Geniální textař formoval Gotta i Patrasovou, letos by mu bylo 80. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Jiří Štaidl v dokumentu Příběhy slavných – Teď nemám čas, možná jindy…

Letos si budeme připomínat dvě jeho kulatá výročí. Nedělní osmdesátku bude v říjnu následovat padesátka. Jiřímu Štaidlovi bylo totiž právě třicet, když ve stosedmdesátikilometrové rychlosti u Říčan rozstřelil svůj nový Renault. Do předčasného úmrtí se ale stihl nesmazatelně zapsat do dějin české populární hudby, která by bez něj nejspíš byla v řadě ohledů jiná. Především její největší hvězda by určitě mířila úplně jinými cestami.

Panu Ladislavu Štaidlovi komunisté sebrali továrnu, ale nakonec ho nechali dělat taxikáře. Patřil prý k nejvyhledávanějším pražským drožkařům, rezervaci jste si u něj museli dělat 24 hodin dopředu. Zejména protože někdejší úspěšný podnikatel cestujícím v rámci hovoru vedle zábavy poskytoval i neobyčejně užitečné životní a obchodní rady. Ten nejlepší tip si ale nechal pro syny Jiřího a Ladislava. Těm poradil, že hudba a umělecký svět celkově, v dělnických padesátých letech v těžkém útlumu, zase rozkvetou do slávy a lesku a mohou pro mládence s rodinným kapitalistickým cejchem být asi jedinou pořádnou příležitostí nějak se pod knutou KSČ prosadit.

To byla teorie. Nakonec rodičů, plánujících svým dětem kariéru v showbyznysu, byly a jsou na světě miliony. Mnohem náročnější je ale potom uvést plány do praxe. A Štaidlovic starší syn už v pubertě vyrostl do chodící definice sex appealu. Ne až tolik vzhledem, ale hlavně inteligencí (školy absolvoval s jedničkami, aniž by se musel učit) a frajerským charismatem. Navíc své literární pokusy původně vnímal jen jako povyražení, nikoliv zarputile dobývanou metu. „Když jsem začal psát, nikdy mě nenapadlo, že bych se tím mohl živit. Teprve když jsem se dozvěděl, kolik se na tom dá vydělat, začal jsem se tím zabývat vážně,“ vzpomínal později.

Do hudební branže vstoupil jako dvacetiletý řidič poštovního auta. V dubnu 1963 si na něj vzpomněl skladatel Karel Mareš, kterému mladík krátce předtím nabízel své texty. Teď potřeboval přes víkend napsat duet do televizního pořadu. Štaidl vyrazil se svou tehdejší přítelkyní k rybníku a večer byl hotov text Tam za vodou v rákosí. V podání tehdejších superhvězd Evy Pilarové a Waldemara Matušky se stal okamžitě hitem a vedle vášnivé interpretace zaujaly i Štaidlovy originální verše.

Výlet s Gottem

Dalším krokem strmé kariéry bylo hned na podzim třiašedesátého roku úspěšné představení Ondráš podotýká v divadle Semafor. Tam se seznámil také s Karlem Gottem, s kterým byl od té doby osudově spojen nejen profesně, ale i lidsky. Sblížit se měli zejména při kuriózním výletu do NDR, kde zpěvák výhodně sehnal ojetý západní automobil Opel. Až po jeho převzetí zjistil, že je téměř nepojízdný. Sám si teprve dělal řidičák, takže se na cestu vypravil se zkušeným poštovním automobilistou Štaidlem. Zážitek té dramatické i veselé cesty prý začal opravdové přátelství.

„Jirka Štaidl pro mě napsal devadesát devět textů a polovička z toho byly hity,“ napsal Gott do předmluvy knížky o Štaidlovi. Spolupráce přitom málem skončila hned na začátku. Textař mu do Semaforu přinesl česká slova k aktuálnímu hitu Beatles From me to you. Zpěvák je odmítl, že se to nedá zpívat. Následně se pohádali, jestli je v písňovém textu důležitější obsah, nebo dlouhé a krátké slabiky, načež Štaidl papír roztrhal a odešel. Druhý den před zpěváka beze slova položil novou verzi. Píseň Adresát neznámý pak desetiletí patřila k perlám Gottova repertoáru.

Úspěch semaforského muzikálu Ondráš podotýká, ke kterému psal nejen písně, ale i spojující texty, v textaři podnítil ambici psát celá představení pro vlastní divadlo. Gott zase toužil být hlavní hvězdou a tušil, že v Semaforu se mu to nikdy nepovede. Takže po Štaidlově úspěšném přesvědčování příslušných úřadů na podzim 1965 spustilo svůj program divadlo Apollo. Zjevně amerikanizující název Jiří Štaidl (který se stal ředitelem) hájil před úřady odkazem na antického boha umění Apollóna.

O dva roky později dostal Gott s kapelou nabídku na půlroční účinkování v Las Vegas. Zpěvák to prezentoval jako úspěch, který někteří kritici zpochybňovali, ale zcela nepochybně se ve světovém epicentru zábavy naučil své pozdější legendární profesionalitě a schopnosti dělat show. Pro divadlo to ale znamenalo faktický konec, protože celý tvůrčí tým na několik měsíců zmizel za oceán.

Tank před domem

A o rok později pak veškeré uvolnění a naděje utnuly tanky čtyř spřátelených armád. Jeden z nich okupanti zaparkovali naprosto nepochopitelně přímo před vilou Štaidlových v Šrobárově ulici na Vinohradech a hlavní jim mířil na zahradu. Velká část pražské umělecké scény se uchýlila do Vídně, kde čekala na další vývoj událostí. Štaidlovi v kufru na Západ provezli film Jana Němce, který zachycoval události 21. srpna, a právě z něj pocházely záběry, které pak představily pražskou okupaci celému světu.

Na podzim už Apollo další sezónu nezahájilo a jeho posádka se stala podpůrným týmem Karla Gotta. Jiří Štaidl jako nejvýřečnější šarmér v kolektivu převzal kromě veškerého psaní taky roli manažera a hlavního vyjednávače. Po srpnu se změnila i spousta dalších věcí, především lidé v mocenských funkcích. A pro zlatého slavíka a jeho partu, kteří byli hodně spojeni s předsrpnovými časy, to znamenalo mnohá omezení.

Protože se ale současně dařilo rozjíždět kariéru v Německu, rozhodli se v roce 1971 po skončení tamního turné zůstat na Západě. Tato cvičná emigrace populárního zpěváka se pro západní média okamžitě stala senzací a ostudou, kterou režim nemohl připustit. Po několika měsících vyjednávání se Karel Gott vrátil do Prahy, se svým typickým úsměvem řekl do televizní kamery, že se jednalo o nedorozumění a nikdy na Západě zůstat nechtěli, a slíbil, že se aktivně zapojí do předvolební kampaně před chystanými volbami.

Získal si tím na režimu volnost, která mu umožnila rozjet velkou kariéru hned ve dvou státech a společenských zřízeních. Jiří Štaidl ale právě v té době, na přelomu let 1971 a 1972, neprožíval moc optimistické životní období.

Sněženka a machr

Důvodem byl zejména jeho vztah s krasobruslařkou Hanou Maškovou. Byli spolu skoro čtyři roky a dosavadní vyhlášený proutník v tomto vztahu překvapivě zkrotl. Jeho texty byly díky prožitému citu najedou prý hlubší a okolí za ně autora plácalo po ramenou.

Nikdo na začátku moc nečekal, jak hlubokou rýhu tato křehká sněženka vybruslí do jeho srdce. Potkali se v roce 1968 na koncertu Karla Gotta a čerstvá mistryně Evropy a olympijská medailistka byla mnohem větší hvězdou než celý Štaidl. Jenže světácký pan divadelní ředitel sedmnáctileté dívence,  doposud pod vlivem trenérky a přísné matky zaměřené výhradně na kariéru, otevřel dveře do bohémského světa.

Poslední dva roky ale vztah probíhal na dálku, protože Mašková dostala angažmá v lední revue Holiday on Ice a jezdila s ní po celém světě. Ani ne třicetiletý Jiří, dost vynervovaný událostmi kolem emigrace, mezitím o samotě opět trochu roztáhl křídla...

V lednu 1972 mu při návštěvě v Praze oznámila rozchod, on jej prý ale vnímal jen jako pauzu. Ale jen do konce března, když se Hanka ve Francii zabila v autě. U otřeseného Štaidla si kamarádi začínali všímat jednak větší zadumanosti (včetně nápadů jako „já se taky zabiju“), ale současně nárůstu jeho fanfarónství, už předtím se občas pohybujícího na hraně. Teď se množily bojarské kousky, jako když si v baru poručil dvacetkrát whisky, aby je vyrovnané s výkřikem „já na to mám“ smetl na zem.

Když se jednou toužil předvést před Gottem po koncertu v Bratislavě, oslovil fanynku, žádající o podpis, která zjevně patřila mezi místní prostitutky, s posměšným dotazem: „A slečno, jakou vysokou školu vy studujete?“. Božský Karel zčervenal, ale živnostnice nejstaršího cechu dala pražskému machýrkovi těžkou lekci: „Kundologiu, znáte? Skvelá veda.“ Setřený impresário zůstal stát s otevřenou pusou. 

Před pádem do ještě hlubších depresí ho zachránila jiná žena, Ivana Zelníčková, později celosvětová ikona pod jménem Trumpová. V té době byla atraktivní studentkou tělovýchovy, lyžařskou reprezentantkou a příležitostnou manekýnou. Byli spolu více než rok, přičemž na konci už to prý byla oboustranně pěkná Itálie. Do toho se čerstvý třicátník Jiří sblížil se sedmnáctiletou konzervatoristkou Dagmar Patrasovou. Pro nepamětníky - Dáda byla před padesáti lety jednou z nejvyhlášenějších pražských krasavic. Nějakou dobu je prý s Ivanou zvládal obě.

V září 1973 ještě vzal Ivanu na malé turné s Gottem po Rakousku a Mnichově. Na začátku října si převzal nové auto, sportovní Renault 17 TL. Devátého ráno v něm přijel z Německa, po obědě nechal Ivanu v kavárně na Staroměstském náměstí se společností kolegů textařů a vyrazil na otočku do Jevan. Jako doprovod měl jistou prodavačku, poté co nabídku na výlet telefonicky odmítla Dáda.

Když se jeho Renault blížil ke křižovatce u Říčan, měl na tachometru k sto sedmdesáti kilometrům v hodině a v krvi po oslavě něco mezi 1,6 a 2 promilemi alkoholu. Zprava vyjel nákladní vůz, který při odbočování dával přednost protijedoucímu autu. Štaidl se překážku rozhodl objet zleva, nohu z plynu nesundal.

„Tak a teď ti něco ukážu,“ vykřikl na slečnu.

Při míjení lehce zavadil pravými dveřmi o náklaďák, což jeho Renault dostalo do kotrmelců. Spolujezdkyně přepadla na zadní sedačku, což jí asi zachránilo život, nepřipoutaný Štaidl z vozu vyletěl a zabil se nárazem do svodidel.

Rychlost vysoká i na dnešní poměry, alkohol, machrování před holkou, jízda bez pásu – těžko omlouvat. Ale při vědomí všeho geniálního, co dokázala hlava démonického textaře za třicet let vytvořit, asi taky těžko soudit. Zejména když si v druhém dílu připomeneme Štaidlovu genialitu uměleckou.

(pokračování v neděli 22. ledna)

(zdroje: Jaroslav Kříženecký: Jiří Štaidl, Pavel Klusák: Gott- československý příběh, Karel Gott: Říkám to písní, Blesk, extra.cz, deník.cz)

Vložil: Jakub Vosáhlo