Když je blázen duše součástí společnosti. Komentář Štěpána Chába
komentář
17.01.2023
Foto: Se svolením Jiřího Kačura
Popisek: Jiří Kačur v době, kdy měl ještě antikvariát. Toto byla situace, v které byl neustále. S čenichem v knihách.
Jiří Kačur. Nepatří do téhle doby. Když jsem se ho snažil dotlačit k tomu, aby mi zjistil, v jaké výši jsou jeho neshody se státem, myšleno z finančního hlediska, bylo chvíli ticho. Pak mi poslal báseň. Pěknou, procítěnou, láska v ní byla, hluboký cit, barevné rozhraní celého člověka, jeho vztah s Bohem, ale žádná cifra, nic praktického, nic, čeho by se dalo chytit. Jako když mladé slečně jinoch poprvé pošeptá do ouška, že ji miluje. Zčervenal, zachichotal se a odběhl do mlází, aby nikdo neviděl, že pláče.
Jeho praktickou stránku vykresluje už to, kam se ve svém životě vrhnul. Zpočátku studoval matfyz, byl v tom dobrý. Onehdá, a už je to let, jsme spolu vedli literárně fiktivní rozhovory dvou vymyšlených fyziků, kteří rozebírali podstatu světa z hlediska zákonů vesmíru. On mě usměrňoval svými znalostmi, já jeho piškuntálstvím a neustálým napadáním zavedených pořádků, k čemuž se rád přidával a nakonec mě v nich dalece předčil. Torza takových promluv jsou v našem společném románu Davos. Což je taková hříčka, bláznivina, natruc všem zavedeným literárním pravidlům. Hra se slovy a postavami. Psaná na první dobrou. Stejně tak na první dobrou bez řádné korekce publikovaná.
Matfyz nedokončil, protože si četl. Už od nějakých deseti. Ale v době studia se z toho stala posedlost. A nakonec i nepraktická, ale faktická obživa. Založil si po revoluci antikvariát. A četl dál, nasával vědění i cítění lidstva. Jako lopatou to do sebe házel. Ví všechno a v tom všem je dokonale ztracený. Protože se nestihl předělat na flexibilní korporátní součástku, která bez meškání utíká směrem, kterým bankéř ukáže. Neumí to, ztratil se v tom.
Přišel covid, zavřel mu obchod. Pak přišel těžký infarkt, po něm mu pracuje jen půlka srdce. Pokouší se, stále ještě, prodávat na trzích zbytky ze zničeného antikvariátu, ač ho to fyzicky láme vejpůl, protože už má problémy zvednout i krabici s knihami. Ale to mu dá tak na zaplacení nájmu za stánek na trhu samotném a na pár rohlíků. Poslední rok se snažil dostat antikvariát, s kterým se dřel třicet let, na nohy. Ale bez výsledku. A tak nemá nic. Z hlediska ekonomického. Duší je bohatý, až by mu člověk záviděl, ale to se v této, ani žádné jiné době nestává příliš často příčinou bohatých příjmů. V období covidu napsal a vydal knihu Šťastný kosočtverec. Je to kniha o lásce, plná touhy po lásce. Je vlastně krásné, že mě teď tak napadá, že po více než čtyřiceti letech nasávání lidské moudrosti z knih došel k poznání, že nejvyšší hodnotou je láska. Ač se to nezdá, mnohým to nedojde až do truhly.
Je to člověk až děsivě nepraktický, pro naši společnost stresujícího vydělávání nepoužitelný, píše básně, maluje, píše povídky, rozjímá a je, mírně řečeno, vyplašený z této doby. Už v ní neumí chodit. Ani já neumím, pravda, ale naše milá šéfredaktorka mi pro to dala pevnou berličku, díky které už tolik nepajdám.
A tak s prosbou žádám o pomoc. Měsíc co měsíc mu posílám na přilepšenou, aby v Praze nesnědl z hladu dlážbu. Ale nemám dost, abych utáhl jeho existenci. Teď mu hrozí vyhození z bytu (malý, levný, ale dluhy se nasčítaly) a útěk do existenčního exilu někde v nebytí. Celých třicet let byl společnosti užitečný, prospěšný, v závěru cesty zakopl a ne a ne se zvednout. S půlkou výkonnosti, se čtyřnásobnými požadavky. Už na to prostě nemá. Ač, i tady je to ve hvězdách. Nesedí se založenýma rukama a nečeká na zubatou. Snaží se svým psaním, svým chápáním lásky, rozvíjí činnost, která by ho měla postavit na nohy i z toho praktického hlediska. A i v tom se mu budu snažit pomáhat horem dolem.
Pánbu nás na Zeměkouli poslal různé, odlišné. Jeden v tom chodit umí, někomu vlak ujede, někdo se oddá studiu ducha, někdo ekonomickým poučkám. A je na nás, na společnosti, jak se postaráme o všechny. I o ty, kteří při studiu duše začnou mít hlad a nouzi. Neprosím o mnoho. Jen 100,- od každého jednotlivého čtenáře. Jen těch sto korun, které jde i v této době obětovat na existenci někoho, kdo už nemůže a padá na hubu. Zaplatí dluhy a pod mým přísným dohledem se postaví na nohy, nebo ho poženu ke všem čertům. Je to dobrý člověk, krásně zmatený, záludně vtipný, hravý, milující. Je to člověk, nenechme ho, prosím, v bahně. Svou stokorunu, jste-li ochotni, můžete na jeho odbahnění poslat na jeho účet 251584119/0300. Přijměte mé hluboké a pokorné poděkování.
Vložil: Štěpán Cháb