Kníže měl číro, poslanec musel dohola. Jak jsme si poprvé volili prezidenta. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Hans Štembera

Popisek: Placky s knížetem s čírem byly tenkrát doslova všude.

Před deseti lety jsme poprvé přímo volili prezidenta. A bylo kolem toho tolik vzrušení, že jsme ho zpracovávali dalších deset let. Pojďme si připomenout tu zvláštní atmosféru i důvody, proč první přímá volba hlavy státu tolik poznamenala naše dějiny poslední dekády.

Když se v únoru 2008 prezident Václav Klaus ucházel o druhý a poslední mandát, provázela to velmi skandální atmosféra. Politická reprezentace z ní udělala bugr, jaký tu ještě nebyl. V ctihodných kulisách Španělského sálu Pražského hradu padala obvinění z milionových úplatků a historky o výhrůžkách na toaletě. Po tomto zážitku značná část veřejnosti začala razit názor, že by bylo mnohem důstojnější, kdyby se kandidáti ucházeli o mandát přímo u občanů. A politická scéna trochu nečekaně tyto výzvy vyslyšela. V roce 2013 se tedy měl nový prezident volit už přímo.  

V listopadu stejného roku 2008 v USA zvolili prezidentem Baracka Obamu a tyto volby byly převratné tím, že jejich průběh poprvé zásadně ovlivnily sociální sítě se vším pozitivním a negativním, co mezilidské komunikaci a politickému marketingu přinesly. Poté bylo jen otázkou času, kdy se tahle novota dostane i k nám. 

Tyhle dvě velmi výbušné linky se u nás potkaly na začátku roku 2013. A první prezidentská volba díky tomu byla skutečně nezapomenutelným zážitkem. 

Lekce ze školní matematiky 

Možnost kandidovat dostal každý, kdo posbírá podpisy od skupiny poslanců, senátorů, nebo od padesáti tisíc občanů. To vyvolalo zájem mnohých, od skutečně těžkých vah po lidi, co zkoušeli všechny možné volby a skoro nikdy neuspěli. Ten největší bizár byl samozřejmě proselectován už při sběru podpisů, padesát tisíc se pro mnohé ukázalo jako nepřekonatelné. Dva nejúspěšnější „sběrači“ překročili dokonce sto tisíc podepsaných.

Tyto podpisy ale měly být „zkontrolovány“ na ministerstvu vnitra, což se nikdy předtím v takovém rozsahu nedělalo.

Ano, ta slavná „chybovost podpisů“, co známe i z letoška. Ale tehdy to bylo poprvé a nikdo nevěděl, jak na to.

Když v listopadu 2012 jedenáct kandidátů podalo své přihlášky, rozhodlo se ministerstvo tři z nich vyřadit, protože našli v jejich podpisových arších příliš mnoho chyb.

Ředitel příslušného ministerského odboru Václav Henych se pokoušel rozhodnutí vysvětlovat v médiích, ale vysloužil si tím hlasitý posměch a přezdívku „počtář“, neboť perlil výroky jako že součet v matematice je něco jiného než součet v právu a zmatkoval se sčítáním versus násobením.

Nakonec byla z trojice odmítnutých soudem vrácena do hry Jana Bobošíková. Další vyřazený Tomio Okamura se obrátil na Ústavní soud a hrozilo, že kvůli tomu budou muset být volby odloženy. A ta hrozba byla celkem reálná, poslanec Vít Bárta se dokonce vsadil, že jestli se volby budou konat v původně vypsaném termínu, tak se ostříhá dohola. Svůj poslanecký mandát pak skutečně dokončoval s „účesem“ na Fantomase.  

Půjdu Nečasově vládě po krku 

Nakonec se totiž skutečně volební místnosti otevřely 11. ledna 2013. A volby přišly do hodně zvláštní atmosféry. Vláda Petra Nečase, vzešlá z voleb v červnu 2010, šla z průšvihu do aféry a její popularita se propadla tak nízko, jako doposud ještě nikdy. Ekonomická krize a tvrdý přístup ministra financí Kalouska k jejímu řešení přivedly v roce 2012 na odborářskou demonstraci plný Václavák. Značná část veřejnosti prahla po tom, říci vládě ne.

Favorita si tito zklamaní našli v Miloši Zemanovi, který oprášil svůj slavný slogan, že „půjde vládě po krku“. K tomu dokázal vnést do debaty svůj sarkasmus i znalosti chodící encyklopedie, kterými okouzloval už v devadesátých letech jako předseda ČSSD. V kampani byl jeho návrat z penze na Vysočině vnímán jako zajímavé osvěžení politické scény.

Jenže současně se celý předvolební rok 2012 nesl na vlně vzpomínek na Václava Havla. Jeho gigantický pohřeb před Vánoci 2011 vyvolal zejména mezi mladou generací nový zájem o tohoto úspěšného politika i svéráznou kulturní ikonu. A ti, co podepisovali petici za přejmenování pražského letiště nebo si ohýbali nohavice na památku Havlových slavných „krátkých kalhot“, toužili po tom mít na Hradě jeho následovníka.

A v této skupině se favorit přímo nabízel. Karel Schwarzenberg byl jedním z Havlových nejbližších spolupracovníků a když nad jeho rakví pronesl „boj o pravdu a lásku nesmíme nikdy vzdát“, bylo to zjevné převzetí pochodně. 

Raketový nástup knížete

Schwarzenberg byl v té době docela populární i sám. Marketing jeho TOP 09 prezentoval stranického předsedu jako sympatického „kapitána“ obletovaného slečnami, jako ministr zahraničí prezentoval svůj nesporný šarm aristokrata (přezdívka „kníže“ se ho pak držela až do konce kariéry) a do médií dokázal trousit zábavné vejšplechty.

Přesto s ním dlouho nikdo příliš nepočítal. Mezi mládeží ještě v prosinci vedl Vladimír Franz, extravagantní hudebník s potetovanou hlavou (získal tak přezdívku „Avatar“ podle filmového hitu), který dokázal postavit svou kampaň na kontrastu s kožeností ostatních kandidátů a úspěšně bodovat právě na sociálních sítích.

Schwarzenberg pořádně nastoupil až v posledních dvou týdnech před prvním kolem. Po Vánocích 2012 byla Praha i zbytek republiky zaplavena žlutými plackami se Schwarzenbergem, stylizovaným do role pankáče s čírem, a mezi mladou generací se staly naprostým hitem, který dal na Avatara zcela zapomenout. Zkušený politik už šanci nepustil a po Vánocích předvedl finiš Usaina Bolta.

Na co dojel Fischer aneb Želé

Doplatil na to Jan Fischer, dlouho považovaný za hlavního favorita. Někdejší šéf statistického úřadu a úřednický premiér si získal sympatie veřejnosti civilním vystupováním i snahou vnést do parlamentního politikaření trochu věcného přístupu.

Před volbami ale opustil svou úspěšnou roli a začal se stylizovat do novodobého Masaryka s káravě vztyčeným prstem. Zažil jsem jako novinář jeho předvolební debatu se studenty VŠE, kde dlouhé minuty zapáleně kázal o mravnosti, zatímco studenti po sobě nejistě pokukovali, až mu jeden vpálil „vy nejste prezident“, načež kandidát úplně ztratil glanc.

A pak prezidentské ambice Jana Fischera dorazilo video, které se začalo masově šířit internetem. Fischer tam byl prezentován jako univerzální „želé“ bez chutí a zápachu. Za jedním z prvních facebookových virálů tehdy stáli lidé od Karla Schwarzenberga a skutečně tím dokázali rozhodující procenta získat na stranu svého favorita.

Výbušné střetnutí

12. ledna 2013 večer pak tradiční televizní hlasatelka volebních výsledků Marcela Augustová absolvovala premiéru u prezidentských voleb. Oznamovala vítězství Miloše Zemana s 24,21 procenty a postup Karla Schwarzenberga s 23,40 procenty. Jan Fischer s 16,35 nečekaně zaostal a málem ho porazil Jiří Dienstbier mladší, kandidát ČSSD. Následovali další, od Vladimíra Franze se šesti procenty po Janu Bobošíkovou se dvěma.

Schwarzenbergův úspěch mnohé překvapil, některé tak moc, že propadli nekontrolované euforii.

Do druhého kola každopádně postoupili dva kandidáti, kteří byli svými fanoušky milováni, ale odpůrci nenáviděni. Takže bylo zaděláno na skutečně výbušné střetnutí.   

Zdroje: Kopeček, Lubomír: Hodný, zlý a ošklivý, Šlouf, Miroslav: Jak se dobývá Hrad, Kalenská, Renata: Připraven sloužit. Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, E15, Seznam Zprávy, iDnes, Novinky

Pokračování zítra, ve čtvrtek 12. 1.

Vložil: Jakub Vosáhlo