy vů­bec – takovým věcem já se nesměju.“

Nehnul se

Jednoho dne jela Jeho Excelence rakouský ministr Enenkel z Vídně do Mnichova.
Po cestě, v Sankt Pölten, se otev­řely dveře kupé a vstoupil úplně cizí muž a posadil se naproti ministrovi.
„Promiňte,“ řekla Excelence, „ku­pé je rezervováno.“ Muž se ani ne­hnul.
„Pane! Kupé je rezervováno,“ řek­la Excelence již důrazněji.
Muž se ani nehnul.
„Panel patrně nevíte, s kým máte tu  čest!  Zde  je  moje  vizitka.“
Muž ji lhostejně zastrčil.
To už bylo na ministra moc; vyrazil ven, k výpravčímu, který stál na peróně: „Do mého rezervovaného kupé vnikl cizí muž. Prosím, konej­te okamžitě svoji povinnost!“
„Ale jó, hned to vyřídíme.“ Vý­pravčí šel k cizímu pánovi aby mu vysvětlil, jak to, že…atd.
Místo odpovědi mu však muž s le­dovým klidem podal vizitku – tu, kterou právě dostal. Výpravčí si pře­četl jméno, zblednul a vrátil se k Excelenci, která čekala na výsledek jeho  zákroku.
„Pěkně prosím,“ šeptá výpravčí Excelenci, „jsou vod tý dobroty, nedělaj z toho aféru, já bych s tím měl potíže. To je Enenkel, ten bl­bec, s tím nic nenadělaj!"

 

Ondřej Suchý

Tak a teď ještě bližší vysvětlení k fotografii, která dnešní Album otevírala a kterou mi pořídil přítel Zdeněk Blecha. Vystudoval průmyslovku (SUPŠ) obor návrhář nábytku. V životě pak prošel mnoha povoláními a dnes se věnuje studiu historie, je fotografem, napsal sedm knih a je fanda Semaforu a Jonáše. Když jsme se (na  Facebooku) seznámili, zeptal jsem se ho, jak a kde přišel k té červené vestě. Napsal mi: „Vestu jsem objevil v Rakousku, v jednom vídeňském obchodě, a hned jsem si řekl, že podobnou má váš bratr (toho jsem znal, ještě když zpíval v Redutě), a tak jsem neváhal ani minutu a byla moje. Někdy v roce 2019 jsem pak objevil ten nádherný slamák a zatoužil ho mít. I stalo se, zakoupil jsem ho, a pln pokory jsem v Semaforu poprosil, zda by mi ho váš bratr podepsal. Vzal fix a podepsal ho. Chtěl jsem poděkovat a zmizet, ale on vzal ještě jiný, tenký fixík a v místech, kde byl podpis díky slámě přerušen, pečlivě ona místa vybarvil. Říkal jsem mu „To je pane Jiří dobrý“, ale váš bratr na to „Ne, když něco dělám, tak pořádně!“ Od té doby, kdykoliv mám „vystoupení“ či nějakou besedu, nosím vestu i klobouk, aby každý viděl, kam mne srdce táhne. Například ve Zlonicích, kde dneska žiji, měl můj večer název: Do lékárny chodíme, abychom se léčili, do divadla, abychom se divili, aneb Jak jsem potkal pana Jiřího Suchého. Snažím se kolem sebe šířit optimismus a smích.“

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý