Zlatovlásčin král a mistr záporných rolí aneb Padouch se hraje líp než hrdina. Tajnosti slavných
11.01.2023
Foto: Se svolením Česká televize - Vladimír Souček
Popisek: Jiří Holý jako král v hudební pohádce režisérky Vlasty Janečkové z roku 1973 Zlatovláska
VIDEO Jakmile se objevil, kdekdo očekával, že se z toho vyklube něco nekalého. Zpravidla totiž hrál záporáky, což mu umožňovalo naplno rozbalit široký herecký rejstřík. Už mnohem méně lidí ale ví, že mistr napětí a dramatu byl také skvělý malíř a výtvarník.
Rázný a přesvědčivý, s nesmlouvavým výrazem i tónem hlasu. Ať byla jeho role sebemenší, vždy na sebe dokázal strhnout pozornost sebejistotou a dominantním vystupováním, bez ohledu na to, zda právě hrál padoucha, velkého hrdinu či seriózního vzdělance. Jiřího Holého si nejspíš vybavíte jako záškodníka Galapetra, v jehož futrálu na housle pohraničníci objeví samopal v Kachyňově dramatu Král Šumavy, nebo krále, toužícího po nadpřirozených schopnostech v pohádce Zlatovláska.
Zlatovláska:
Z ateliéru na jeviště
Narodil se 27. listopadu 1922 v slovenském Ružomberoku, na soutoku Váhu a Revúce pod úbočím Malé a Velké Fatry. Díky tomu mluvil stejně dobře česky i slovensky, čehož později rádi využívali filmaři. V mládí se věnoval závodně košíkové, volejbalu, lednímu hokeji i lehké atletice, stejně vášnivě ale také maloval a hrál divadlo s ochotnickým spolkem. Snil o herecké kariéře, otci se ale tento nápad ani trochu nelíbil kvůli neustálé ekonomické nejistotě. Nakonec sice na jeho přání absolvoval dvouletou obchodní akademii, pak ale vykročil na dráhu, která nebyla o moc jistější. S jeho plány do budoucna nakonec zamíchala druhá světová válka.
Z amatéra profesionálem
Až do uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 studoval tři roky externě grafiku a malířství na UMPRUM a měl se stát profesionálním výtvarníkem. Svůj talent zdokonaloval pod vedením výtvarníka a ilustrátora Antonína Pospíšila a známého malíře a scénografa Františka Muziky. V roce 1943 začal hrát v pražském Nezávislém divadle. Po osvobození se stal členem skupiny levicových divadelníků Obratník, která hrála agitační pouliční divadlo a v jejímž čele stál budoucí normalizační ředitel Divadla na Vinohradech Zdeněk Míka. Soubor byl brzy začleněn do pražského Divadla mladých pionýrů a Holý se stal profesionálním hercem. V roce 1946 působil v zájezdové skupině populárního komika Jindřicha Plachty, jehož Divadlo pod Plachtou bylo součástí Vesnického divadla.
Dvojí láska
V roce 1947 odstartoval putování po oblastních scénách, postupně prošel divadly ve Zlíně, Ostravě a Pardubicích, Natrvalo zakotvil až v roce 1960 v pražském Divadle E. F. Buriana, kterému zůstal věrný až do odchodu do důchodu v roce 1986. Během své kariéry ztvárnil řadu hlavních rolí a vynikl v klasickém i moderním repertoáru. Jeho postavy byly rozporuplné i hrdinské, často hrál krále, generály či vojáky, ale také zločince a postupně se stal představitelem vyhraněných záporných rolí. Výtvarné umění ale nikdy nepověsil na hřebík. Dokud nezačal být plně vytížen herectvím, působil také jako scénograf a kostýmní výtvarník. Své druhé velké lásce pak obětoval alespoň chvíle volna, věnoval se olejomalbě a řezbářství a svá díla také vystavoval.
Král Šumavy:
Osudový Galapetr
Před filmovou kamerou stanul poprvé v roce 1952 jako redaktor Václav Vacek, pozdější pražský primátor, v dramatu režiséra Karla Steklého Anna proletářka, natočeném podle stejnojmenného románu Ivana Olbrachta. Na další příležitost si ale vzhledem k putování po oblasti musel počkat, znovu ho obsadil až v roce 1959 Karel Kachyňa v nestárnoucím dobrodružném dramatu Král Šumavy. Bláznivý muzikant a záškodník Petr Kala, přezdívaný Galapetr, v jehož pouzdře na housle objeví pohraničníci samopal, znamenal pro Holého zlom, od počátku šedesátých let pak už byl zván před kameru pravidelně a od poloviny desetiletí se mnohem častěji objevoval na televizní obrazovce než ve filmu. Před kamerou střídal historické kostýmy s elegantními obleky seriózních a vzdělanců či různých padouchů, jejichž nečestnost, často s tragickými následky, pramenila ze sobeckých, zlých, vypočítavých a pomstychtivých úmyslů, a nakonec jich byla více než stovka.
Od generála po vraha
Mezi jeho autentickými hrdiny najdeme novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského v životopisném dramatu o Boženě Němcové Horoucí srdce, kněze Jíru v husitském dramatu Spanilá jízda, faráře Koniga v Kladivu na čarodějnice, podplukovníka Fialu v rekonstrukcích předválečných a válečných událostí Dny zrady a Sokolovo, generála Kutlvašra v Osvobození Prahy, politika Zdeňka Fierlingera v slovenské Poemě o svědomí či biskupa Tobiáše v komedii Hra o královnu. V seznamu jeho filmových a televizních padouchů vynikli mimo jiné opilec Varga ve vesnickém dramatu Zelené obzory, řidič a vrah Karel Marek v kriminálce Jeden z nich je vrah, cirkusák a vrah Zuzánek v detektivní komedii Partie krásného dragouna či sedlák Oberva ve válečné venkovské baladě Je třeba zabít Sekala. Občas si ale zahrál i muže zákona, různé důstojníky, odbojáře i lékaře. Celý život byl výrazně levicově zaměřený a s rozdělením Československa se nikdy nesmířil. V sedmdesátých letech často hrál i ve filmech a inscenacích s politickým podtextem či přímo tématem.
Nevyléčitelný workoholik
Jeho soukromý život byl prost jakýchkoli skandálů, celý život prožil po boku o dva roky mladší manželky, televizní režisérky Ludmily, s níž měl syna. Další jeho velkou láskou byla recitace, velmi intenzivně spolupracoval s rozhlasem a patřil také k nejvytíženějším dabérům. Jeho hlavními zahraničními herci, jimž propůjčoval svůj hlas, byli Laurence Olivier, Rod Steiger či Jean Rochefort, namlouval i animované hrdiny a komentáře k dokumentům. A ještě stihl učit herectví na brněnské JAMU i pražské konzervatoři. V roce 1983 byl jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 1993 mu Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix a o dva roky později převzal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Jedinečný představitel silných osobností i zákeřných padouchů Jiří Holý zemřel v Praze 11. listopadu 2009, jen pár dnů před svými 87. narozeninami.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Český film, Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce - Divadlo a společnost)
Vložil: Adina Janovská