Přestaňte agitovat, nebo mu to na just fakt hodím! Monitor Jana Paula
26.01.2023
Foto: Se svolením Sazka, a.s.
Popisek: Losnu, nebo Mažňáka? A můžu je vidět?
Boj, tedy nesmiřitelnost dvou protichůdných názorů a postojů, který obvykle vrcholí konfliktem, provází lidskou společnost odnepaměti. Fakticky i ideologicky. Známe to, boj dělnické třídy, boj za lidská práva, boj menšin, boj proti korupci, proti covidu, už i proti tzv. dezinformacím, a také, jak to vyhlásil Petr Fiala, boj proti populismu. Zprofanované slovo z dob tzv. třídního boje opět prosáklo rétorikou mnohých, kteří se označují za demokraty.
Pokud boj, tak i nepřítel, kdysi ten třídní, a nyní? A já jsem si myslel, že za demokracii není nutno bojovat, protože ta se přece vytváří ve společném společenském zájmu. Slovo vytváří, obsahuje tvůrčí aspekt, a tvorba je něco, co je mimo bojové pole. Tvorba souvisí s kulturností společnosti, že by ta naše zprimitivněla, nebo je snad dokonce dezorientována?
Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina
Přiznám se, že nemám rád slovo boj a zásadně s nikým nebojuji. Dle mého názoru ho nelze nikdy v kultuře obhájit, a k boji by ani nemělo v kulturní lidské společnosti dojít. Nyní opět bojujeme, jak řekl Max Kašparů, „všichni proti všem, s vědomím té své malé pravdy“. A možná že opět i proti „třídnímu nepříteli“, protože má jiný názor než ten oficiálně reprezentovaný vládou pěti různorodých politických subjektů, které se tak neuvěřitelně stranicky sjednotili a svorně prosazují svoji jednotnou politickou linii vlády. Příliš nám to tady zase zavání starými zprofanovanými hesly, jen slůvka jsou jiná. Vždy jde ale o totéž, na jedné straně pravda, ta zaručeně pravdivá a nezpochybnitelná, protože jiná bývá obtížně připuštěna, na straně druhé lež a vše, co ji provází.
Společnost ovládl boj o to, koho volit, buď, anebo, o nějž se ale zasloužila i média a všelijaké průzkumy, které zasáhly do voleb tím, že odstavily ty kandidáty, kteří nebyli na čele tzv. preferencí. Do poslední chvíle ale měli mít všichni stejnou možnost „bojovat“, a vstupovat do diskusí a klání o post hlavy státu. No, hlavy státu, zní to hezky, tak nějak hrdě vlastenecky. Na jedné straně neupravená tvář muže s vizuálně proměnlivou a ne nezajímavou mimikou, na straně druhé vyretušovaný make-upový obličej s odhodlaným výrazem neochvějného hrdiny. Ten první je prý buran, lhář a podvodník, ten druhý, je prý gentleman s těmi správnými zásadami a vystupováním. Toto sociálně – pop - kulturní vymezení adeptů na prezidenta s podobným kostlivcem ve skříni, je ovšem také pravdou o nás.
„Poprvé v životě budu volit komunistu“
Tento skličující povzdech, který občas zaslechnu, je absurditou těchto prezidentských voleb a tzv. polistopadového vývoje. Ano, pokud chce jít občan k volbám, zvolí tak jako tak bývalého komunistu. Když odhlédnu od toho, jaký prezidentský potenciál „probojovaní“ a medializovaní kandidáti reprezentují, tak obě volby jsou, s ohledem na stále přítomnou protikomunistickou agendu, špatně. Možná, že tímto precedentem toto vymezování skončí, možná. Takže je vlastně úplně jedno, kdo z těch dvou si víc zadal, zda Babiš s StB, nebo Pavel s rozvědkou. Rozvědčíka v sobě generál nezapře, vypátral prezidentskou standardu, kterou skupina Ztohoven vyměnila v roce 2015 za trenky, a chce jí vrátit na Hrad. Má ale podmínku, nesmí být zvolený Babiš. No řekněte, není to zábavné?
Mnozí se ptají, jak se to mohlo stát. Jednoduše. Na jedné straně máme Zákon o protiprávnosti komunistického režimu č.198/1993 Sb.), který odsoudil režim v Československu, a přesto nadále existuje KSČM. Pravda, dnes už v parlamentu zatím není. Nevolám po jejím zrušení, zmiňuji kontext, protože tento morální listopadový lapsus, kdy nebyli skutečně potrestáni ti, kteří škodili („nejsme jako oni“), pokračoval po roce 1989 dál až do dnešních dnů.
Dobře, máme svobodu a svobodné volby, paráda, bez ironie. Lidé ale dlouhodobě vyjadřovali nedůvěru k politickým stranám, které po roce 1989 přivedly stát na buben, co jsme vyráběli, tak dovážíme, a draze prodáváme, řečeno ve zkratce. Hnutí ANO získalo sympatizanty a stalo se demokratickým způsobem součástí politické reality. A nejen ANO, ještě i nejrůznější jiná hnutí a občanská sdružení šla do politiky, STAN, Piráti, SPD, atd. Strany zklamaly, a někteří jejich protagonisté (Klaus, Zeman) si užívali završení své éry na Hradě. Jinými slovy: získali, co mohli.
Řekni mi, koho volíš, a já ti řeknu, kdo jsi
Příznivci politického uskupení SPOLU věří, že bývalý komunista, rozvědčík a voják NATO Pavel je jedinou alternativou k zachování alespoň nějaké jistoty tzv. „svobodného světa", a ve volbě Pavla spatřují - na pozadí válečného konfliktu na Ukrajině - záruku provázanosti s tím, co reprezentuje současná vláda: věrnost unijním hodnotám a USA. Odpůrci Pavla naopak vidí v prezidentu Babišovi vyvažující protipól dominující moci a podporu opozice. „Kulturnost“ vzájemného boje o to, kdo z nich má opravdu, nabývá absurdních a často nechutných podob. Zastánci Pavla se v přesvědčování Pavlových odpůrců snižují k agitkám, které nejsou nepodobné heslům o jednotě Národní fronty a jednotné linii strany a vlády. Na pomoc si berou nový fenomén tzv. „dezinformace", která má být na návrh vlády zákonem uznána jako trestná. Obdivovatelé Pavla tvrdí, že příznivci Babiše jsou dezinformováni a dezorientováni, zatímco voliči Babiše se obávají nové totality moci, a věří, že Babiš je brzdou vývoji liberálního socialismu, který přichází z USA. Paradoxní je, že tato nekulturní nesmiřitelnost ničí dávná přátelství, destruuje rodiny i vztahy.
Někteří propagandističtí pisálkové se nechali dokonce slyšet, že venkov je zaostalý, zatímco pokroková města věří v liberální hodnoty. A máme to, nekulturní venkov versus kulturní město, plebs a osvícenci a hezké řeči o tom, že budoucí prezident sjednotí všechno a všechny. Jisto je, že to vše, čeho jsme nyní svědky, je relevantní proces neustálého ozřejmování demokracie, která není hotova teď a jednou pro vždy. Ke kulturní společnosti vedou zřejmě i cesty nekulturní.
A ještě něco, dle mého názoru měl Petr Pavel všechny nabídky podpory odmítnout, zvláště těch, kteří ho předtím napadali, viďte, paní Nerudová. Měl se postavit, jak sám říká, jako voják zcela sám čelem k lidem. Musím se přiznat, že Pavlova hrdá bojovná image, stylizovaná do prezidenta hrdiny, mě příliš neoslovuje. Naproti tomu Babišova volební kampaň postrádá důvtip, velkorysý nadhled, a je prvoplánová v tom, jak se snaží Babiš vůči Pavlovi vymezit.
Jsem nepřizpůsobivý, kdo je víc?
Lidé, kteří se nikdy nepřikloní ani na jednu stranu, byli, jsou a budou tzv. nepřizpůsobiví. Není ale třeba zoufat, je to desátek za to, že je člověk sám sebou, přemýšlí vlastním rozumem, opírá se o to dobré, co dostal od svých rodičů a drží se desatera, v němž jsou ukotveny všechny etické a kulturní zásady člověka. Jistě, být nepřizpůsobivý je náročné a zavazující. Náročné v uplatňování vlastního pohledu na svět, zavazující ve vůli neškodit druhým s cílem jim ublížit. Nepřizpůsobivý člověk „škodí“ jen sobě, neboť se zbavuje výhod plynoucích z loajality k moci, a společnosti „škodí“ tím, že o ní pochybuje a podvrací zaručené pravdy, kterými ho chtějí ti, co mají politickou či finanční moc, přirozeně umlčet. Bylo to tak vždy, za feudalismu, socialismu, a také nyní. Mění se kulisy a hesla.
Už slyším hlas: Jak to, že chceš být v demokracii nepřizpůsobivý? V ní je přece každý občan spokojený, protože přece - „oni to s námi myslí dobře!“ Jen hlupák nekriticky přijímá to, co je mu servírováno, nabídnuto či vnucováno. Ještě tu přece máme přirozenou inteligenci, schopnost posuzovat věci, děje a jevy podle vlastní zkušenosti a samozřejmě umění připustit, že i já se mohu mýlit. Takže co by umělec se sklony k ironii a happeningu mám pro věrné příznivce generála Pavla tento vzkaz: Pokud mě nepřestanete neustále obtěžovat pro - pavlovskou agitací, tak mu to na just fakt hodím!
Vložil: Jan Paul