Vadí vám Menšík? A koho jste dali za něj? Leoše Mareše. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.01.2023
Foto: Se svolením Leoše Mareše
Popisek: Leoš Mareš
Jsem člověk, který už sedmnáct let nevlastní televizor a sledování důležitých pořadů si dle svého osobního programu odbývá na webu nebo u známých. Trpně registruji fakt, že doba nezávislých pořadů produkovaných kamennými televizemi jako byly Česká soda, Gumáci, Na šikmé ploše Milana Makoviče nebo S politiky netančím dvojice Šimek a Bubílková, je nenávratně pryč. Občas se sice i ve veřejnoprávní ČT objeví překvapivě společensko-kritické pořady jako seriály Neviditelní, Kosmo, Vysoká hra nebo Devadesátky, ale i ty mají své ideologické limity.
Co stále ještě limity nemá, jsou nezávislé webové produkce: seriály typu Liga mužské moudrosti nebo série o loutkovodiči oligarchů a politiků Tondovi Blaníkovi (jehož život ale, jak se zdá, po sedmi letech skončil loni s posledním dílem série Republika Blaník). Souvisí to se stavem společnosti, která se i v oblasti slova pomalu ale jistě pohybuje od svobody slova k nesvobodě, již dnes schvalují i ti, kteří se před 30 lety na svá místa dostali právě díky vůli lidí ke svobodě. Když i ústavní soudce veřejně pochybuje, zda by nebylo lepší „bezbřehou“ svobodu slova omezit, je jasné, že jí zvoní konečná – a to, že jde o pohyb globální není přílišná útěcha.
Nakolik je to ale pohyb globální a nakolik specificky český? Když minulou neděli Ukrajina uskutečnila oficiální oslavily narození nacistického velitele z druhé světové války Stepana Bandery (které vyvrcholily kontroverzní fotografií vrchního velitele Ozbrojených sil Ukrajiny generála Valerije Zalužného, jenž se na Twitteru pochlubil svým hrdým postojem pod Banderovým křížem), protestovaly proti tomu všechny složky současné polské administrativy, v čele s premiérem Mateuszem Morawieckim, který připomněl, že Organizace ukrajinských nacionalistů, v jejímž čele Bandera stál, pobila mezi lety 1943 – 1945 s Hitlerovým wehrmachtem v zádech na sto tisíc Poláků a stovky Židů, Rusů, Gruzínců, Ukrajinců – ale i Čechů. (zdroj ZDE, ZDE a ZDE - pozn. red.)
Nicméně v Praze, ve Strakově akademii ani na českém mediálním a uměleckém „nebi“ se nepohnula ani myš. Vzpomněl jsem si přitom, kolik českých politiků, novinářů i umělců se veřejně ozvalo, když 15. listopadu domnělá ruská raketa (která byla ve skutečnosti ukrajinská) zabila v polské obci Przewodów dva lidi… Polský režisér Tomasz Wiński (absolvent FAMU a obdivovatel československé nové filmové vlny) na letošním karlovarském filmovém festivalu správně charakterizoval současné Čechy a jejich tvorbu:
„… neosobní, nevýrazní formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Pořád utíkají v minulost, primitivní zábavu, narativní schémata, konvenčnost a lokálnost…“
|
Podobným způsobem se jmenovitě do letošních televizních Vánoc opřelo jedno z posledních (protože nezávislých) satirických českých děl dneška, komiks „Opráski sčeskí historje“, které si formou aktualizací známých obrazů z dějin národa českého bere na mušku náš dnešek. (Kupříkladu loni v říjnu po vyhlášení nových standardů vytápění zde oblíbená postava komiksu, císař „Zmikund“, slavnostně otevíral „chudobinec a márňici“). V aktuálním „Oprásku“ s názvem „Jak svalili Slivestra“ sedí Zmikund u televize, ze které vylézá Vladimír Menšík a Lucemburk Zmikund si libuje, že Menšík bude bavit ještě Jagellonce.
Proč tomu tak ale je? Scenáristka legendární pohádky Anděl Páně Lucie Konášová mi před pár lety v našem rozhovoru pro Britské listy potvrdila, že zatímco dnešními producenty kamenných médií, kteří rozhodují o tom, co bude v televizi, kině, rozhlase, jsou i 34 let po revoluci bývalí úspěšní manažeři z ledáren nebo masokombinátů – minulý režim po sekernických počátcích stalinismu v 50. letech a neostalinismu v 70. letech, kdy v čele uměleckých studií seděli vojáci a podobná nemúzická povolání, záhy delegoval do vedoucích míst v kultuře opravdové odborníky (kupříkladu regionálními řediteli ČRo tehdy byli spisovatelé Josef Věromír Pleva, Ivan Kříž anebo tvůrce filmové Markety Lazarové, Babičky a Třech oříšků pro Popelku František Pavlíček) a ti už se postarali, aby státem placená média bez ohledu na komerci (která tehdy byla spíš strašákem, nežli heslem dne) vyráběla to nejlepší – přičemž někdy i do těch nejideologičtějších děl dokázali propašovat velmi kritické motivy.
Ve spojení s tehdejším kulturně výměnným systémem (který naše díla dostal do zahraničí se stejně masivní distribucí jakou měla díla z velkých globálních kultur) tak vedle vysokého umění povstala i zábavná díla, jejichž popularitu lze poznat nakonec i z dnešních komentářů na Youtube, kdy se pod opusy jako Limonádový Joe, Pan Tau, Arabela, Návštěvníci, Létající Čestmír, Cirkus Humberto, Nemocnice na kraji města anebo kousky umělých herců Krtečka či Spejbla a Hurvínka rozplývá celá Eurasie nad 40 let – od Španělska až po Japonsko.
Naproti tomu dnešní doba, která po americkém způsobu měří umění i zábavu zásadně jen výdělkem (dokonce i po smrti; nedávno jsem v Aktuálně.cz četl titulek „Mrtví, ale stále bohatí: Nejlépe vydělávající zesnulé celebrity“), se nemůže divit, že lidé i dnes stále ještě lnou ke kvalitní zábavě z dob socialismu, která – na rozdíl od té dnešní – prostě necílila na ty nejpitomější, kterých je nejvíc a nejvíc se na nich vydělá. Jistě: po celou dobu minulého režimu (snad kromě krátkého liberálního úseku ve 2. polovině 60. let, kdy české a slovenské uměny byly štědře dotovány státem, ale ideologicky byly úkolovány jen formálně, a nakonec vůbec ne) byla veškerá oficiální tvorba podřízena vládnoucí komunistické ideologii, jíž umělci lezli patřičně do řiti, ale 34 let po komunistické revoluci (tj. v roce 1982) se už rozhodně nestalo, že by režisér Národního divadla chodil do své kanceláře v modré svazácké košili, v ruce s transparentem: „Podporuji závěry posledního sjezdu KSČ“.
Vím, že na každého mezinárodního bojovníka s morem politicko-korektního progresivismu a dekonstruktivismu (který dnes u nás vládne nejen Národním a nejen divadlem) jako je britský montypythonovský herec Johna Cleese nebo francouzská diva Brigitte Bardotová, americký režisér Woody Allen nebo britská autorka Harryho Pottera Joanne Rowlingová, u nás připadá jeden drzý Jaromír Nohavica s písničkami typu „Počkáme, co řekne“, či filosof Václav Bělohradský. Že Marek Vašut se v rozhovoru pro Rádio Universum vyjádřil, že ve druhé polovině 80. let cítil větší svobodu než dnes. A že je i víc českých umělců, kteří se na různé neumělecké objednávky nebojí říct ne. Stejně na mě ale čas od času přijde cosi, co bych nazval beznadějí z české malosti.
Proč? Na Silvestra jsem u známých v televizi viděl červnový koncert k poctě Karla Gotta. Zazněla tam i známá písnička Být stále mlád, kterou zlatý slavík v německém originále v roce 2008 znovu přezpíval s hip-hopovým recitativem rappera Bushida, který je kontrapunktem ke Gottovu romantickému textu a jeho autor a interpret v jedné osobě je v něm k společnosti, v níž žijeme, velmi kritický. Ve svém textu, který se stal v zásadě manifestem německých „mladých“ jeho (narozen 1978) respektive našeho věku, zpívá mimo jiné:
„Sereš na bezvýznamné mluvení, protože zůstáváš mužem činu.
Celý prokletý den tvrdě pracuješ.
Cítíš se starej a slabej, cítíš se vyčerpaně.
A to prase šéf si na tobě vybil špatnou náladu.
(…)
Děti tě taky obelhávaly, je jedno jestli kvůli kouření, večírkům, chlastání, drogám.
Takhle jsi svou krev nevychoval.
Každej myslí na sebe, ale kdo myslí na tebe?
Dřív kolejní bunda, teď oblek, nepoznáváš se.
Tenhle život je jen chladnej a tvrdej.
(…)
Ten zasranej zvyk: každej myslí na sebe.
Děti stresujou otce, dokud se neutrápí.
Než už nebude moct, a už nebude chtít ani mluvit.“
|
V české verzi namísto německého moderního sociálního-písničkáře Bushida s Karlem Gottem vystupoval nejlépe vydělávající český šoumen Leoš Mareš. Na červnovém koncertu Gotta nahradila zpěvačka Dasha. Mareš – zpívaje text, který sám napsal – to „pěkně rozpálil“, a tak jsem tu českou národní hanbu poprvé uslyšel. Přečtěte si, jak typicky česky konvenčně, sterilně a vůči systému, v němž žijeme, všestranně nekonfliktně, tato celebrita, upoutávající na sebe nošením kožichů, „přeložila“ drzý Bushidův text:
„Stala se mi taková zajímavá novina,
pochopí to všichni, nejen moje rodina,
šel jsem mezi lidi, náladu si zvednout
a nějaká holka v tramvaji mě pustila sednout,
no tak jsem hned volal známý, musíme to probrat,
zvedla to její sestra a nastal ten obrat,
začala mně vykat, no musim si zvykat,
když v tom ve sluchátku najednou slyšim ji říkat,
je tu nějakej starej chlap, šel čekat ven před dům,
podle mě mu může být tak asi 47,
tak to jsem musel zasáhnout a bránit svojí čest,
já jsem přece mnohem mladší, je mi 46.
Neboj se, taky se tě to bude brzy týkat,
dobrý den pane nebo pani, začnou ti řikat.
Teď je podzim další,
už jsme zase starší
a už to bohužel bude jenom horší.
Pamatuju, jak jsme tenkrát sázeli břízy,
Pamatuju, jak jsi začla chodit na dýzy
jak jsme měli schýzy
co dostanem z fýzy
užívali jsme si prostě svojí první mízy.
Když jsem vlez na gympl
a viděl čtvrťáky
řek jsem si, co to je za chlapy,
ty maj snad už baráky.
V těch mejch patnácti mi přišli tak starý dvacetiletý,
ve dvaceti zas byli důchodci třicetiletý.
Pak se časem trošku, pozměnily role,
já mam zase narozeniny, no ty vole.
Já už sakra pamatuju, jak byla v krámech láce,
kolik je to let, co jsem přišel sem do práce?
Proč je zase olympiáda, vždyť byla loni,
zas tam budou běhat, proč ten čas tak honí.
A už je zase Silvestr, MDŽ a Den matek,
Pankrác, Servác, Bonifác už zas slaví svůj svátek.
Je to asi týden, co byl 1. máj
a v pátek už vidim děti, jak vysvědčení maj.
Teprv včera jsme přece spolu česali ovoce,
tak proč venku sněží, proč jsou zítra Vánoce?“
|
Dovolte autorovi této rubriky, aby zakončil svůj text ve stylu veršů, které podle něj symbolizují český kulturní vývoj posledních desetiletí:
„Všude plytký kecy:
už mě to žhaví doruda!
Menšík to byl mistr –
Leoš Mareš je ostuda“
|
Zdroje: Aktuálně.cz, Seznam.cz, Wikipedia, Česká televize

Vložil: Tomáš Koloc