Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Paní Černochová, odveďte mě do války, chci zas mezi lidi. Svět Tomáše Koloce

komentář 21.01.2023
Paní Černochová, odveďte mě do války, chci zas mezi lidi. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Jana Černochová

Jako milovník československé nové filmové vlny vím, že jedno z jejích prvních děl je film Velká samota. Stejně by se dal nazvat pocit, který mám z této doby. Proto jsem v textu o jednom z osmi sovětských disidentů, kteří v srpnu 1968 protestovali proti naší okupaci, Viktoru Fajbergovi, napsal, že mám-li (jak mě Fajnberg učil) na tom, kam míří dnešní doba, najít nějaké pozitivum, pak to, že až si pro zeleno-sankční energie nebudeme moct dovolit doma zatopit, aspoň se po 34 letech, kdy jsme na to neměli čas, konečně sejdeme ve veřejné zahřívárně! (Však už vznikají. Nejen v Německu, ale v celé severozápadní Evropě…)

Když jsem před dvaceti lety coby redaktor vědeckého filmového festivalu Techfilm poprvé slyšel o e-learningu, zhrozil jsem se. Že se děti, které žijí na odloučených samotách, musí učit samy doma jen s pomocí neživé techniky, jsem viděl už v dětství v australském seriálu Skippy, ale že tohle budou nutit všem dětem, to jsem netušil. Pravý revoluční vývoj (jak sarkasticky psával Jaroslav Hašek ve svých parodiích na c. a k. demokratickou levici) tento trend nabral za covidu. Některé děti díky lockdownu sice úplně poprvé viděly své rodiče (podnikající celé dny leccos, jen aby je uživili), na druhou stranu rok neviděly své učitele a kamarády. (To je také to jediné, co zazlívám konceptu domácího vzdělávání, pak už má jen samá pozitiva a jistoty.) Když se pak děti do školy konečně vrátily, do týdne mi můj kamarád, učitel na střední škole, udiveně hlásil: „Člověče, ti největší grázlové mě nezlobí, a když jsem se jich ptal proč, řekli, že nemá cenu tu dělat brajgl, když se do školy těšili.“ Do toho ovšem, jako by si to někdo objednal, přišly loni na podzim zprávy o plynových a elektrických prázdninách v starých zemích Drahoenergetické unie.

Další příklad? Jako člověk, kterému už nadváha sahá na samý kořen zdraví, jsem po zhlédnutí filmu Sedm hladových hledal podobný ústav, kde bych se s lidmi s týmž problémem vzájemně hecoval a shazoval. Informace, že tyto ústavy (které navíc ani nebyly produktem nenáviděného minulého režimu, Hugo Haas za první republiky opakovaně pobýval v jednom takovém v lázních Lipová) byly zrušeny, mě neudivila tolik, jako když jsem se dozvěděl, že bratrovi mého kamaráda, notorikovi, bylo sděleno, že protialkoholní léčebny zatím nezrušili, nicméně přijímají tam jen lidi, kteří předtím skrze každotýdenní měření u svého obvodního lékaře dokáží, že několik let abstinovali. Když jsem to slyšel, napadlo mě, že je to, jako by mě vyhnali od vrat veřejného bazénu s podmínkou, že mě tam pustí, až dokážu, že jsem několik let trénoval plavbu doma ve vaně.

Ten příměr mi přišel velmi vtipný do chvíle, než jsem si uvědomil, že přesně takhle mě vrátná našeho bazénu vyhnala na počátku lockdownu, a když ho po mnoha měsících zase otevřela, nemůžu tam zas, protože (i díky vysazení pravidelného plaveckého tréninku) jsem tak ztloustl, že se mi na noze udělal bércový vřed, s nímž do bazénu nesmím. Vřed je ale čím dál tím menší, a tak se modlím v prázdném kostele (kde mi kostelník sdělil, že jsem tam sám, protože z té desítky lidí, co tam chodili, už po lockdownu chodím jen já), aby se nestalo, že v tentýž den, kdy vřed zmizí, mi vrátná našeho bazénu sdělí, že bazén je zavřen z příčiny sankční úspory energií. (Ačkoli: blbost! Bude tam cedule, pozici vrátného přece nedávno z důvodů červených čísel zrušili.)

A příklad na konec? Před deseti lety jsem na setkání překladatelů knížky Kurz zázraků (v USA říkají, že je to besceler, ale já nemám rád cokoli, co je bez něčeho, ani bez celeru) do různých světových jazyků v malém městečku Tiburon u San Francisca čekal, kdo tam bude i z naší východní Evropy. (Američani pojem střední Evropa neznají, a Středoevropana to po čase naučí přemýšlet o Evropě jako oni...) Dala se očekávat řada setkání: kniha byla přeložena do polštiny, slovinštiny, srbochorvatštiny, bulharštiny, maďarštiny, rumunštiny, ale nikdo z těchto národů nepřijel. Jen ze San Diega přijela starší, ale stále elegantní Kira Samujlovna, překladatelka do ruštiny. V roce 1980 byla ředitelkou leningradského polytechnického institutu a jako takovou ji už ve zralém věku pustili do USA, kde si konečně oddechla od celoživotního tlaku a zůstala tam. To jsem se ale všechno dozvěděl až poté, co to mezi námi zahřímalo: Kira se totiž v Americe našla, uznávala jen Reagana, který položil východní blok, a politicky byla jestřáb, na což jsem jí anglicky řekl, že já jsem levičák, a s ním ať jde do…

Našel jsem si na setkání spoustu přátel v čele s jihoafrickým Afrikáncem (potomkem búrských holandských osadníků, mluvícím jejich jazykem) Henrim, Italkou Isabellou, Tchajwankou Čao, Švýcarkou Franchitou, která knihu z anglického originálu rovnou přeložila do němčiny i francouzštiny... ale jediná sestra Slovanka na mě byla naštvaná. Něco mě napadlo. Při snídani jsem se ke Kiře přitočil a začal ze sebe sypat to, co jsem se kdysi, jako student češtiny, naučil k zápočtu z jiného slovanského jazyka (ruštiny): „Я къ вамъ пишу — чего же болѣ? Что я могу еще сказать?...“ = Puškinův dopis Taťány Oněginovi. Kira zareagovala tak jak jsem předpokládal: přímo vyjekla překvapením a od té chvíle jsem byl její. Snad i proto (možná si moc fandím), že jsem v ní po letech, kdy byla Američankou nejamerinčankovatější, opět oživil členku národa, který vám na báseň zareaguje vždycky. Když jsme se po čtyřech dnech loučili, slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu. Jenže po cestě domů přes polovinu zeměkoule jsem zjistil, že papír, na který jsem si zapsal kontakty, se mi někam ztratil. Pak už zapracoval čas a jiné povinnosti.

Před Vánoci jsem přemýšlel nad námětem do Krajských listů: jako protitah proti dnešnímu strašnému antirusismu sepíšu příběhy svých tolik vzájemně rozdílných ruských přátel, aby bylo vidět, že Rusové nejsou nějaká homogenní vražedná masa, ale 140 milionů unikátních osudů, odehrávajících se po celém světě. Oleg z Omska, který se mnou pracoval v jedné redakci jako její webmaster a urputně tvrdil, že on (ačkoli sněhobílý jako Ilja Muromec) je Asiat, jednou se na Sibiř vrátí, a co děláme tady, v naší šílené Evropě (do níž počítal i tu jednu třetinu území a čtyři pětiny obyvatelstva Ruska, které v ní leží), mu bude volné. Mariju z Moskvy, která během konference o okupacích Československa vstala a za celý svůj národ se omluvila za okupaci ze srpna 1968 (zatímco z publika, které tvořili z nadpoloviční většiny Němci, nevstal a neomluvil se nikdo za nic). Raisu z Tiraspolu v moldavském Podněstří, kterou jsem potkal ve vlaku, když se po roce nádenické dřiny v továrně, ležící v našem kraji, při návratu poprvé kochala českou krajinou. (Do továrny ji přivezli ilegálně, dodávkou, a v noci…)

No a tak jsem si vzpomněl i na Kiru, které letos bude už 88. Žije? Na webu jsem našel, že ještě nedávno ano, v jednom domově důchodců v Hollywoodu, kam se poměrně nedávno přestěhovala.

Volal jsem tam – ale nikdo to nebral.
Nechal jsem vzkaz na záznamníku – nikdo se neozval zpět.
Napsal jsem do domova mail – žádná odpověď.

Po pár sebepřipomínkách, že bych měl zavolat, a uvědomění si, že není ten správný čas (v Kalifornii je proti nám minus devět hodin), jsem to včera zkusil a dovolal se konečně na recepci domova. Řekl jsem, že jsem z Evropy a vyprávěl svůj příběh. Že jsem Kiru deset let neviděl a že vím, že je to problematické, ale jestli bych se mohl zeptat, zda tam bydlí.

- To nejde.

Tak jestli bych tam nemohl nechat vzkaz.

- To taky nejde.

Tak jestli se tam aspoň dá napsat dopis.

- Ani to ne.

Když jsem položil telefon, pořád jsem slyšel ten typicky pozitivní, americký, digitálně-umělohmotný mladý ženský hlas, a udělalo se mi špatně. Jestli je Putin novým ztělesněním ruského samoděržaví, které našim celoživotním komunistům (jako byli i moji milovaní Hrubín, Halas, Holan, Biebl…) v roce 1948 sdělilo, ať jdou z cesty, že teď se zavřou hranice a proti shromažďování se vyhlásí výjimečný stav, pak tahle holka byla ztělesněný hollywoodský Matrix. Ještě v noci se mi zdálo, jak mi asertivním veselým hlasem vysvětluje, že rušení webových stránek, kde se po letech nacházeli přátelé (jako Spolužáci.cz), zavírání míst, kde se lidi setkávali, a jejich oddělování od sebe je v mém nejbytostnějším zájmu, aby mi někdo neodcizil tajná data, aby mě nenakazil smrtelnou nemocí, aby na mě nepodnikl teroristický útok, aby se rozvinulo tržní zdravotnictví, aby se trh omezil ve prospěch životního prostředí, abychom zvítězili nad Ruskem, aby, aby, aby…

Paní Černochová, prosím vás, až budete volat do války i nevojáky s modrou knížkou, jako jsem já, počítejte se mnou. Nechám se odvést stejně jako Hašek, poté co byl c. a k. orgány předtím už čtyřikrát uznán invalidou. Já chci (alespoň na chvíli, než budou mrtví) ještě vidět nějaké živé lidi!

Zdroj: Seznam.cz, Wikipedia

 

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc