Zatčený v Turecku, Einsteina potkal v hospodě. Génius Hašek před Švejkem. Svět Tomáše Koloce

Webový apoštol opatření Fialovy vlády, cestovatel Dan Přibáň, v souvislosti s nedávným stým výročím smrti Jaroslava Haška na svůj sociální profil pohrdlivě napsal: „Zkoušení Babiše z Haška mi připomnělo ještě jednu věc: Chcete, aby se o vaší knize učilo v české škole? Napište úspěšný titul, prodejte ho spousty, buďte ve své době cool spisovatel. Umřete, počkejte 100 let a budete v učebnici. Že by se o vašem díle učilo, když je skutečně vlivné a důležité pro společnost, to v Česku nehrozí! Proč jsou dětem stále vnucovány ke čtení sto a více let staré knihy? Proč se učí to samé, co jejich rodiče, pro které už to byly staré knihy.“ Dan Přibáň (stejně jako Jaroslav Hašek) procestoval svět, ale ohledně Jaroslava Haška a jeho díla je stejně vedle jako Babiš. V tomto textu si vysvětlíme, proč.

Jaroslav Hašek neprodal spousty výtisků Švejka, dokonce se nedožil ani jeho knižního vydání. Za jeho života vycházely jen sešity Švejka na pokračování, které vyšly bez konce, protože Hašek Švejka nestihl dopsat. Úspěšným titulem, o kterém se učí ve školách, se Švejk paradoxně naopak stal hned po Haškově smrti a celých těch sto let se o něm učí kvůli jedné hodnotě, pro kterou by politici a jejich nohsledové Švejka nejraději odsunuli do zapomnění. Učí prosté lidi, kteří nemůžou nijak ovlivnit vražedná rozhodnutí své vrchnosti, jak tato rozhodnutí přežít, a v lepším případě je nepozorovaně sabotovat.

Je zajímavé, že ačkoli Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byly vydány ve více než 60 jazycích (čímž se staly nejpřekládanější českou knihou vůbec), největší popularitu mimo naše hranice zaznamenávají ve východoslovanských zemích, kde má Švejk takřka v každém velkoměstě (někdy i maloměstě) svou sochu a Hašek svou ulici a náměstí. Je totiž podvědomým protilékem na tradiční ruský, ukrajinský a běloruský militarismus, a pokud před mobilizací do ruské armády, bojující na Ukrajině, uprchlo (jak uvádějí čísla humanitárních organizací) jen za poslední čtyři měsíce přes milion lidí, dovoluji si odvážně tvrdit, že na tom mají svůj nezanedbatelný podíl Haškův život (který se v ruských, běloruských, a doufám, že přes všechny aktuální škrty stále ještě i v ukrajinských učebnicích literatury popisuje možná podrobněji než u nás) a jeho legendární román, který se za sto let od svého vzniku stal biblí všech pacifistů světa. Ne nadarmo divadelní pokračování Švejka napsal největší německý dramatik Bertolt Brecht a americký satirik Joseph Heller těsně před smrtí o Švejkovi napsal pokračování své známé Hlavy 22 s názvem Zavíráme!

Haškova metoda, jak smíchem otevřít oči těm, kdo berou vážně to, co slyší z oficiálních médií, je tak jednoduchá jako všechny geniální vynálezy. Nejznámější haškovský badatel, literární teoretik Dr. Radko Pytlík (otec herce a zpěváka Vojty Dyka) v našem rozhovoru popsal Haškovu metodu takto: „Vzal soudobé hovadské novinové klišé a dal ho tam, kde spolehlivě vzbuzovalo smích.“ Přesto, anebo právě proto, že většinu redaktorského života strávil v propagandistickém tisku různých stran: „…nebyl ideologem toho, čemu dnes říkáme totalita, ani toho, čemu dnes říkáme demokracie, ale používal selský rozum a uznal jenom ty ideály, které obstály v konfrontaci s realitou obyčejných lidí.“

Rozpor ideologických frází, které četl v referátech svých kolegů, a skutečné sociální reality, mu byl odporný a reagoval na něj charakteristicky: V době, kdy pracoval paralelně pro tiskové orgány národně sociální a sociálně demokratické strany, napsal pro jedny stranické noviny plamenný ideologický úvodník a do těch druhých stejně plamennou reakci, obě schválně plné nejblbějších politických frází a klišé. Charakteristické bylo, že průměrné čtenářstvo o tom nevědělo a jeho nesmysly se rozohňovalo stejně. Bavil se jen Hašek, dokud se na to nepřišlo a nebyl z novin vyhozen.

Jindy byl po měsících žurnalistického dření mezi krátkým spaním na redakčním kavalci za minimální podporu anebo vůbec žádné prostředky (během práce pro severočeské anarchistické listy pracoval jako horník, aby se vůbec uživil) vyhozen za to, že byl (jak bylo u tehdejších stranických redaktorů zvykem) někam vyslán jako stranický zástupce a přednášející, a v okamžiku, kdy měl levicovou stranu, která vydávala jeho časopis, z pódia hájit, prohlásil, že interpelující křikloun má pravdu a že stranu skutečně vedou sociální zrádci, kterým je život prostých lidí skutečně volný.

Už od svých čtrnácti let, kdy byl zatčen s kameny v kapse během demonstrací, po Badeniho povolení a pozdějším zákazu zrovnoprávnění češtiny s němčinou v rakouskouherských úřadech se také s oblibou zúčastňoval nejrůznějších kraválů, přičemž jeho účinkování v nich bylo vždy paradoxní a dnes bychom ho asi nazvali performancí v terénu. Jednou se porval s buršáky (předchůdci pozdějších nacistů), přičemž když se dozvěděl, že buršák, kterého udeřil, byl bratr jeho novinářského kolegy Egona Erwina Kische, šel se pak za to omluvit radši samému Kischovi, příteli Čechů a kosmopolitnímu levičákovi, s nímž naopak neměl žádné rozpory a který prožil stejný myšlenkový vývoj jako on (v době, kdy Hašek jako rudý velitel města Bugulmy v Tatarstánu zachránil život carskému starostovi, popovi a největšímu podnikateli ve městě, které rozkaz Čeky odsoudil k smrti, se Kisch stal jedním z velitelů krátké Rakouské republiky sovětů a prováděl podobné kousky ve Vídni).

Jindy byl Hašek sám zmlácen, když měl mezi českými vlastenci v sudetoněmeckých severních Čechách přednášet o všeslovanství a místo toho jim řekl, že ve slovanském Srbsku, odkud se právě vrátil, zažil takovou nesvobodu, jakou neviděl nikde tam, kde se mluví německy. Když byl (vzhledem k tomu, že předválečná rakouská policie byla k těmto výstřelkům shovívavá a speciálně v Haškově případě, kdy se za něj přimlouvali přátelé, jako etnograf Alberto Vojtěch Frič, který byl z legendárního rodu Fričů, po léta spojeného s pražskou radnicí) s policií dlouho klid, Hašek si další zatčení sám zinscenoval třeba tak, že když jeho pijácký kumpán, zpitý do němoty, upadl, Hašek sám na sebe začal volat policejní stráž se zoufalým přiznáním, že kumpána zabil.

Později, když si navykl s prvním závanem jara odejít na pěší toulky Evropou a vrátit se až se zimou, rozšířil akční rádius svých kousků. Když vyhublého Haška, který se během svých cest zpravidla živil pouze žebráním, zavšiveného spaním pod širým nebem a herbercích, „postrkem“ (dle tehdejšího zákona, že každý tulák se musí vrátit do domovské obce) transportovali domů mírní rakouští policajti ze Slovenska nebo z Uher, bylo to ještě v pohodě, ale když se s přítelem nechal v povstalém Bulharsku, které bylo pod tureckou nadvládou, naverbovat do povstalecké rozvědky, anebo když v Haliči ze zvědavosti ilegálně přešel ruské hranice, ze sultánova a carova  vězení ho dostal jen nekonečně trpělivý anděl strážný a jeho genialita. Mluvil totiž německy, rusky, maďarsky, francouzsky, polsky (během svého válečného pobytu v Rusku si pak osvojil i základy čínštiny a mongolštiny, pro jejíž ruský dialekt, burjatštinu, v níž vydával časopis Ör-Úsvit, dokonce zdokonalil její pravopis, za což ho Burjati dodnes vzpomínají).

Tyto eskapády (které nebyly vůbec vědomě vedeny autorským záměrem) spolu s jeho způsobem bavit se bez ohledu na společenský status, inteligenci, či dokonce i morální zasloužilost mluvčího vždy pouze s tím, kdo má něčím originální zjev nebo příběh a schopností si to vše pamatovat a včas to použít, z něj už před válkou udělaly vyhledávaného autora humoristických povídek satirického charakteru, přestože stejně dobře dokázal psát humorné divadelní hry či adaptace jiných autorů.

Bylo to dáno i tím, že v tehdejší Praze (bez televize, rádia, webu a s kiny, v nichž se promítaly pouze němé filmy) jen v češtině vycházelo 39 humoristických časopisů. Díky tomu, že vedle toho existovaly i pražské časopisy německé, které tu a tam z českých překládaly, a z nich zase přebíraly tiskoviny, vycházející v metropolitní Vídni, Berlíně či Mnichově, byl Hašek mírně slavným autorem už před válkou a románem o Švejkovi. Nehledě k tomu, že díky jeho článkům, v nichž si jako redaktor časopisu Svět zvířat vymýšlel neexistující faunu a které byly tu a tam také překládány do němčiny, je Hašek považován i za jednoho ze zakladatelů světové literární mystifikace.

Formální metoda jeho humoristické práce by se pak dala charakterizovat jako sevřená hudební skladba, anebo pro militaristy (trochu od věci v případě lidumila Haška, který strávil šest let na frontě, aniž jedinkrát vystřelil z pušky) jako kulomet, který zpočátku střílí trochu kolem terče, aby svou nejsilnější ránu, jíž zastřelí (lidově se říká odbourá), vydá úplně nakonec:

 

„Obecní volby byly v tom městě vypsány na základě rezignace starosty, který byl pohlavárem strany národního pokrokového obzoru. Nešťastný muž provozoval demagogii a zašantročil městu parní pluh, který patřil k městskému hospodářství. Kromě toho byl obviněn z toho, že v době kontumace opatřil náhubek svému psu na útraty města, zapsav do položky POŠTOVNÉ. S ním padli nejen ti členové obecního zastupitelstva, kteří byli členy národního pokrokového obzoru, nýbrž i souručenský blok demokratické strany svobodomyslných, lidových minimalistů, národních maximalistů, jichž členové vzdali se svých mandátů po hrozném obvinění sociálních pokrokářů, že ten blok, uspořádav výlet k obecnímu rybníku, vychytal všechny cejny a sežral i celou násadu, pořízenou do obecního rybníka na útraty poplatnictva.“ (povídka Obecní volby)

 

Až dlouho po něm začali tento postup se stejnou virtuozitou aplikovat další autoři v čele s Bohumilem Hrabalem. To ale nebylo všechno. Byl jeden z průkopníků, ne-li vynálezců literární ekvilibristiky, kterou bychom dnes nazvali stand up literatura, kterou aplikoval buď přímo ve svém nejvlastnějším domově, hospodě (tím způsobem, že psal povídku, do níž mu kolemsedící diktovali témata, která on v další větě použil, a ještě se s nimi přitom bavil o něčem, co s povídkou nesouviselo), anebo i na kabaretním jevišti. Při tom všem ovšem ještě zdědil po otci, středoškolském profesorovi matematiky a fyziky, talent pro logiku, a tak ho bavilo do takto vzniklých textů vkládat logické nesmysly, které se tvářily jako zcela neškodně a pravdivě, což ovšem dokázal (často až po delší době) rozkrýt jen dostatečně inteligentní čtenář. Tento způsob tvorby někdy používal i na ty, kdo se proti tomuto druhu intelektu mohou nejmíň bránit. Cituji ze záznamu pražské policie z roku 1906:

 

„Dvaadvacetiletý spisovatel Jaroslav Hašek znovu zapálil 20. 6. o 1/4 na 4 ráno v Žitné ulici blízko strážnice tři pouliční lucerny, které již byly zhasnuty. C. k. strážník František Šprych dotyčného předvedl, a poněvadž se na strážnici hrubě choval, nechtěl udati své jméno, byl dodán do separace. Věc byla poněkud zamotaná, poněvadž delikvent prohlašuje: Doznávám, že jsem rozsvítil jednu lucernu, onu lucernu před komisařstvím, o níž je tvrzeno, že jsem ji já též rozsvítil, jsem nerozsvítil já…“

 

Haškova literární tvorba je pak podobnými „kvízy“ přímo prošpikována:

 

„Ty zvony mi odkázal strejček. Oč je ten jeden větší, o to ten druhej je menší. Jinak sou stejný.“ (povídka Zvony pana Hejhuly)

 

Nejznámější toho druhu je ovšem známá věta, která pochází přímo ze Švejka:

 

„Taky jsem se v blázinci sešel s několika profesory… ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní.“

 

Docenta RNDr. Jiřího Langera, CSc., z Ústavu teoretické fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy napadlo, že tento citát platí, když se fyzici snaží graficky znázornit teorii relativity, a dal si do souvislosti, že ji Albert Einstein zformuloval během svého působení v Praze právě v době, kdy zde byl na vrcholu své tvorby i Hašek. Mohli se potkat v Haškově oblíbeném hostinci U Kalicha, kam Einstein příležitostně i zašel a diskutoval tam i o svých teoriích. Jen tam na rozdíl od Haškova profesora nepřicházel z blázince, ale z blízké pražské německé univerzity (dnes zmíněný Matfyz UK) pod svahem Na Slupi, kde hospoda stojí. Tolik hodnověrná teorie o setkání obou géniů.

Radko Pytlík pak i některými citáty z Haškovy tvorby dovozoval, že Hašek byl i jedním z prvních dadaistů, jejichž tvorba se vyznačuje řazením náhodně vybraných slov za sebe bez zřejmě logické vazby. To je případ vojáka Pecha, který ze sebe ve Švejkovi najednou vysype:

 

„Dolní Bousov, Unter Bautzen, 267 domů, 1936 obyvatelů českých, hejtmanství Jičín, okres Sobotka, bývalé panství Kosť, farní chrám svaté Kateřiny ze 14. století, obnovený hrabětem Václavem Vratislavem Netolickým, škola, pošta, telegraf, stanice české obchodní dráhy, cukrovar, mlýn s pilou, samota Valcha, šest výročních trhů.“

 

Typicky dadaistický charakter má sousloví „šest výročních trhů“, protože výroční trh může být v každé obci za rok jen jeden a šest jich je za šest let. Logika se ptá, proč o těch šesti letech mluvit, dadaismus se jí směje.

V této pasáži si Hašek dělá legraci i z charakteru svého vzdělání, které bylo encyklopedického charakteru. Podobné nesmysly, často historické zajímavosti bez souvislosti, ze sebe mimochodem chrlí i jiná postava jeho povídek, pan Koloc, který je očividně inspirován skutečným Kolocem, protože jméno Koloc má jen jedna vzájemně příbuzná rodina a encyklopedické vzdělání je jejím rodinným prokletím… Šlo zřejmě o majitele strojní dílny z Bakova nad Jizerou Augustina Koloce (1857- 1934), který se do Prahy přiženil v roce, kdy se Hašek narodil (1883), a až do roku 1904, kdy s celou rodinou odešel do USA, provozoval dílnu v Košířích, kde se mladý Hašek často pohyboval i díky tamní nadprůměrné koncentraci kvalitních restaurací a výčepů.

Autor tohoto textu, jenž patří k rodu, který Hašek ve svých povídkách zkarikoval, k tomu všemu z hloubi své typicky kolocovské duše dodává, že pro něj osobně je Haškovo dílo unikátní pasážemi, které lze charakterizovat jako básně bravurně vetkané do satirické  prózy:

 

„Švejk vydechl na něho celou zásobu svých plic, jako když horký vítr nese do polí vůni lihovaru.“

 

Důkaz, že Hašek (aniž si na rozdíl od dadaistů takový stav uměle navozoval a aniž o tom věděl) byl svým přístupem k životu ryzí dadaista, přinesl sám zformulovatel tohoto směru, rumunsko-francouzský básník Tristan Tzara, který ve svém Manifestu dadaismu (1918) píše:

 

„Spát na břitvě a na blechách v říji, cestovat v barometru, chcát jako pinkalinka, dělat vylomeniny, být idiotem, brát sprchy svatých minutek, být bit, mít vždycky poslední štych, křičet opak toho, co říká druhý, být reakční místností a lázní Boha, který každý den bere lázeň v nás společně s čističem stok, toť život dadaisty.“

 

Proč Hašek takový život vedl a co z toho nakonec (i během jeho působení v revolučním Rusku pošlo), si povíme zítra, v neděli, v den vyhlášení výsledků prvního kola Obecních voleb v našich českých Mydlovarech.

Zdroje: autorovy rozmluvy s Dr. Radko Pytlíkem, Toulavé house, Můj obchod se psy, Společnost s ručením omezeným, Český rozhlas

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jaroslav Hašek,