Co může maminka udělat, když nemá tatínek čas. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Naše maminka v době, kdy ještě netušila, že si vezme našeho tatínka a že pak budou mít spolu dva kluky – Jiřího a Ondřeje

Když jsme se s mojí ženou vzali, občas jsem ji oslovil „maminko“. Tenkrát se pokaždé ohradila: „Nejsem žádná tvoje maminka!“ Uplynulo několik desítek let a já jí bezděčně zase občas řeknu „maminko“. Už ale neprotestuje. Ví, že jsem ji postavil na piedestal druhé nejdůležitější ženy mého života – vedle své skutečné maminky, kterou jsem poté, co nás náhle opustila, vyhlížel na noční obloze a opakoval si: „Mám maminku ve hvězdách.“

Když jsem se narodil, přivázali mi na nožičku tuhle cedulku. Jméno jsem ještě neměl, jen příjmení. Jsem rád, že tam bylo napsáno, jinak by se mohlo také stát, že by mě omylem šoupli jiné mamince a já bych si později zoufal. Moje maminka cedulku z mé nožičky pečlivě uschovala, a doma ji pak vlepila na první stranu alba, které začalo dokumentovat první roky mého života. Díky cedulce vím, že jsem přišel na svět v 17:05 hodin, vážil jsem 4 kila a měřil 52 centimetrů.

Před dvaadvaceti lety mi Jiří věnoval knížku, psanou více autory, s názvem Maminka, tatínek a já. Dnes, kdy jsem se konečně rozhodl, že napíšu kapitolu o naší mamince, jsem si tu knížku vzal k ruce a vytáhl z ní vše, co v ní Jiří napsal. Co psal o tatínkovi, to si nechávám na někdy příště, až se rozepíšu o něm. Tatínek byl pro mě zosobněním absurdního humoru, jak jsem si kdysi poznamenal ke všem zápiskům jeho výroků a nápadů. S Jiřím jsme se jim hodně nasmáli. Maminka ne. Když jsem se jí jednou zeptal, proč se ničemu, co z tatínka co chvíli vypadne, nesměje, odpověděla vážně: „Já s tím musím celý život žít.“

O tatínkovi tedy až jindy, dnes o naší drahé mamince. A začnu tím, že dávám přednost postřehům svého staršího bratra:

–

Vlastně jsem vyrůstal jako jedináček; bratr Ondřej se narodil, když mně bylo čtrnáct. Dětství jsme spolu neprožívali. Samozřejmě i já jsem ho měl jako mazlíčka. Byl takovým povyražením v naší rodině a všichni jsme ho obíhali, ofukovali. Tehdy už jsem chodil se slečnami, takže jsem na něj nežárlil…

Po mamince jsem možná trošku zdědil povahu; i já se poměrně snadno smiřuju s nepříjemnými věcmi…. Po obou rodičích asi mám vztah k hudbě. Pokud si pamatuju, maminka pořád zpívala. Z té doby znám spoustu písniček Voskovce a Wericha, písničky z Červené sedmy, z různých operet a taky lidovky. Dneska si kladu otázku - už mi ji bohužel nikdo nemůže zodpovědět - kde se všechny ty písně v Klatovech naučila? Nechápu to, vždyť my jsme neměli ani rádio ani gramofon, byli jsme dost chudobná rodina… Tohle domácí zpívání byla moje první hudební výchova. Ve čtyřech letech mě maminka dala do houslí. Dostal jsem malé čtvrteční housličky a taky harmoniku. Tu mně koupil tatínek…

Maminka byla vůbec velice osvícená. V pěti letech jsem za ní přišel a oznámil jí, že na šicím stroji máme napsáno Minerva. Ptala se, od koho to vím. Odpověděl jsem, že jsem si to přečetl. Hrozně se divila, dala mně noviny a já jsem písmenko po písmenku začal číst. Z toho usoudila, že jsem dost talentovaný, a začala vyvíjet tlak na tatínka, který nebyl tak iniciativní, že musíme odejít do Prahy, protože v Klatovech jaksi neprorazím. Neudělám žádnou díru do světa. A tak jsme se stěhovali. To, o čem tenkrát přemýšlela, se vyplnilo… Myslím, že rodiče jsem si vybral dobře. Jako malý jsem dlouho věřil na Ježíška. Ještě v první třídě jsem jednou přišel domů a rozčiloval se – představte si, ti kluci jsou takoví blbci, oni tvrdí, že žádný Ježíšek nechodí a že dárky dávají rodiče. Najednou jsem viděl rozpaky mezi tatínkem a maminkou. Maminka to zachránila. Řekla – ty dárky opravdu kupujeme my, ale Ježíšek zařídí, že na ně máme peníze. Prostě z něj udělali sponzora a mně tím vytvořili klidný přechod od dětských snů k realitě dospělosti.

–

A nyní si beru slovo já, abych vysvětlil titulek: Co může maminka udělat, když nemá tatínek čas.

Nevnucuji to jako návod dnešním maminkám, už protože technický pokrok nás přenesl do zcela jiné doby, ale nabízím svoji zkušenost k případnému zamyšlení. Muselo uplynout padesát-šedesát let, aby se mi pojednou vynořovaly v paměti detaily z toho, čím vším mne maminka nenápadně provedla. Třeba když jsem s ní byl poprvé v Národním divadle. Na žádné Prodané nevěstě, ale na představení dvou jednoaktových oper, spojených do jednoho představení. Jmenovaly se V studni a Zvíkovský rarášek. (Až dnes jsem si dohledal, že jejich skladatelé byli Vilém Blodek a Vítězslav Novák.) Zanechalo to ve mně zvláštní povznášející zážitek. Stejně jako když mě vzala na skupinovou vlastivědnou procházku Prahou.

Z vlastivědných procházek mám v albu pár fotografií, kde jsem obklopen příslušníky starší generace (možná ze spolku Za starou Prahu) jako jediný kluk. Vybral jsem tu, kde o kus dál vpravo stojí maminka...

Nebudu opakovat, že jsem maminku miloval, ale za co jsem jí dnes nejvíc vděčný, že mě přivedla k zájmu o četbu knih. A knihy jsem také od ní při každé příležitosti dostával. Převládaly knihy o přírodě a o zvířatech. Jsem pražské dítě, a tak v lese jsem byl jen párkrát v životě, v Krčském a na Bohdalci. Procházky lesem mi v dětství nic moc neříkaly, ale když jsem jednoho dne dostal knihu Vitalije Biankiho Lesní noviny, ta ve mně vyvolala zájem o to, co se kdy v ročních obdobích v lese děje! Navíc slovo noviny mě od dětství fascinovalo, tím spíš, že můj bratranec Ivan byl začínající novinář, a on to byl, kdo mě později k novinám přivedl.

Věřte-nevěřte, ale knížky jsem měl rád i ve škole! Tahle fotografie byla pořízena, když jsem chodil do druhé třídy

Biankiho Lesní noviny se staly jednou z nejmilejších knih mého dětství, ovšem dokud jsem k ní nedostal (samozřejmě od maminky) jinou krásnou knížku, tentokrát plnou fotografií, jejíž autor byl polský přírodovědec a fotograf Wlodzimierz Puchalski. Kniha měla kouzelný název – Nekrvavé lovy!

Životopis W. Puchalského jsem si nedávno vyhledal a užasl nad jeho pozoruhodným životem. Dovolím se s vámi o pár údajů podělit: V roce 1949 na Jagellonské univerzitě vytvořil oddělení fotofilmové dokumentace zvířat, pracoval jako kameraman a režisér. V padesátých letech se zúčastnil dvou arktických expedic na Špicberky, v roce 1978 odjel do Antarktidy s 3. expedicí a zemřel při focení na Polské výzkumné stanici na Ostrově krále Jiřího, kde byl také pochován. Jeho hrob byl zapsán na seznam antarktických historických objektů. Zajímavé je, že Wlodzimierz Puchalski byl barvoslepý, a proto preferoval černobílou fotografii. Byl vyznamenán Rytířským křížem Řádu Polonia Restituta. Jsem šťastný, že knížka Nekrvavé lovy je dodnes ještě k dostání v některých našich antikvariátech, a tak jsem si před časem pořídil další kus svého krásného dětství.

Vzpomínám na maminku: Hodnou, moudrou, tichou, klidnou, přemýšlivou, a co se nás kluků týče, velmi prozíravou. Jakoby tušila (což ovšem tušit nemohla), čím se stane Jiří, a já že jednou budu žít na kraji vesnice, obklopen kokořínskými lesy, v nichž se v mé blízkosti pohybují během roku zvířata všeho druhu, od ptactva, dravců, veverek, lišek, jezevců, divočáků až po srnce, muflony,  jeleny. V pokročilém věku je to pro někdejšího častého návštěvníka pražských kaváren, restaurací a denních barů obzvášť krásná podívaná, věřte mi!

Ale abych nekončil pateticky, přidám závěrem jednu komickou příhodu, kterou jsem jako dítko zažil v Karlových Varech. Ztratila se mi maminka! Stál jsem zoufalý na rohu dřevěné kolonády a hlasitě brečel, až ke mně přišla jedna paní, která se slitovala nad mým zoufalstvím a vyptávala se: „Copak se Ti stalo, chlapečku?“ Vzlykal jsem: „Já jsem se ztratil!“ – „A komu?“ ptala se paní dál. „Mamince!“ Paní se bezradně rozhlédla po okolí, když tu jí najednou ubrečeně povídám: „Paní, prosím vás, pojďte se mnou, já vám ukážu, kde bydlím.“ Paní mě vzala za ruku, vyšli jsme několik schodů a ušli pár kroků vzhůru k Zámeckému pramenu. „Támhle v tom domě!“ ukázal jsem na dům, před nímž stála – nazlobená maminka. Obměkčila ji nakonec paní slovy: „Kdybyste viděla, jak moc plakal, než mi řekl, abych s ním šla, že mi ukáže, kde bydlí…“

No, nešlo se nerozesmát.

Snad jsem byl docela hodné dítě. Přesto jsem maminku jednou něčím rozzlobil tak, že se mnou přestala mluvit. Tehdy, nebylo mi ještě ani deset, jsem vzal tužku a kus čtvrtky a nakreslil ji, jak je ke mně otočena zády. Když jsem jí kresbičku podstrčil, bylo mi odpuštěno.

Vložil: Ondřej Suchý