Nejsem si jist, jestli to nazvat reportáží či fejetonem, takže berte to nakonec prostě jako jednu stránku, která patří do Alba mého života. Příběh začal ve čtvrtek minulého týdne, 5. ledna 2023. Předesílám, že užívám už dlouhá léta prášky od svého pražského endokrinologa, který sleduje vše, i výsledky z mé krve, které jsou víc než dobré! Zde ale uvedu jen ty léky, které souvisí s dalšími událostmi. (Momentálně mi marodí manželka a k tomu jsem přecitlivělý na všechny hrůzy, které se dějí ve světě. Tolik ještě dodatek vysvětlení.)
Ráno onoho dne jsem si vzal předepsané prášky v správném pořadí (před jídlem, po jídle). Týkají se mé šťítné žlázy, dny, křečových žil atp. Kromě nich musím každé ráno vzít pilulku, z jejíhož příbalového letáku cituji: „Přípravek se užívá u pacientů k léčbě deprese, panické poruchy, sociální úzkostné poruchy…“
Čekám na příjezd vnuka Ondřeje, s nímž musím nakoupit potraviny aspoň do konce ledna a také doplnit léky, které mi došly. Vše pořídím v jednom nejmenovaném supermarketu v Mělníku.
Dorazili jsme a pořídili nákup. Říkám vnoučkovi: „Jdi to naskládat do auta, já zatím musím tady v lékárně vyzvednout své léky ze tří e-receptů, pak zaskočím k bankomatu České spořitelny (mám rád, když máme doma hotovost) a vedle ještě přejdu do trafiky, kde musím nakoupit cigarety aspoň do března. Tak běž nakládat!“
Jsem v lékárně.
Lékárnice: „Víte, že tenhle lék zkracuje dobu nástupu spánku, snižuje počet probuzení, prodlužuje délku spánku a zlepšuje jeho kvalitu obnovením fyziologické stavby spánku?“ cituje příbalový leták.
Já: „Ano, vím.“
Lékárnice bere další krabičku: „Tohle je určeno ke krátkodobé léčbě závažných stavů úzkosti, souvisejících s různými onemocněními či poruchami, víte to?“ (Na mou žádost lékař zvýšil prášky z 1,5 mg na 3 mg – ty už jsem užíval, když mi je propagátor poezie Mirek Kovářík doporučil, krátce předtím, kdy na něco úplně jiného zemřel.)
Já: „Ano. Vím.“
(Třetí lék na štítnou žlázu bez komentáře)
Já: „A teď bych vás poprosil o Ediaron.“
Lékárnice: „Ten nemáme.“
Já (nevěřícně): „Endiaron nemáte?“
Lékárnice (smutně): „Nemáme.“
Já: „Tak mi dejte jakoukoliv náhražku.“
Lékárnice: „Ani žádnou náhražku nemáme. A potřebujete to nutně?“ zeptala se starostlivě.
Já (rozpačitě, neb jde o lék proti, jak mi kdysi řekl bratr a s jeho svolením ho zde cituji doslova): „To je, jak my, intelektuálové, říkáme, proti sračce.“
Lékárnice je rozpačitá a já honem obracím řeč na jiné téma: „Tak mi dejte Guajacuran.“
Lékárnice: „A ten je pro vás?“
Já (pro jistotu): „Né, pro celou rodinu!“
Lékárnice: „To bych vám jinak nedoporučovala, je to lék pro vykašlávání a k úlevě kosterního svalstva. Může také ovlivnit činnost, vyžadující zvýšenou pozornost a koordinaci pohybů.“
Já: „Skvělé!“ předstírám, že jsem se zaradoval. „Děkuji, to je vše, přeji vám klidný den!“
Tohle by možná mohlo být jedno řešení, jak se pokusit zbavit depresí a bolesti hlavy. Jediný problém je, že by to Endiaron asi nenahradilo.
Vyjdu z lékárny a jdu k bankomatu. Strčím do něj kartu, vyťukám žádanou sumu a čekám. Nic, ani karta ještě nevylezla, až teď; a vedle lísteček: „Litujeme, transakce neprovedena. Bankomat momentálně nemůže vyplatit hotovost, opakujte výběr později.“
Za mnou čeká starší paní. Aha, říkám si, asi jsem chtěl větší částku, počkám na tu paní, jak dopadne ona. Paní za chvilku vytahuje kartu a říká mi: „Tak prý v bankomatu nejsou žádné peníze.“
Poděkoval jsem a přešel k trafice. Tam za pultem dvě osoby, které neznám, jedna mladá blondýnka, které byly legíny nejspíš malé, neb si nešlo nepovšimnout jejího pozadí i popředí. Druhá paní, v létech, nápadně snědá, se ptá, co si přeju.
Já: „Prosil bych tyto cigarety,“ (vytahuji z kapsy krabičku, kterou prodavačka prozkoumává), „ale dva kartóny!“ dodávám.
Prodavačka (jde k vystaveným krabičkám a hledá tu pravou odshora dolů. Abych jí usnadnil práci volám: „A prosil bych také tytéž, ale tenké!“
Prodavačka: (vyprskla smíchy) „Tenké?? Tenké cigarety??!!“
Já: „Ano, tenké, nejlehčí co existují.“ Už jsem znejistěl, když tu vyběhla ze skladu vedoucí, kterou léta znám. Říká prodavačce: „Počkejte, já to vyřídím!“ Pak se otočí ke mně: „Napíšu vám to na dva účty, abyste dostal dva dárky.“ (Ke každé dvojici kartonu bývá totiž jeden dárek.)
Já (s úlevou): „To mi uděláte radost, děkuji!“
Vedoucí: „Tak si klikněte na tlačítko CHCETE DÁREK? – Ano. – A teď klikněte na druhé tlačítko DOSTAL JSTE DÁREK? – Ano.“ Pak se objevila na displeji částka, kterou jsem kartou potvrdil. Paní vedoucí zatím přinesla dva kartony a láhev kvalitního rumu.
Vedoucí: „Tak a teď jdu pro to další. Zatím stiskněte tlačítka – ANO – ANO – a pak zaplatíte.“
Já: Provedl jsem žádané, ale než jsem stačil vyťukat pin, opodál stojící prodavačka přiskočila ke klávesnici. Nato se vyřítila vedoucí a vykřikla: „Ježíšmarjá – ne!!!“
Jsem katolík, papež Benedikt XVI. zrovna umřel, blesklo mi hlavou, že výkřik patří mně!
Pak jsem pochopil.
POZDĚ! Ta paní vše smazala! Paní vedoucí s omluvou: „Prosím vás, klikněte znovu na ANO, a pak na druhé ANO, a teprve zaplaťte.“ Pak se obrátila na prodavačku: „A vy na to nesahejte!“
Zaplatil jsem a požádal o tašku. Prodavačka přinesla malou taštičku a vedoucí se zoufalým výrazem se mě zeptala: „Cigarety se vejdou do taštičky, ale chcete nést ty lahvinky v ruce?“
Ohlédl jsem se za sebe na narůstající frontu a zašeptal jsem: „Prosím o tu větší.“ Prodavačka přinesla větší tašku, vše se do ní vešlo, paní vedoucí se omlouvala, že mě dámy zdržely, já jí upřímně popřál hezký zbytek dne a vyšel konečně ze supermarketu ven.
Vnuk Ondřej už stáĺ s autem u krajnice před vchodem a vyjeli jsme. Do toho mi pípl mobil. A já čtu: „Ministerstvo práce a sociálních věcí nabízí jednorázový příspěvek. Pro bližší informace klikněte na odkaz níže: https://npsv.info.“
Inu proč ne, jsem 77letý důchodce, doma se na internet mrknu. Dorazili jsme domů, snesli nákup, vnoučkovi jsem poděkoval, potěšilo ho, že babičce začíná být lépe, a odjel.
Tak se jdu mrknout na to npsv.info. A hele: WEB JE NEDOSTUPNÝ. Jo, jo, tam musí být nával, pomyslel jsem si. Podívám se tedy až zítra.
Druhý den jsem se nedostal na žádné info, ale přímo na stránky ministerstva. Vedle množství dotazů, zda chci přispět na Ukrajinu, zda na plyn nebo elektřinu, zda na nájemné, zateplení atd. jsem při druhém pozorném čtení narazil na „info“: Pokud prý jsem se dostal na web „npsv.info“, tak tam nesmím vyplňovat žádný vystavený dotazník – protože jde o podvodný web i sms.
A tak jsem si vzal prášky „k léčbě deprese, panické poruchy, sociální úzkostné poruchy“, přihodil jsem tabletku, která „zkracuje dobu nástupu spánku, snižuje počet probuzení, prodlužuje délku spánku“, a pro všechny případy jsem sáhl po poslední tabletce Endiaronu, člověk nikdy neví.
Spal jsem blaženě jako dítě.
Zde by mohl můj příběh končit, ale má ještě dovětek. V pondělí, 10. ledna, bývá doba, kdy mi chodívá důchod a jeden pravidelný honorář. Přes George jsem se doťukal k svému účtu a zjistil jsem, že si z něj vybraly peníze všechny tři prodejny, kde jsem nakupoval, akorát důchod ani honorář nepřišly.
Tak nevím – mám si zopakovat předchozí tabletkovou proceduru?
Ale co když už bude bez Endiaronu?
Ale to už je mi fakt jedno…
Třeba si v roce 2024 už zatančíme tak, jak si před sto lety zatancoval francouzský filmový komik Max Linder. Co na tom, že se zrovna tenhle jeho film jmenoval Sedm let neštěstí.
Držme si palce!
Držme se vůbec!
