Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zakladatel KSČ a Franz Kafka byli jedni z mála, kdo Haškovi pomohli s mystifikací. Svět Tomáše Koloce

komentář 16.01.2023
Zakladatel KSČ a Franz Kafka byli jedni z mála, kdo Haškovi pomohli s mystifikací. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Československého státního filmu

Popisek: Josef Švejk v podání Rudolfa Hrušínského

Dokončení trojdílné životopisné série k stému výročí úmrtí Jaroslava Haška.

I když Hašek přišel o místo v časopise Svět zvířat, které mu skýtalo byt, stravu, dva tupláky (osm půllitrů) piva denně a měsíční plat 120 korun, a nevyšel mu ani podnikatelský záměr věnovat se chovu psů, s nímž začal právě v tomto časopise (který byl v zásadě jen reklamním letákem Fuchsova psince, kde všichni museli dělat všechno), i přes jeho životní styl do poledne spát a od poledního až do rána sedět v hospodě (o níž jeho žák T. R. Field napsal jejich společnou generační výpověď, dnes už zlidovělou píseň Mým domovem ztichlá je putyka), přesto se hravě uživil, protože v hospodě zpravidla napsal povídku, s níž poslal někoho do redakce jednoho z tehdejších 39 pražských českých humoristických časopisů.

Z jeho jinotajných zoologických přednášek, například o druhu pokrokových sviní, které se zkřížily, a jejich selata vzápětí pochcípala, či o chovu policejních špiclů (špiclové byli tehdy oblíbená rasa psů) lezly vzteky po stropě jak rakouskouherské státní orgány, tak předválečné levicové strany, které Hašek všechny prošel a všechny se mu zhnusily (jak aktuální!). Jediný, kdo s ním byl naladěn na stejnou notu, byli bratři Theodor a Bohumír Šmeralovi, první z nich překladatel Marxova Kapitálu do češtiny, druhý pozdější zakladatel a první předseda Komunistické strany Československa.

Spolu přišli na nápad obří mystifikační recese. Zastřeší Haškovy satirické přenášky tím, že založí oficiální stranu, pro kterou bude Hašek ideovou základnou (na stejném principu po letech vznikla například strana Žít Brno). Tím jednak skrze stranickou imunitu zlegalizují Haškovy výroky a jednak budou moci jeho satiru legálně šířit po celé zemi, a ještě na to třeba dostanou nějaké státní dotace. Tak vznikla strana, která obratem sponzorovala práci na Haškově spisu o svých dějinách. Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona byla ve skutečnosti neskutečně drzá parodie na tehdejší politiku, křížená s některými povídkami, které vznikly ze záznamů z Haškových cest. Přes výrok Dana Přibáně o dnešní vyvanulosti Haškova díla, který jsem citoval v první části tohoto vyprávění, se tato kniha po roce 2000 (67 let po Haškově smrti) pomalou cestou vydala směrem, kudy došel román o Švejkovi. Byla přeložena do němčiny a je překládána do jazyků dalších. Inteligentním čtenářům všech národností zřejmě i po stu letech něco připomínají třeba následující výjevy:

 

„U nás v Českém království naši chudí dělníci posílají peníze na školu Komenského, ačkoliv mzdové poměry v Čechách jsou mnohem mizernější než ve Vídni. Ovšem my tady vzpružujeme obecenstvo k dobročinnosti umělými manifestacemi, spojenými s průvodem reklamních vozů na výstaviště. Takový krásný den jmenuje se: Praha – vídeňských Čechům.

Maršnerova továrna na cukrovinky na Vinohradech vypraví několik továrních dělnic a dělníků v nemožných národních krojích, nákladní vůz ověnčí červenobílými drapériemi, upevní nahoru na vůz standartu s nápisem Banánové kakao, Maršnerovo bakao jest nejlepší. Ony utrápené víly v utrápených krojích národních rozhazují mezi obecenstvo, které volá: Nazdar české Vídni, reklamní lístky Pijte Maršnerovu čokoládu a jezte Maršnerovy cukrovinky, a za tímto vozem, který jest živě pozdravován, poněvadž má patrně také co dělat s českou Vídní, kráčí osm pochopů, kteří mají představovat středověké žoldnéře, ačkoliv, kdyby se tito mužové objevili v tomto kroji ve středověku, byli by bez pardonu pověšeni na nejbližším stromě, ježto by je museli považovat za hyeny bojiště. A těchto osm mládenců má na krku plakáty s nápisem Holoubkovo mýdlo jest nejlepší.

Není to sice vidět, poněvadž ti chlapíci jsou špinaví, ale lid vítá je bouřlivém voláním: Sláva české Vídni. Nato objeví se vážně kráčející v černém měšťanském kroji, v krátkých kalhotech dlouhý, hubený mladý člověk, bledý, který vleče s námahou tlustou Bibli kralickou. Jest to malíř Wenig, který dělá si tak ostudu, ale velice rád a často. Kráčí vedle povozu, vypůjčeného od jednoho mlékaře z Vršovic, kterýž povoz táhne nejsešlejší drožkářský kůň z Prahy a okolí.

Z vozu vykukuje obličej bělovlasého dědka s nosem růžovým a vedle něho sedí dvě herečky z Vinohradského divadla, které si taky dělají ostudu, a nad těmi nešťastníky nese se nápis Čeští exulanti. Za vozem přiživuje se jeden mladík s kordem, který dívá se hrdě na policajty a tváří se tak, jako by sám byl ta celá česká Vídeň, které tu volají slávu. Pak následuje povoz alegorický vinohradského pivovaru. V krojích středověkých kolem velkého sudu sedí osm mužů, mávajících korbely a křičících: Okuste vinohradské pivo. Dělají, že jsou opilí, a také jsou. Povoz se náhle zastavuje a toho nejlepšího herce ze skupiny přivazuje kočí k vozu, aby jim nespad.“

 

Přes to všechno byli Hašek stejně jako Franz Kafka (který na slavnost založení Strany mírného pokroku v mezích zákona přišel jako doprovod Haškova celoživotního přítele Maxe Broda), pokládáni za ňoumy, neschopné prodat svůj talent v kapitalismu volné soutěže, a raději se zabývali nesmysly typu Haškovy starosti o jeho přítele, zloděje-recidivistu Zounka zvaného Hanuška, či Kafkovy práce pro židovské děti, uprchlé z Polska. Když pak přišla jejich světová sláva, nemohli slušní lidé ani mezi jejich přáteli pochopit, jak se takoví loserští podivíni beze všeho marketingu a píáru, a stýkající se s úplnou spodinou, mohli po smrti ve svém oboru stát světoznámými autoritami. (Nic nového pod sluncem, témuž už se divili i současníci Ježíše Krista.)

Haškova cesta k Švejkovi začala v stejné době, kdy byla založena Strana mírného pokroku v mezích zákona. Jarmila Hašková vzpomínala, že se Hašek v roce 1911 vrátil v noci opilý domů a z kapsy mu vypadl papírek, který vyhodila, a Hašek se ráno uklidnil, až když ho našel. Stála na něm poznámka: „Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“ Ačkoli někteří světoví literární teoretici se domnívají, že Švejkovo jméno pochází z německého imperativu Schweig! (Mlč!), my už dnes víme, že jméno dostal Josef Švejk od syna správce domu, v němž se nacházel hostinec U kalicha. Švejk předválečných Haškových povídek ale nebyl týž, jakého známe. Na jeho napsání musel Hašek prožít válku.

Na její vypuknutí a tehdejší štvavou mediální propagandu zareagoval Hašek typicky. Ubytoval se v starém zájezdním hostinci U Valšů a do přihlašovací knihy zapsal: „Jaroslav Hašek, kupec, v Kyjevě narozený a z Moskvy přicházející.“ Obratem byl zatčen, a přestože předtím byl během celkem čtyř lékařských revizí potvrzen jeho status nevojáka pro vrozenou srdeční chorobu, revmatismus i následky pohlavní nákazy (poté co ho v mládí ve stodole na slováckých kopanicích zbavila panictví místní nymfomanka), byl přesně tím způsobem, jaký později popisuje ve Švejkovi (vězení, blázinec a vojenský lazaret) poslán do bojového útvaru.

Se svým vzděláním by si zasloužil vyšší hodnost, než je vojín, ale politicky podezřelý intelektuál je v každém režimu stranou, zvlášť je-li válka. Výkony, kterými se vyznamenal ve válce, souvisely s jeho jazykovými a sociálními schopnostmi. Jednou v nepřehledné situaci vysvětlil houfu ruských vojáků, aby se vzdali (za což byl nominován na malou stříbrnou, jak medaili za zásluhy říkal Švejk), podruhé se dal do řeči s vesničany na dnešní hranici mezi Polskem a Ukrajinou, od nichž se dozvěděl, kde je brod, přes který během protiútoku převedl celý útvar, zatímco nepřítel zůstal stát za řekou. Když ale už ani tyto schopnosti nestačily a fronta se přiblížila natolik, že by se čerstvě povýšený svobodník Hašek dostal do volby buď střílet, nebo být zastřelen, 24. září 1915 u vsi Torbowice přešel frontu a dal se zajmout od ruských útvarů. S ním se vzdal i vojín František Strašlipka, který se vyznačoval tím, že si krátil čas neustálým vyprávěním příběhů ze svého života, předobraz pozdějšího románového Švejka.

Oba byli odtransportováni do zajateckého táboru Tockoje, který ležel na Uralu. Záhy se Hašek potkal se svými předválečnými kolegy Františkem Langerem a Rudolfem Medkem, kteří ho vyreklamovali do vznikajícího legionářského vojska. Vidina nového státu a důvěra, kterou dostal, Haška úplně změnila. Stal se z něj nejen disciplinovaný redaktor časopisu Čechoslovan v Kyjevě, kde se čs. legie formovaly, ale taky organizátor a vyjednavač s ruským velením, jemuž vládli zejména carští důstojníci německého původu, kteří se na separatistické Čechy dívali jako na zrádce císařství, jehož jsou občany. Jedním z textů, který tehdy napsal, byl Dobrý voják Švejk v zajetí. Jeho hlavní hrdina zastřelil svého nadřízeného a přešel na ruskou stranu. Není to ale ten Švejk, jak ho známe my. Hašek, celoživotní parodovač frází, tady myslí fráze vážně. Poprvé v životě je odhodlaný vzít do ruky zbraň…

Problém nastal, když v Rusku došlo k svržení cara. Na některých místech fronty ruští vojáci odešli domů a německo-rakouská vojska začala postupovat. Hašek, který si v kritice ruského velení nebral servítky, byl potrestán. Z pozice v týlu byl převeden na frontu, právě když legie musely rychle jednat. Hašek se jako konstruktér zákopů zúčastnil bitvy u Zborova a za své zásluhy získal nižší stupeň ruského řádu svatého Jiří. To ho podpořilo v bojové náladě, právě když došlo k říjnové revoluci, bolševici mířili k míru a Masaryk s jejich první garniturou začal dohadovat přesun ruských jednotek do Francie.

Řada českých vojáků říjnovou revoluci vítala a nechápala, proč se Masaryk rozhodl ji nepodpořit. Jeden z nich, Hašek, když zjistil, že Masaryka k podpoře revoluce (v níž konečně viděl naději na přechod světa do sociálně snesitelnějšího modelu, a nikoli novou totalitu – Rakušané a legionáři za jeho časů popravovali stejně intenzivně jako pátá armáda rudých, jíž byl členem) nepřesvědčí, ohlásil se u rudého komisaře Sverdlova, který měl ve vznikající bolševické federaci na starosti oblasti, osídlené etnickými Rusy. Ten ho představil i Leninovi a Trockému (který si Haška oblíbil tak, že u něj pak během inspekční cesty po Sibiři přespával) jako talentovaného náboráře. (Sverdlov byl sice tím, kdo dal rozkaz pobít před příchodem čs. legií do Jekatěrinburgu carskou rodinu, zároveň měl ale nejspíš empatii pro Haškovu nejednoznačnou pozici. Byl v ní ostatně i on sám, jeho bratr Zinovij Peskov byl v téže době jedním z vrchních velitelů nepřátelské francouzské armády.)

Čeští soudruzi ho ale udali pro malou revolučnost, očernili (vadilo zřejmě hlavně to, že se zabýval sociálním sanováním svěřených lidí, jako voják nikdy nepoužil zbraň a během čistek se snažil, zejména aby z nich kádrovaný vyšel se zdravou kůží), takže byl za trest (provázen ochrankou z nejrůznějších divokých neruských národností) poslán do míst, která pro něj byla nejnebezpečnější. Tam, kde se pohybovaly čs. legie, z nichž sice pod Haškovým vlivem řada mužů přešla k rudým, ale vedení legií tou dobou definitivně rozhodlo, že nepůjdou s, ale proti bolševické revoluci, a na Haška vydalo zatykač. (V téže době v nedaleké vesnici Aksakovo, v hrůze z bolševizace svých jednotek, paradoxně spáchal sebevraždu Haškův přítel, plukovník Švec, jehož pak proslavila hra Rudolfa Medka.)

Ve volžské Samaře se Haškovi nicméně náborová práce dařila až do chvíle, než ji obsadili legionáři. Protože místní obyvatelé udávali jak rudým, tak legionářům, Čech byl nápadný a Hašek neuměl mluvenou ruštinu do té míry, aby se nepoznalo, že je cizinec, a tak se s pomocí ruských přátel vydával za retardovaného syna německých kolonistů. Když došlo k nové ofenzivě rudých, propagandista Hašek, který se měl po podezření, že se setkal s legionáři, pro které tajně pracuje, znovu osvědčit přímo na frontě, byl jmenován velitelem tatrského města Bugulmy, o čemž napsal stejnojmennou, svou snad nejznámější povídku.

Protože se osvědčil (na to, že někdejšího bílého starostu, popa a největšího podnikatele obce nezastřelil, ale dal po dobu inspekce zavřít do chlívku, radikální rudé vedení nepřišlo), mohl se vrátit zpět ke své práci jako redaktor a ředitel tiskárny v baškirské Ufě, kterou dával dohromady dvakrát, protože Ufu mezitím obsadil samozvaný bílý admirál Kolčak, jehož nakonec museli zajmout i naši legionáři, kteří s nim formálně stáli na stejné straně. Tady (po zajateckém lágru už podruhé) onemocněl tyfem. Ošetřovala ho jeho podřízená Alexandra Lvová. Protože měla totéž co Jarmila, bezpodmínečnou lásku, Hašek, s výhledem, že domů se už nevrátí, s ní uzavřel revoluční sňatek.

Alexandra (Šura) ho nicméně poznala jako zcela jiného člověka než Jarmila. V Rudé armádě bylo pod trestem smrti zakázáno pít alkohol, ale Hašek, který jím doma kompenzoval svůj komplex méněcennosti a nevyužitosti, a tady poprvé dostal úlohu a funkce, úměrné svým schopnostem, ho stejně nepotřeboval. Byl postupně zaměstnán v předchůdci pozdějšího slavného časopisu Naš puť (Naše cesta, kde jazykového korektora jeho ruských článků dělal Vasilij Sorokin, poslední Leninův lidový komisař, přeživší stalinské procesy), v Ufě řídil noviny, vycházející v turkické baškirštině, v uralském Čeljabinsku byl šéfredaktorem rusko-německo-maďarských revolučních novin Útok, na jejichž ruskou a německou stránku přispíval vlastními články, v sibiřském Krasnojarsku vydával už noviny troje, Sovět (Rada), Vlasť truda (Síla práce) a Sibirjak (Sibiřan), a v Irkutsku se naučil nejrozšířenější turkický jazyk ruského Dálného východu, burjatštinu, aby mohl vydávat burjatský časopis Ör (Úsvit).

V sibiřském Irkutsku ho nicméně zastihla zpráva, že si ho čeští bolševici žádají jako posilu pro povstání na Kladně, které mělo přerůst ve vyhlášení Československé republiky rad. Jeho ruská žena se později svěřila, že to bylo na poslední chvíli, protože radikální bolševici psali na Haška strašné posudky. Posila Hašek se vracel opačnou cestou, než jeho někdejší spolubojovníci z legií, kteří objeli zeměkouli, přes Moskvu, Narvu v čerstvě samostatném Estonsku a stát Gdaňsk (který byl tehdy vytvořen jako kompromis ve sporu, který vedly znovuvytvořené Polsko a Německo). (Cestou se s Šurou ještě stavil v Ufě, kde při čekání vlaku v stanici museli cestující přespat na stromech, protože krajem se potulovali hladoví vlci.) Ve vlaku pak Haška někdo okradl o rusko-čínský slovník a díky přepočtové měnové šmelině v tehdejších nově vzniklých pobaltských republikách přišel o většinu peněz na cestu, o čemž obratem napsal povídku Matematická záhada.

Domů dorazil 19. prosince 1920, v době, kdy na Kladně bylo po všem a začínaly procesy s kladenskými povstalci (později zaznamenané v novele Antonína Zápotockého Rudá záře nad Kladnem), a jeho někdejší přátelé ho okamžitě začali kádrovat zleva (S. K. Neumann se vyjádřil, že z ruské revoluce beztak zběhl) i zprava (křičeli legionářští autoři Medek a Kopta, zastával se ho jen starý přítel Langer). Ozval se i věrný přítel Z. M. Kuděj, jemuž se (přestože se Hašek vyhnul soudu, protože právníci nalezli, že jeho ruský sňatek je neplatný díky tomu, že ČSR neměla se sovětským Ruskem navázány diplomatické vztahy) zase nelíbila Haškova bigamie. Přestože v první chvíli uvažoval o návratu do Ruska, nevrátil se. Ruští přátelé, se kterými si psal a kteří už tušili stalinské doby, ho varovali, že by jeho neúspěch doma „soudruzi v Moskvě nemuseli pochopit“. V Haškově životě, podobně jako v životě jeho dědečka po neúspěšném povstání v roce 1848 a rozehnání revolučního parlamentu, nastal návrat zpět k mírnému pokroku v mezích zákona, tedy k satiře na státní zřízení, které nepovažoval za své, toulání se a alkoholu. Zároveň ale sledoval politickou situaci a jako protřelý bývalý voják rakouskouherské armády do redakce nově založeného Rudého práva napsal seznam rakouskouherských generálů, které zaměstnalo československé ministerstvo národní obrany (!).

Těmi, kdo ho přijali bez kádrování a s radostí, že žije, byli jen Franta Sauer, který s Haškem založil první nakladatelství na sešitové vydávání vznikajícího Švejka, Lada, který navrhl obrázek Švejka na titulní stránku sešitových vydání (později ho upravil podle prvního divadelního i filmového představitele Švejka Karla Nolla), a Jarmila, kterou před Šurou musel vydávat za svou tetičku (zatímco využil shodnosti jejího příjmení s předsedou ruské bělogvardějské vlády, knížete Lvova, který byl v ČSR populární, a před prvorepublikovým režimem ji vydával za jeho dceru).

Jejich požehnáním se stala vysočinská vesnice Lipnice, kterou si Hašek celou podmanil nejen svým furiantstvím, ale i tím, že po prvním úspěchu Švejka v ní dal vydělat. Uvažoval dokonce i o tom, že vezme do své režiei obecního policajta Štěpánka, jehož syna udělal svým písařem. Měl ho zapotřebí. Ačkoli dělal plány do budoucna a nákladně renovoval dům pod hradbami (stejně jako později Robinson Jeffers na stavbě své věže v kalifornském Carmelu se Hašek taky stal členem party zedníků na svém domě - v pozici svačináře) a zakoupil do něj i nábytek včetně manželské postele (přesto přes svůj chabý fyzický stav zvyklý spát jen na drátěném slamníku a do zakoupené postele si symbolicky lehl jen ve svou poslední noc), nebyl už schopen sám psát, nemohl chodit (na milované výlety, tentokrát už jen po okolí, vyjížděl kočárem), často zvracel. Nasčítaly se nedoléčené choroby i dědičná nemoc srdce. Švejka, kterého po svých stopách plánoval dovést až do Ruska, dovedl přesně před okamžik, kdy se Strašlipkou vyřešili dilema střílet nebo být zastřelen tím, že přešli frontu. Ono neskutečné množství faktických podrobností zejména diktoval z hlavy, jen občas, aby si ujasnil cestu Švejkova vojenského útvaru, použil mapu Evropy. Téměř pro všechny postavy románu použil jména svých známých. Poručík Lukáš, který byl reálně skutečně velitelem Haškova útvaru, jemuž Hašek se Strašlipkou utekli, se ve skutečnosti jmenoval Lukas. Když Hašek umíral, nebylo mu ještě čtyřicet let…

Těsně před smrtí, když slyšel, že přítel Max Brod na jeho román napsal nadšenou recenzi, zareagoval na to následujícími slovy: „Teprve teď začínám věřit, že se Švejk dožije velké kariéry. Věřte, přátelé, že se zdaří všechno, na co sáhne Žid.“ Jeho slova platila i překladatelce Švejka do němčiny Margarette Reinerové, díky níž se do roka po německém vydání o Švejkovi v superlativech vyjádřili Bertolt Brecht (který později v britském exilu pro divadlo sepsal Švejkovy příhody za druhé světové války) i Kurt Tucholsky, a Erwin Piscator z něho legendárním představením svého berlínského divadla definitivně udělal světový hit. Nehledě na pozdější pokračování Švejka s názvem Zavíráme! z pera autora Hlavy 22 Josepha Hellera.

Dodnes se do šedesáti jazyků přeložený Švejk v devíti zemích dočkal deseti divadelních, tří hudebních a šestnácti filmových a televizních ztvárnění, z nichž kupodivu dvě poslední (2009 a 2012) byly natočeny na Ukrajině (!). Nebylo to samozřejmě bez problémů. První republika se na pacifistický román komunistického autora příliš netvářila a například v první zvukové filmové adaptaci Švejka, v hlavní roli se Sašou Rašilovem (1931), musel být kněz Katz změněn na plukovního lékaře Katze (Hugo Haas). Doba socialismu Haškovi jako komunistovi fandila, v počáteční fázi režimu na přelomu 40. a 50. let jeho román knihovny ale stejně nepůjčovaly. Pacifismus se v žádné totalitě nenosí.

Kromě Alexandry (Šury) Lvové a jejího nového manžela, který za peníze ze Švejka vystudoval medicínu, Švejk (respektive komiksové vydání Švejka, které Lada vytvořil a ilustroval) vedl i k založení rodiny Josefa Lady, kterou si Lada do té doby nemohl dovolit, a to, že vytvořili dramatizace Švejka, vedlo k mezinárodnímu prosazení i takových uměleckých osobností, jako byl E. F. Burian a jako je Pavel Kohout. Hlásil se k němu i Jan Werich, který byl prvním, kdo poskytl svůj hlas čtené podobě Švejka, a také Jiří Voskovec, který se svou koláží ze Švejka léta objížděl americká divadla. (Haškova hra z roku 1912 Hora Olivetská byla ostatně svým stylem jasným předobrazem první hry V+W Vest pocket revue.) Geniálnímu Jaroslavu Haškovi děkuje i autor tohoto textu, za to, že mu svým konceptem Švejka umožňuje čas od času sdělit čtenářstvu Krajských listů ústy dobrého vojáka Švejka myšlenky, které se dnes už vážně vykládat nedají.

Jak už jsme naznačili, s geniální osobností Haškova typu si dodnes mnozí negeniální nedokážou poradit a srovnat se s ní v porovnání se svým průměrným životem. Přestože se adaptací jeho života a díla chopili takoví režiséři jako Martin Frič, Karel Lamač, Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský nebo Jurij Ozerov, ne vždy jeho osobnost postihli. O tom svědčí, že Haška postupně hráli tak odlišní herci jako Jára Kohout, Saša Rašilov starší, Raoul Schránil, Josef Abrhám, Bronislav Poloczek, Miroslav Vladyka, Jiří Pleskot, Rudolf Hrušínský mladší i Oldřich Kaiser.

Máme-li hovořit o Haškových nástupcích, tak co do filozofického konceptu nehodnocení lidí podle ničeho než podle originality a podle literárního stylu, jím byl Bohumil Hrabal a co do satiry Miloslav Švandrlík (který po Haškovi převzal i metodu stand up tvoření textu v televizním pořadu Zajíc v pytli a jinde), Karel Michal a z žijících (možná překvapivě) František Ringo Čech (nejen v dílech, jako Ruský týden, ale i ve svých výpovědích o tom, jak poznal oblast politiky). Génia, který by plně nahradil Jaroslava Haška, ovšem dnes už nemáme. Souvisí to i s tím, že (přes cenzuru, kterou se vyznačovala doba Rakousko-Uherska a první československé republiky) už nemáme ani tolik svobody slova, aby dnes někdo mohl beztrestně veřejně tvořit, a rozšiřovat tak drzé parodické reflexe současné společnosti, jaké dělal Hašek.

Zdroje: autorovy rozmluvy s Dr. Radko Pytlíkem, Toulavé house, Lidský profil Jaroslava Haška

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc