Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Svrhnout režim se snažil už jeho dědeček, poslanec. Kořeny a paradoxy génia Haška. Svět Tomáše Koloce

komentář 15.01.2023
Svrhnout režim se snažil už jeho dědeček, poslanec. Kořeny a paradoxy génia Haška. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons

Popisek: Jaroslav Hašek v roce 1921

Další díl včera (v sobotu) počatého textu, publikovaného při příležitosti lednového stého výročí smrti Jaroslava Haška.

Hašek je česká zdrobnělina jména Haštal, pocházejícího z latinského Castulus, což znamená původně čistý, ale později i strážce hradu, purkrabí. To je velmi symbolické jak pro smysl Haškova života (jako novinář i aktivista byl vždy strážcem poměrů v zemích, kde žil či se dlouhodobě pohyboval, v Česku i Rusku), tak pro život spisovatele, který na konci svého života nejdříve žil a pracoval přímo v útrobách hradu Lipnice, načež si zadaptoval dům u spodní části jeho hradeb. (Tento hrad mimochodem nejdelší čas v historii patřil rodu Trčků z Lípy, jehož nejznámější člen Adam Erdman skončil podobně jako Hašek - fyzicky ho zničilo, že se zúčastnil se švagrem Albrechtem z Valdštejna neúspěšného státního převratu.)

Jaroslav je slovanské jméno s významem známý svou silou a vznětlivostí, které má u nás zajímavou historii. V našich krajích se používalo jen velmi zřídka, doma bylo v zemi východních Slovanů (kde Hašek prožil nejbouřlivější část svého života). Popularitu v našich krajích mu zařídil až Václav Hanka, když v rámci svého známého literárního falza Rukopis královédvorský vydal stejnojmennou píseň Jaroslav, která pojednává o Jaroslavu ze Šternberka, jenž se podle Hájkovy kroniky a Hankova rukopisného falza vyznamenal bojem proti Tatarům, kteří vpadli na Moravu. V doložené historii nicméně o Jaroslavu ze Šternberka a jeho hrdinství není ani zmínka, je to od začátku do konce vymyšlená figura, podle jejíhož jména po publikaci Rukopisu v roce 1819 Češi houfně začali pojmenovávat své děti!

Svého pojmenování po vymyšleném hrdinovi si byl zřejmě vědom i Hašek a historie jeho křestního jména pravděpodobně měla vliv i na jeho sklon k mystifikaci. Sám legendu svého vymyšleného patrona podpořil slavným výrokem Švejka, který po převléknutí do ruských vojenských šatů v rakouském zajateckém táboře školí tatarského spoluvězně (mimochodem, zmínka čítankového vzdělání v souvislosti s tehdy všeobecně známou lží, jejíž slavné odhalení částečně napomohlo na Hrad i tehdejšímu prezidentovi TGM, je typická pro Haškovu satiru, u níž jedním z hlavních cílů byla oficiální propaganda i ve vzdělání):

 

„Tak ty seš tedy Tatar… ty jsi se vydařil. Pak mně máš rozumět a já tobě, když seš Tatar. Hm – znáš Jaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás to ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali.“

 

Haškův rod z obou stran pocházel z jižních Čech, otec Josef (1843-1896) byl z Mydlovar, matka Kateřina, rozená Jarešová (1849-1912) z nedalekého Protivína, což jsou místa na sever od Českých Budějovic, kde se (už díky tomu, že zdejší kraj patřil místodržitelskému rodu Schwarzenbergů) koncentrovaly národní dějiny a zároveň jde napříč dějinami o jakési typizované zřídlo českého národního charakteru – v okruhu 20 kilometrů se tu nachází rodiště Jana Husa i Jana Žižky, ale i Temelín a Orlík, kde v 90. letech skončila nejkrvavější masová vražda našich dějin mimo válku, ale kde předtím - když tu měl letní byt prezident Antonín Novotný - byla také prosazena liberalizace československé kultury, jejímž plodem byly nakonec i filmy Slunce, seno…, které přesně popisují českou náturu, už proto, že se odehrávají v blízkých Hošticích u Volyně.

Hašek, narozený v Praze, ale celý život podle rodiště otce příslušný do Mydlovar a vychovaný dědečkem z matčiny strany, schwarzenberským baštýřem z Ražic Antonínem Jarešem, z dokonalé znalosti i z vděčnosti (tato krajina pro něj znamenala jediný skutečný domov) zdejší místopis několikrát použil i ve svém díle. Od dialogu Švejka se služkou plukovníka Krause, s kterou se Švejk bavil, zatímco jí jeho komplic Blahník kradl psa, až po slavnou Švejkovu anabázi z Tábora do Českých Budějovic přes četnickou strážnici v Putimi. Nezapomněl přitom ani na zaměstnavatele svých předků, rod Schwarzenbergů, který zmínil v monologu ovčáka, co chce Švejka během jeho jihočeské anabáze skrýt před válkou ve svém ovčinci:

 

„Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu.“

 

Ze strany otce byl Hašek stejně jako jeho přítel Lada potomkem sedláků, po staletích usazených na jednom gruntě, na tom Haškově, v Mydlovarech 32, byl podle prvního písemného pramene již v roce 1598 usazen Šimon Hašek. Přesně jako u Ladů ale grunt dědil nejstarší syn, a to Haškův otec Josef nebyl. Byl proto dán na studie, kde třel bídu, kterou překonával někdy až fanatickou náboženskou askezí. Ta ale zřejmě nebyla taková, aby si v jednom dopise na adresu svého lakomého selského rodu neulevil: „Jen se pěkně jednoho po druhém zbavit, on už se nějak ve světě protluče a nebude gruntu ujídat.“

Přestože měl nesporné nadání, zejména díky nouzi nedokázal dotáhnout studia až k absolutoriu, a tak byl jen suplentem, učitelem odkázaným na místa, která se uvolní, a přivydělávajícím si jako pojistný matematik ve finančních ústavech typu banky Slavie. Jeho otec František Hašek (1796-1865) se ovšem dopracoval až do pozice poslance prvního parlamentu v naší zemi, rakouského říšského sněmu, a teoreticky se mohl stát významnou a bohatou osobností, ale všechno dopadlo jinak. Přišla revoluce v roce 1848, jíž se Haškův dědeček zúčastnil na barikádách, a vzhledem k tomu, že zradikalizovaní poslanci kromě jiného zvažovali i vyhlášení republiky, nový císař František Josef parlament rozehnal.

Vnukové chvilkového poslance Haška Jaroslav i jeho mladší Bohuslav pak už jen zdědili úděl svého otce (a bohužel i většiny české vzdělanosti před i potom), který haškolog Radko Pytlík lapidárně nazval zproletarizováním inteligence, a zdědili i hlavní strategii, jak se s touto ranou českého prostoru vyrovnat, alkoholismus. Vyrůstali v situaci synů předčasně ovdovělé matky (otec nakonec v mladém věku zemřel na rakovinu), kteří se s ní museli patnáctkrát stěhovat po levnějších a levnějších podnájmech, přičemž systém nejevil žádný zájem o jejich enormní schopnosti.

Hašek na toto sociální stigma zareagoval dost logicky. Na jednu stranu se do konce života nezbavil ideálu českých lidí z malých poměrů „být lepší člověk“. Přestože z gymnázia vypadl už v kvintě, a pak absolvoval obyčejnou obchodní akademii, do všech dotazníků (dokonce i těch v Rudé armádě) psal do kolonky vzdělání buď konzulární, nebo exportní akademii ve Vídni, které si celý život přál studovat (přiblížil se tomu jen v Irkutsku, kde jako už velmi dospělý navštěvoval institut orientálních jazyků) a na konci svého života si velmi cenil toho, že v ledečském okrese získal funkci školního dohlížitele (cosi jako inspektora).

Na druhé straně nezapřel svého dědečka z otcovy strany, revolucionáře, ani dědečka z matčiny strany, který mu od dětství vyprávěl příhody, jak baštýři i v nejtěžších dobách uživili kraj, když chytře kradli ryby z panského. Tyto dvě polohy se v něm pak střídaly. Po vzoru svého dědečka revolucionáře byl vždy pro to nejradikálnější řešení, jako učitel ruštiny (jíž se naučil na obchodní akademii) se už před válkou netajil tím, že je rusofil, který si přeje vyhnání Habsburků a nastolení Romanovců na český trůn (což se po většinu války ostatně stalo i programem vůdce národního odboje Tomáše Garrigue Masaryka).

Jako takový se ostatně zalíbil i pozdější manželce Jarmile, která mu pro jeho radikálnost po vzoru anglického krále Richarda Lvího srdce ve východní modifikaci říkala Gríšo (jméno Richard pak dostali i jeho syn a vnuk). Na druhou stranu jeho manželská volba měla všechny rysy sedláckého ideálu stát se už v současném systému „lepším člověkem“. Jarmila byla totiž dcera bohatého pražského stavitele.

Na jednu stranu byl Hašek anarchista, který se vyžíval v šarvátkách s císařskou policií, na druhou jeho první literární pokusy redigoval a prosazoval jeho bratranec Roman Hašek, který byl úředníkem pražské kriminální policie. Na jednu stranu se nechal vyškrtnout z řad římskokatolické církve, na druhou se do ní kvůli svatbě s Jarmilou zase vrátil. (Herec Jára Kohout, který se jako mladičký kabaretiér s Haškem těsně před smrtí setkal, vzpomínal, že měl stále v ruce růženec. Římskokatolická církev mu pak neodepřela ani pohřeb, přestože o místo jeho uložení na katolickém hřbitově se vedl spor.)

To byl ostatně i vývoj jeho hlavního kumpána Franty Sauera, který ačkoli se v listopadu 1918 stal osnovatelem zboření Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, umíral v klášteře františkánů u pražského kostela Panny Marie Sněžné. Nazval bych to syndromem nadaných synů ze sociálně zavržených rodin. Na jednu stranu se snaží zbavovat prohnilých tradic, na druhé ve své sociální i duševní zranitelnosti mají potřebu opory. Hašek byl ovšem vždy ze všech nejradikálnější. A to nejen svojí tvorbou, v níž si v době, kdy jiní psali supliky, dovolil kritizovat systém způsobem, který je i na naše dnešní poměry mimo společenskou normu, přestože (a právě protože) je dodnes krvavě aktuální:

 

„Ten oficír od dragounů předloni tvrdil, že chová doma ve vaně velrybu, samozřejmě tu, co spolkla Jonáše, a žádal ministerstvo námořnictví o příspěvek na její výživu. A víte, že to nebylo hloupé? Oni mu ho dali! To byl ovšem syfilitický paralytik. Taky ho hned přeložili na generální štáb.“

(povídka Zvony pana Hejhuly)

 

Během dálkových pěších tuláckých výprav (které byl před ním zvyklý podnikat jen jeden český literát, zakladatel moderní české literatury Karel Hynek Mácha, jenž si během nich stejně jako Hašek zapisoval krajová slova, etnografické obyčeje a tak dále) se vracel vždy poslední. Během pěší cesty na jih se jeden z jeho přátel vrátil vlakem domů, druhý se po cestě nechal naverbovat k divadelní společnosti, zato Hašek (který celé dětství nevytáhl paty z Prahy a za celý život zažil jen jedny prázdniny s matkou v jejím rodném kraji) putoval ještě několik měsíců, přičemž mu cestou, když onemocněl vážnou horečkou, zachránil život jistý zloděj, který se o něj staral. (Jistou dobu si pak rozdělovali obce tak, že na jedné straně od cesty Hašek žebral a na druhé zloděj kradl a o úlovek se rozdělili.) Tajemstvím Haškovy tvrdosti byla jeho impulzivnost, spojená s následnou tvrdohlavostí. Rozhodoval se lehce a pokud to, pro co se rozhodlo, bylo dost „proti“, dotahoval věci do konce. Když se během pobytu u anarchistů v sudetských severních Čechách propracoval k dobré mluvené němčině, vydal se pak do německy mluvícího Bavorska, Bádenska a zastavil ho až podzim, který ho zastihl ve Švýcarsku.

Když pil, nutil k tomu všechny kolem a udržet krok s ním paradoxně dokázal jen od dvě generace starší spisovatel Jakub Arbes (1840-1914), s nímž ho pojil zájem o Arbesova přítele Jana Nerudu, kterého Hašek nezažil (zemřel, když bylo Haškovi osm let). Ten, stejně vykořeněný jako Hašek, našel emocionální i materiální domov u mateřské ženy. Jenže Nerudova Karolína, na rozdíl od Haškovy Jarmily (přestože spolu měly pojítko, jímž byla jejich v obou případech původně německy mluvící židovská, v dalších generacích česká vlastenecká a křesťanská podnikatelská rodina s uměleckými přesahy), správně usoudila, že svazek se ztělesněnou bouří je inspirativní a udržitelný jen distančně. Jarmila se však na rozdíl od Nerudovy Karoliny Světlé za Haška vdala a měla s ním syna.

Haškův odchod od rodiny byl chladnokrevným úkonem vyčištění kalného nebe jeho nové rodiny, jíž by v případě, že by v ní zůstávala, hrozila duševní i materiální tragédie. Dodnes se neví, zda Haškův následný pokus o sebevraždu skokem z Karlova mostu byl také jen rozumovou kalkulací, anebo aktem emocionálního zúčtování s poznáním, že programy „jsem v permanentní revoluci“ a „chci se dostat mezi lepší lidi a najít domov“ jsou neslučitelné. Hašek (který symbolicky v dětství žil v ulici U blázince) ale svou „sebevraždou“ každopádně dosáhl řešení. Pobyt v psychiatrické léčebně mu po určitou dobu poskytl vnější řád, spojený ale zároveň s dostatkem volnosti na to, co potřeboval především. Čas a možnost psát. Tím, co ho zachránilo dál, byla válka…

Dokončení textu, které se bude týkat Švejka, najdete v zítřejším vydání Krajských listů.

Zdroje: autorovy rozmluvy s Dr. Radko Pytlíkem, Toulavé house, Lidský profil Jaroslava Haška, Můj obchod se psy, genealogický výzkum Haškova rodu od Bc. Zdeňka Hornera

 

Tomáš Koloc

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc