Najdi dobro ve válce aneb Co mě naučil sovětský hrdina. Svět Tomáše Koloce
komentář
08.01.2023
Foto: Se svolením Ústavu pro studium totalitních režimů
Popisek: Viktor Fajnberg, jehož disidenství za dob Sovětského svazu složil poklonu i český Ústav pro studium totalitních režimů
Že na Silvestra zemřel Joseph Ratzinger (1927 – 2022), který jako papež Benedikt XVI. nebyl dobrý politik, ale byl to rozumný teolog, který se zasloužil o to, že římskokatolická církev v roce 1965 přijala řadu reforem, včetně toho, že po 1100 letech od cyrilometodějské výjimky pro jazyk Slovanů povolila, aby mše byla vedena i v jiných živých jazycích, se dozvěděl celý svět. Že 2. ledna zemřel lingvista Viktor Fajnberg (1931 - 2023) se nedozvěděl skoro nikdo. Přitom jako příklad pro nás smrtelníky, co všechno může obětovat člověk, má-li odvahu a víru v to, co dělá, byl pan Viktor možná významnější, než otec Benedikt.
Viktora Fajnberga jsem znal osobně. Byl to jeden z osmi statečných, kteří se 25. srpna 1968 sešli v Moskvě na Rudém náměstí, aby tam demonstrovali proti okupaci Československa. Viktor Fajnberg se už předtím, 1. srpna v Leningradě zúčastnil schůzky sovětských disidentů, kteří napsali československým novinářům dopis, že podporují Pražské jaro 1968. Během demonstrace v Moskvě mu skupina fízlů v civilu vykopla čtyři zuby. Za Stalina by to všech osm demonstrantů stálo život, za Brežněva se zavíralo do psychiatrické léčebny (jak ji sarkasticky nazývá vše zdrobňující ruština, „psychušky“), kde byli „političtí pacienti“ kromě jiného vystaveni podávání silných psychedelik. Zde Viktor Fajnberg držel hladovku, o níž jeden ze psychiatrů propašoval zprávu ven a tak byl pan Viktor na nátlak světové veřejnosti v roce 1973 propuštěn z psychušky domů a po dalším roce mohl na základě smlouvy o možnosti vystěhování židů ze Sovětského svazu odejít. Což byla vůbec první výhoda jeho etnického původu.
Sovětský svaz sice zachránil své židy před holocaustem (rodina Viktora Fajnberga byla sovětskou vládou před německou ofenzivou z domovského Charkova přesunuta nejprve do Buzuluku, kde malý Viktor poznal Čechoslováky z tamní základny naší zahraniční armády, a pak do Kazachstánu), ale jinak byl SSSR antisemitská země, která se vyznačovala mj. židovskými kvótami: na řadě vysokoškolských kateder směl studovat jen jeden Žid, umělci s židovskými kořeny měli omezený projev – například v legendárním večerníčku Jen počkej!, který napsali židovští scénáristi Kamov, Chajt a Kurljandskij, už bylo znemožněno, aby vlka daboval Vladimir Vysockij, žid po otci, a tak ho ve starých epizodách mluvil etnický Rus Anatolij Papanov a v nových ruský Ukrajinec Igor Christěnko. (V 80. letech, kdy už Viktor Fajnberg žil v Paříži, došlo paradoxně k určitému uvolnění, během něhož se podařilo, že se muži s židovskými kořeny Juriji Andropovovi podařilo dostat do funkce hlavy státu, což se v USA etnickému Židovi nikdy nepovedlo.)
S Viktorem Fajnbergem jsem se poznal na podzim 2011 na Středoevropském fóru v Bratislavě, kam mě vyslal deník Britské listy. První, čeho jste si na něm museli všimnout: že se neustále klepal, jako by měl zimnici. „To mám z psychušky,“ vysvětlil mi suše. Soustrast, kterou viděl v mých očích, ho neděsila tak, jako otevřený obdiv k jeho hrdinství, které jsem obratem začal vyjadřovat. „Na obranu“ mi začal vyprávět o všech dalších účastnících demonstrace a jejich osudu. Patřil mezi ně i fyzik Pavel Litvinov, který byl za onu několikaminutovou demonstraci s transparentem „Za vaši i naši svobodu“ odsouzen do sibiřského vyhnanství, které bylo zrušeno až za pět let – přestože byl vnukem sovětského ministra zahraničí z let 1930 - 1939 Maxima Litvinova. Když mi pan Fajnberg vyprávěl příběh Pavla Litvinova, maně mi ve vědomí vyvstala otázka: kterýpak potomek naší dnešní politické „elity“ by něčeho takového byl schopen?
Po začátku řetězové krize, jejíž roznětkou se stala únorová válka mezi Ruskem a Ukrajinou, která navázala na občanskou válku na rusky mluvícím východě Ukrajiny po kyjevském Majdanu, ruské anexi Krymu a ukrajinských zákonech proti ruskému jazyku a kultuře, jsem si na Viktora Fajnberga a všech osm statečných mnohokrát vzpomněl. Nejdřív v souvislosti s oním milionem ruských občanů, kteří aby nemuseli narukovat do bratrovražedné války proti Ukrajině, uprchli z dnešní Ruské federace. Přijímá je řada států, počínaje Německem a konče Arménií, která sice stojí a padá s ruskou obranou svého území před Ázery a Turky, ale dezertéry z ruské armády přijala. Česká republika ale odmítla přijmout byť i jen jediného emigranta. Když jsem si představil těch tehdejších osm Sovětů na Rudém náměstí, kteří demonstrovali za naši svobodu – zatímco ani na jedné z podzimně-zimních statisícových demonstrací na Václavském náměstí nezazněl hlas proti našemu hermetickému uzavření se uprchlíkům z RF, udělalo se mi špatně.
Vzápětí jsem si ale vzpomněl na jednu moudrou větu, kterou do mě před lety jako do připravené půdy zasadil ukrajinský rodák ruského jazyka Viktor Fajnberg: „Když už je všechno k nesnesení, a vy s tím nemůžete nic udělat, zkuste si udělat seznam všeho, co můžou ty strašné věci, které vás tolik trápí, přinést i dobrého!“ A tak jsem si začal dělat seznam všeho dobrého, co dnešní situace přináší a ještě bude přinášet:
1. Konečně dokonané ukrajinské národní obrození. Ti rusky mluvící východní Ukrajinci, kteří se v tomto konfliktu přikloní k ukrajinské národnosti, se začnou učit ukrajinsky, a stejně jako my Češi za našeho obrození, na jehož prahu stála lež o rukopisech, časem najdou pravdu, a s ní možná i hlubší národní hrdiny, než je ten, kterého roku 2008 zvolili třetím největším Ukrajincem a po Majdanu ho mají na známkách a pojmenovávají po něm ulice: nacista z druhé světové války Stěpan Bandera. Po čase, až ukrajinský národ objeví staré a zrodí nové demokratické Masaryky a Čapky se (tak jako jsme se my Češi smířili s německy mluvícími českými vlastenci G. Mahlerem, F. Kafkou, E. E. Kischem, F. Werfelem) také smíří se svými rodáky ruského jazyka, jejichž díla nyní škrtají z učebnic.
2. Odsun rusky cítících občanů z Ukrajiny (ať už ho bude provádět Ukrajina nebo Rusko), lidi jako já, kteří se často na historii dívají jen z jedné, té své strany, naučí skutečnosti, že na obou stranách jsou především lidé. Ano, moje babička 9. května 1945 tancovala po Karlově mostě s neznámým sovětským vojákem (aniž se ho potřebovala ptát, zda je Rus, Ukrajinec, žid…) – ale v téže době v našem pohraničí trpěly odsunem stovky německy mluvících lidí, 18 tisíc z nich při tomto odsunu zemřelo a čeští jazykovědci (naštěstí jen na čas) uzákonili psaní slova němec s malým n. Jako zastánce dobrého pro všechny lidi se napříště budu v minulosti radovat se svojí babičkou a v budoucnosti s Ukrajinci, kteří ubránili svůj stát – ale zároveň budu trpět s vyháněnými občany ČSR německého jazyka a Ukrajinci ruského jazyka a národnostního přesvědčení.
3. Rehabilitace socialistických myšlenek. V gigantické hospodářské krizi, dané drahými „zelenými“ energiemi a sankčním odmítáním přírodních zdrojů z blízkých nalezišť se brzy rehabilituje řada zásad, které jsme my starší znali z poněkud tuhé modifikace mezinárodního socialistického hnutí v režimu, v němž jsme se narodili. Už dnes mnozí moji podnikatelští přátelé, jejichž provozovny vlivem dnešního stavu krachují, začínají používat slova, která pro ně ještě včera byla sprostá: „národní“, „lokální“, „vzájemně-podpůrné“, „soběstačnost“, „družstvo“; dokonce z jednoho po léta zatvrzele pravicového zdroje jsem slyšel výraz „sociální smír“ – který by onen zdroj ještě včera pokládal za prachsprostý.
4. Odpadající korektnost i odcizenost. Už dnes v oblastech, kde vypuklo to nejhorší, co lidský život přináší, tedy válka, vidíme, že se tam přestává mluvit o 57 druzích záchodků a podobně. Tam, kde oběti války dennodenně mírumilovně bojují o vodu, jídlo, střechu nad hlavou, není čas na dekadentní nesmysly. K těmto nesmyslům naší odcizené digitální civilizace patří i to, že si lidé, kteří bydlí v jednom domě, namísto, aby se potkali, občas píší esemesky a maily. V místě kde nefunguje mobilní a webová síť (anebo, jak se může brzy stát v našem případě: ze dvou bytů se tam dá topit a vařit jenom v jednom) tato odcizenost odpadá a lidé jsou nuceni se opět fyzicky sblížit.
To byly jen čtyři z řady bodů, které mě napadly. Na další ještě nedospěla doba, ale souvislosti vnímající čtenáři si řadu z nich jistě dokáží domyslet – čímž všichni zjistíme, že těch štěstí v našem nastalém neštěstí rozhodně není málo. Pro mě osobně je takový seznam daleko větší posila, než jakou jsem si dokázal představit v okamžiku, kdy jsem k jeho tvorbě přistoupil. Děkujeme, pane Fajnbergu! A ať vám nebeské chóry žehnají.
Zdroj: Britské listy, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc