Létání Jiřího Štaidla a šedesátá léta v plné kráse. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Jiří Štaidl v dokumentu Příběhy slavných – Teď nemám čas, možná jindy…

V šedesátých letech se létalo na Měsíc, letecká doprava propojila všechny kontinenty a politické uvolnění umožnilo zážitky s létáním i obyvatelům Československa. Taky ale toto desetiletí květinové síly umožňovalo různé „úlety“, i když jste seděli na zemi. Asi v žádné jiné době by nesklízel takové úspěchy písňový textař, pro něhož bylo téma létání tím nejosobnějším. (Pokračování ze soboty 21. ledna.)

V prvním dílu jsme psali o životě Jiřího Štaidla, frajera šedesátých let a jedné z nepřehlédnutelných postav, pohybujících se kolem vznikající československé pop music. Dnes by se dožil osmdesáti let. Do tragického úmrtí ve spíš letícím, než jedoucím autě byl i jeho třicetiletý život spíš letem. Zmiňuji to hlavně proto, že mnozí kolem něj si povšimli, že téma létání a ptáků jako metafory svobody a volnosti jsou i v jeho textech nejčastějším tématem.

„Všimli jste si, kolik ptačích symbolů měl Jirka Štaidl ve svých textech? Proč, ptáci zpívají, Ptačí nářečí, Čápi už nemaj stání, Oči barvy holubí, Žaluju ptákům…,“ vypisoval Karel Gott v předmluvě Štaidlovy monografie. Pokud bereme létání a ptáky jako Štaidlovo umělecké téma, pak za jeho finále, vlastně strašně smutné, musíme považovat megahit Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.

Song k nezapomenutelné Popelce časově zapadá do smutného a neuspořádaného životního období po smrti Hany Maškové, na které jsme vzpomínali v prvním dílu. Opakovaná slova „Hej, břízo bílá, skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš“ stejně jako v Štaidlově tvorbě snad úplně premiérové užití slova zázemí jsou poměrně zřejmým voláním o pomoc. Rozlítané, svobodné šedesátky tehdy evidentně končily – ve všech směrech. Ale ty verše, jakými touhu po zahnízdění dokázal vyjádřit, mohou být reprezentativní ukázkou Štaidlova textařského génia ještě dnes.

Hudbu složil Karel Svoboda, který dělal kompletní muziku k Vorlíčkově zimní pohádce. V letech předtím se někdejší klavírista z konkurenčního divadla Rokoko stal pro Gotta a Štaidla hlavním komponistou. V roce 1968 jejich slavná spolupráce začala dalším z Gottových megahitů Lady Carneval. Zpěvák její vznik měl za jednu ze svých oblíbených historek do televizních estrád, ovšem v značně zcenzurované verzi, přístupné i veřejnoprávnímu divákovi před dvaadvacátou hodinou. Ostatní zúčastnění se shodovali, že se jednalo o velmi zdařilý drogový mejdan, na jehož konci ale skutečně vznikl hit, který následně velmi přispěl ke Gottovu průlomu na mezinárodní scéně.

Trio Gott – Svoboda - Štaidl následně dokázalo vychrlit větší množství šlágrů, z kterých zpěvák žil v podstatě do konce své kariéry. A to ta spolupráce trvala pouhých pět let. Skutečné velké finále tvůrčího tandemu, a vlastně celé Štaidlovy textařské kariéry, představoval muzikál Noc na Karlštejně, jehož premiéry už se nedožil. Jako scénárista je pod filmem sice podepsán Zdeněk Podskalský, ale nezapomenutelnými literárními čísly jsou z něj především písňové texty. A zdaleka ne jen ten trochu provařený singl Lásko má já stůňu…

Moderní, ale současně stylové přebásnění obrozeneckého divadelního kusu od Vrchlického obdivovali i mnozí kolegové textaři, kteří, jak si později řekneme, na Štaidlovy komerčně veleúspěšné hity občas shlíželi shora.

Lítání a líbání

Zatímco Svoboda byl na začátku této spolupráce začínajícím kandrdasem, Štaidl už hvězdou populární hudby. Do ní doslova vtrhl ve dvaceti letech textem k hitu Pilarové s Matuškou Tam za vodou v rákosí. Rákos šuměl éterem rádia celé léto 1963 a na jeho konci už dvacetiletý textař psal muzikál pro divadlo Semafor.

Do představení Ondráš podotýká psal nejen písničky pro zpěváky, doprovázené skupinou Olympic, ale i spojovací texty, recitované z magnetofonu devítiletým ráčkujícím Ondřejem. Představení mělo úspěch a tvůrce Semaforu Jiří Suchý Štaidlovi do darované knížky pokorně vepsal věnování „protože Ondráš byl lepší než Zuzana“. Přitom Zuzana je sama doma bylo představení, které v podstatě stvořilo fenomén Semafor.

Ondráš dal Štaidlovi ambici psát nejen písničky, ale celá představení. A právě tato touha stála za myšlenkou divadla Apollo. V něm paradoxně poté kritici více oceňovali samotné písně než jejich často dost chatrné pojivo. Jiří Štaidl zkrátka nevstoupil do dějin umění jako dramatik, ale jako tvůrce ve formátu písňového textu. Což neznamená, že nebyl schopen uvažovat o komplexnějších uměleckých celcích.

Prakticky všechna Gottova alba té doby jsou zjevně i Štaidlova ve smyslu, že textař dokázal dát desce nápad, smysl a koncept, který z ní dělal něco víc, než pouhou snůšku písní. Kritici si toho povšimli zejména u alba Poslouchejte! z roku 1969. Hity ale skládal prakticky pro každého, kdo v československé pop music něco znamenal. Úspěch rákosí mu otevřel dveře k zlaté slavici Evě Pilarové, psal ale i pro její velkou rivalku Martu Kubišovou. Ta dokonce byla první, kdo jeho text nahrál na nosič. Ještě před rákosím nahrála coby neznámá zpěvačka pardubického Stop divadla dost odvázanou rebelii „Neotočím večer vypínačem“. V ní si svým drsným altem plánuje, že večer místo elektřiny zažehne svíčku a na plameni bude pálit fotky svého expřítele.

Když pak Marta Kubišová z Pardubic přes Plzeň došla až do pražského divadla Rokoko, napsal pro ni Štaidl (společně s kolegou Rostislavem Černým) první velký hit Loudá se půlměsíc. Pro kolegyni z Rokoka, začínající popovou princezničku Helenu Vondráčkovou, napsal třeba školní euforii Pátá, kterou už za šedesát let předělalo mnoho generací pubertálních hvězdiček. Nebo z angličtiny přeložený hit Chytila jsem na pasece motýlka, kde opět originálně pracuje s oblíbeným tématem létání a svobody.

S touto písní souvisí i známá historka, v které textař dopisoval slova na poslední chvíli. To při jeho vytížení nebylo nic neobvyklého, existují slavná svědectví, jak se Karel Gott chystá ve studiu nahrávat a Štaidl vedle něj narychlo dopisuje na papír poslední slova. Tentokrát ale kvůli úspoře času zůstal doma a dílo diktoval do telefonu. Chybou v komunikaci se na desku dostalo, že Helena Vondráčková se od motýlka nenaučí lítat, ale líbat. No, vzhledem k tomu, že lítání byla pro textaře zjevně metafora všech radovánek, co šedesátá léta, plná drog a volné lásky, nabízela, to přeřeknutí možná nebylo úplně mimo…

Ctil žánr, ctil cílovou skupinu...

Největším potěšením pro Jiřího Štaidla prý bylo, když slyšel, jak si lidé jeho slova zpívají na ulici. Touhle touhou udělat šlágr se trochu vymykal z komunity textařů, kteří si vždy spíše budovali image básníků, vidících do hloubky a libujících si v přesazích a vyšších smyslech, které pochopí jen někteří posluchači. V tom byl dokonale zajedno s Karlem Gottem, který měl se svými písněmi velmi podobné ambice.

Bratr Ladislav si dokonce myslel, že to byl Gott a jeho image, co textaře drželo na téhle úrovni. „Jirka ctil žánr, ctil interpreta a ctil cílovou skupinu. To jest, kdyby nepsal pro Karla a pro tenhle žánr, tak by se jeho tvorba možná vyvíjela kvalitativně výš. Ale nevyvíjela se záměrně, protože cílovou skupinu si to našlo, úspěch byl, a to je přece účelem tohoto podnikání,“ napsal ve své knize.

Nelze samozřejmě přehlédnout i lákavý bonus, že vysoké prodeje umožňovaly Štaidlovi frajerský život v luxusu. Ale. Ctít žánr, ctít publikum a mít ambici, aby písnička vstoupila v širokou známost, není přesně to, co od hudby, a vlastně jakékoliv tvorby, jako konzumenti očekáváme?

(zdroje: Jaroslav Kříženecký: Jiří Štaidl, Pavel Klusák: Gott- československý příběh, Ladislav Štaidl: Víno z hroznů)

Vložil: Jakub Vosáhlo