Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Humor horší než tumor. Vtipkovat se smí jen o schválených tématech. Nebo ne? Komentář Štěpána Cháb

komentář 11.01.2023
Humor horší než tumor. Vtipkovat se smí jen o schválených tématech. Nebo ne? Komentář Štěpána Cháb

Foto: Se svolením Štěpán Kozub

Popisek: Štěpán Kozub

Štěpán Kozub, herec ostravského Divadla Mír, vyprodal hned na dvakrát O2 Arénu v Praze a, jak tuším, dohodl si pěknou píárovou akci s hlavou Židovského muzea v Praze Leo Pavlátem a novinářem Patrikem Bangou, že by bylo fajn si zahrát na Andyho Kaufmana a trochu napálit veřejnost. Jak?

Kozub jako že řekne v O2 Aréně něco nevhodného o židech a Pavlát s Bangou se veřejně zvencnou na internetu, aby bylo o Kozubovi slyšet. Krásná akce. Kaufmanovská jedna báseň. Jen smlouvy mezi těmito třemi pány jsem nenašel. Zatím. Leo Pavlát ovšem zaperlil a splnil tak podmínky fiktivní smlouvy na sto dvacet procent. Vždyť pohleďte, co o Kozubovi vyjevil na svém Facebooku:

„Jménem Židovského muzea v Praze, jehož součástí je Památník obětem šoa z Čech a Moravy, vyjadřuji odpor k takovému cynismu. Smích početného publika po nestoudnému znevážení umučených nebyl jen přitakáním zraňující otrlosti Štěpána Kozuba, ale i dokladem mravní pokleslosti obecnějšího dosahu.“ Pavlátovi se nelíbilo ani to, že vtip v Kozubově podání koluje po sociálních sítích a lidé ho, představte si to, lajkují a přeposílají.

Jak vidno, podle Leo Pavláta je smích nikoliv očišťující, ale mravně pokleslý. Na co reagoval? Štěpán Kozub vyprávěl vtip, jak někdy po druhé světové válce jede autobus plný Romů, který se jede podívat do ghett, aby se to už nikdy neopakovalo. Průvodčí jde oznámit, že přijel „autobus plný cikánů“ a vrátný na to odpoví: „To my tady ale už neděláme“. Jemný, nijak výjimečně černý humor.

Je to sedm a půl roku do minulosti, kdy ve Francii dva fanatici vběhli do redakce humoristického časopisu Charlie Hebdo a vystříleli tamní redakci z podobných důvodů, nad jakými se nyní rozčílil Pavlát s Bangou. I pro ně bylo karikující a zesměšňující zpodobnění jejich proroka mravně pokleslé a zraňovalo. Stejně jako se Pavlát rozhořčil nad humorem o ghettu. Ale i to je úloha humoru.

 

V koncentračním táboře se ptá velitel chlapce:

Kolik ti je chlapečku?"

Bude mi čtrnáct let."

Ne, nebude."

 

Přečetl jsem desítky knih o holocaustu. Kniha Stanislava Zámečníka „To bylo Dachau“ patřila mezi ty nejintenzivnější. S rozšířenými zorničkami hrůzou jsem se pročítal tím, co v koncentračním táboře Dachau Zámečník zažil, co zpětně vypátral. Jedna část knihy se do mě doslova vpila. Citovat nebudu, nemám knihu po ruce. Zámečník v knize rozvinul úvahu o tom, jak se které národnosti v koncentračním táboře chovaly. O Češích pravil, že nikdy, ani v koncentračním táboře, neztratili smysl pro humor. Jakmile byla parta Čechů, musela být sranda. V jiné knize o Osvětimi jsem četl, že Češi nejvíc nesobecky pomáhali, dělili se, byli přátelští a optimističtí… a byla s nimi i přes okolní hrůzu a bídu sranda. Utkvělo mi to, asi jsem si v té době budoval vztah k vlastnímu národu a takový popis mi do mých představ pasoval. U druhé knihy vím, že autor nebyl Čech, což hodnotu jeho výpovědi o znatelný kus pozvedá. Jméno autora ani knihy už si nepamatuju. Je to přes dvacet let, co jsem se zahltil literaturou o koncentračních táborech.

 

Víte, na co umřel Hitler?

Přišel mu účet za plyn.

 

Humor je očišťující, terapeutický a vede člověka od radikalismu. Jako kdyby se člověk osprchoval smíchem a přestal brát věci tak vážně. Ne nadarmo je naším národním pokladem Haškův dobrý voják Švejk. Tam je ta filozofie češství. Češství nikoliv poraženeckého, ale za vtip a humor se ukrývajícího a permanentně se chechtajícího. Smějící se bestie, popsal prý Čechy Reinhard Heydrich.

 

Izraelská delegace je na exkurzi v Německu. Jezdí po stopách II. světové války: místa bojů, koncentrační tábory..., atd. Najednou se porouchá autobus. Řidič, Němec, jde do nejbližšího domu a povídá majiteli: „Šéfe, nemohl byste mi pomoct, vezu židy do koncentračního tábora a porouchal se mi autobus..." Chlap se omlouvá: „Promiňte, ale opravdu vám nemůžu pomoci. Vždyť já nemám ani mikrovlnku…"

 

V okamžiku, kdy tu začne vyrůstat mor těch, kteří začnou humor třídit na ten vhodný a na ten nevhodný, začneme se smát ještě víc. Ukryjeme sice ten svůj smích za promyšlenější vtipy a narážky, ale smát se budeme ještě víc. A budeme kousat. Ne zle, chraň Bůh, jen tak, abychom to my přežili. Abychom se tady mezi těmi věčně zakaboněnými národy jiných praotců neukousali nudou.

Své si do mého poznávání světa vytesal i spisovatel Chaim Potok a jeho kniha Dar Ašera Leva, která se točila i kolem střetu svobody jedince, potažmo společnosti, a ortodoxního nazírání na svět očima židů hledících na svět přes dogmatismus své víry. Svoboda jedince i společnosti musí vždy zvítězit nad puchem ortodoxie. A ano, očišťující smích nad koncentračními tábory a ghetty je potřeba. Není to smích znevažující nebo vysmívající se. Je to smích, který zbavuje hrůzy při pohledu na fanatismus Němců za druhé světové války. A měl by nás zbavit i fanatismu ortodoxního pohledu na svět jakýchkoliv skupin obyvatel. Ať už ortodoxních židů a muslimů, tak i progresivismem postižených aktivistů, kteří čeří mediální vody svými výkřiky plnými pokryteckého volání po morálce. Která se ve výsledku jeví tak nemravná. 

Mimo jiné, všiml si někdo, že by Patrik Banga pozvedl svůj mocný hlas, když se Dominik Duka domáhal práva na vlastní ortodoxní chápání světa, kdy žaloval pořadatele divadelního představení Naše násilí, vaše násilí, kde divadelní Ježíš divadelně znásilnil divadelní muslimku a kde si herečka v rámci pobouření veřejnosti vytáhla z vagíny vlajku České republiky? I Duka se pokusil v rámci víry obrat společnost o slovo. Ani mně se divadelní hra nelíbila, ale božínku, nikdy bych nevolal po jejím zákazu. Vždyť to je ta svoboda. Obzvláště umělecká. Patrik Banga v tu dobu mlčel jako zařezaný, nepřidal se k Dukovi. Jak pokrytecké, jak směšné. 

No jo, možná se Kozub s Pavlátem a Bangou na ničem nedohodli a oba pánové jsou skutečně rozkacení. To ovšem postrádá špetku humoru. Nechutné, skutečně pobuřující. Být já diktátor, tak jim za takový nedostatek humoru nechám odstřihnout plyn.

 

Vložil: Štěpán Cháb