Práce pro národ se neplatí! Jak Alois Rašín naopak zaplatil za politiku. Životem. Výročí Jakuba Vosáhla
06.01.2023
Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Alois Rašín v podání Ondřeje Vetchého ve Svobodově filmu Rašín z roku 2018
Ve čtvrtek jsme si připomněli sto let od atentátu na československého ministra financí Aloise Rašína. Toho jsme si v prvním díle představili jako odhodlaného vlastence, který zásadně přispěl k československé samostatnosti a málem kvůli tomu skončil na popravišti. Jak se stalo, že v republice, která byla jeho dítětem, našel smrt?
Historický význam Aloise Rašína se pozná například i tím, že je jedním z mála českých politiků, které uznali za hodné zájmu čeští dramatičtí autoři. Divadelní hra se jmenovala Zítra to spustíme a její příběh je také pozoruhodný.
Poprvé se krátká konverzačka o pěti obrazech hrála v brněnském Divadle na Provázku jako součást programu Rozrazil. Bylo to v roce 1988, takže se nemohlo oficiálně přiznat jméno autora - tím totiž byl dvacet let zakázaný Václav Havel.
Příprava na samostatnou republiku
Do pracovny Aloise Rašína nás uvádí ve chvíli, kdy jsme ho opustili na konci prvního dílu - v noci na 28. října 1918. Už několik týdnů jasně vidí, že to musí „prasknout“ a jako zkušený a prozíravý politik diskrétně připravoval vše, aby česká reprezentace byla připravena.
Telefonuje starostovi Sokola, aby ráno do ulic vyšly hlídky v krojích a postaraly se o pořádek. Svolává další politické reprezentanty. Agrárníka Antonína Švehlu, národního socialistu Jiřího Stříbrného, sociálního demokrata Františka Soukupa. Společně budou nazýváni „Muži 28. října“.
Během jediného dne dokáží převzít všechny klíčové instituce, přesvědčit velitele rakouské posádky, aby povstání nerozehnala armáda a na závěr oficiálně vyhlásit nový stát a přijmout jeho první zákon. Také zabránit nepokojům v ulicích, rabování a dalším živelnostem, které revoluce a převraty často provázejí. A jako bonus získat pro nový stát i Slovensko.
Alois Rašín byl zcela jednoznačně hlavním mozkem převratu. Ostatní jeho dominanci bez výhrad akceptovali, i proto, že zjevně věděl, co dělat. I když dramatické události roztrhaly všechny plány, stále dokázal udržet na zřeteli, co je důležité a k čemu má směřovat.
Ukazuje to i zmíněná divadelní hra, ve které už před „spuštěním“ má vše promyšlené. A dokonce i tuší, co bude následovat.
Země je zplundrovaná
„Země je zplundrovaná, nic se po léta neinvestovalo – stačí se podívat, v jakém stavu máme železnice! – Lidi zapomněli během války pracovat, všechno teď budou chtít od státu – když je náš, tak ať se stará – socialisté chtějí parcelovat velkostatky, to jediné, co ještě jakž takž funguje – udržet měnu a zajistit hospodářský vzestup nepůjde bez tvrdých kroků a obětí – a to je přesně to, na co teď budou lidé nejméně zvědaví! Vždyť už dávno zapomněli, že svoboda předpokládá a vyžaduje především odpovědnost! Zatím nás všechny spojoval společný nepřítel, ale až tu najednou nebude a bude třeba přejít od bourání k výstavbě, bude najednou všechno jiné. Přiznám se ti, že když se tak někdy dívám na některé kolegy z Národního výboru a představuji si, jak asi budou vládnout, jímá mě trochu hrůza!“ zní Rašínův závěrečný monolog.
Oslava samostatné republiky ve filmu Rašín
Pozoruhodné mimochodem je, že Václav Havel psal hru o pozadí vzniku republiky při sedmdesátém výročí v roce 1988. Jako největší autorita disentu, která svůj statut také zpečetila vězením, byl ve velmi podobné pozici jako Rašín krátce před 28. říjnem. Je celkem zřejmé, že úvahy o Rašínovi, praskání starého režimu a spouštění povstání bral taky trochu jako přípravu k vlastnímu zápisu do českých dějin…
Ty zkrátka vždy byly pestré na paradoxy i paralely.
Kramář byl ve Švýcarsku
Rašínovi v říjnu přály i některé náhody. Třeba že jeho stranický předseda Karel Kramář byl zrovna ve Švýcarsku jednat s prezidentem Masarykem. Kdyby byl v Praze, nejspíš by latentní rivalita mezi předsedou a místopředsedou Československé státoprávní demokracie (která přetrvávala i po společném zážitku z rakouského vězení) znemožnila, aby měl Rašín tak dominantní úlohu a řídil povstání prakticky sám. Karel Kramář byl totiž mnohem menší „střelec“.
Spolu i proti sobě - Rašín (Vetchý) a Kramář (Donutil)
Vavříny zakladatele republiky dost posunou poměr politických sil mezi oběma spolubydlícími z rakouské cely smrti. Kramář se sice stane předsedou první československé vlády, ale pak už se „starý pán“ do žádné významné funkce nikdy nevrátí, zatímco Rašín se stane tvůrcem nejdůležitějších reforem a klíčovou postavou politické scény.
Nabízeli mu funkci ministra vnitra, ale Rašín raději sáhl po financích. Načal tak tradici mimořádně vlivných strážců státní kasy, která se drží až do dnešních dní. Velmi dobře pochopil, že fungování státu začíná od peněz a dělal vše pro to, aby ekonomiku rozvrácenou válkou co nejrychleji stabilizoval.
Do toho, co považoval za správné a potřebné, neváhal investovat svůj politický kapitál. Takže během pár měsíců z obdivovaného otce samostatnosti byl jeden z nejméně populárních politiků v zemi.
Tvrdý strážce státní kasy
Prosazoval tvrdou fiskální disciplínu, asi nejlépe vyjádřenou slavným výrokem „nic vám nedám“, kterým prý skutečně odmítal značnou část žádostí o podporu, kterých v poválečné bídě bylo značné množství. Proslul v tomto směru i jinými příkrými hláškami, třeba „pracuj a šetři“ nebo „práce pro národ se neplatí“.
Tím si naštval řadu významných osobností, včetně vlivných a populárních legionářů, kteří naopak od státu zajištění jako odměnu za svou historickou roli ve válce očekávali. Hospodářská politika Rašínovi přinášela i nenávist socialistů, tehdy také velmi silných.
Mezi oponenty se o něm šířilo ledacos. Zejména se poukazovalo na jeho blízký vztah k Živnobance, klíčové finanční instituci první republiky, která ale byla řadou lidí vnímána jako dost odpudivá a vykořisťovatelská. Dnešní nadávky finančnímu korporátu do „banksterů“ v tomto směru nejsou žádnou novinkou.
Rašín v letech své advokátní praxe Živnobanku i jejího ředitele Preisse zastupoval a finanční ústav patřil k jeho prominentním klientům. To dalo palivo řadě konspirací, jak jde vláda bance na ruku a lidé tenhle kartel musí platit. Rašín v nich byl ten nejhorší.
S tvrdým přístupem se ale Rašínovi podařilo zdárně provést měnovou odluku od Rakouska (v podstatě vytvoření a zavedení nové měny) a stažením části peněz z oběhu zamezit inflaci. Že republika začala po válce fungovat s výrazně menšími turbulencemi než ve všech okolních zemích, byla dominantně jeho zásluha.
Tvůrce „Pětky“
V roce 1919 jeho strana odešla do opozice, ale Rašín zůstal jedním z nejdůležitějších politických hráčů v zemi. Měl rozhodující podíl na vzniku tzv. „Pětky“, neformálního seskupení stranických lídrů, které domlouvalo klíčová rozhodnutí.
Zní to trochu jako kartel, ale v dramatických poválečných časech se vlády střídaly jak na orloji, takže „pětka“ byla celkem výhodnou garancí, že parlament bude alespoň nějak fungovat.
V roce 1922 se Alois Rašín vrátil na ministerstvo financí. Hlavní výzvou se mezitím stal sovětský komunismus, celkem zdárně importovaný do středoevropského prostředí. I Československo mělo svou komunistickou stranu, která zrovna v té době pořádala spektakulární stávky a další protestní akce (viz Antonín Zápotocký: Rudá záře nad Kladnem). V ekonomice byla hlavní výzvou opět stoupající inflace.
Musel se tedy vrátit ke své nepopulární striktní politice. V parlamentu to naplno schytával od levice, která skončila v opozici, i ve vládě musel o přísná deflační opatření svádět čím dál větší boje. Na přelomu roku byl prý i prezident Masaryk, který nad Rašínem držel ochrannou ruku, rozhodnut ministra financí odvolat.
Vrahem byl komunista Šoupal
Jenže hned pátého ledna 1923 si na ministra před domem v Žitné ulici počkal dvacetiletý komunista Josef Šoupal. Plány na zavraždění ministra financí se ve svém okolí nijak netajil a poprvé se o něj neúspěšně pokusil už v prosinci. Na ministerstvu následně zjistil Rašínovo bydliště a v pátek 5. ledna ráno čekal v Žitné ulici. Ministerský řidič ani poblíž hlídkující policista si ho nevšimli, takže když Rašín vyšel ze dveří, dostal se k němu až na vzdálenost pěti kroků a zezadu jej střelil. Pak se pokusil prchnout, ale v Příčné ulici jej zadrželi svědci atentátu. Později u soudu přizná, že chtěl zavraždit i Karla Kramáře a ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse. Kvůli nízkému věku dostane 18 let.
Střelcem byl komunista Šoupal.
Rašínův stav byl po atentátu podle lékařů beznadějný. Kulka mu zůstala v obratli a poranila míchu. Přesto se ochrnutý Rašín ještě v nemocnici probral z bezvědomí a o život bojoval plných šest týdnů. Zemřel 18. února.
V reakci na jeho zavraždění byl přijat Zákon na ochranu republiky, který byl napsán už předtím, ale vzhledem k napjaté situaci neměli politici odvahu jej předložit.
Smutné postskriptum bylo k Rašínovu příběhu dopsáno v roce 1990. V létě se poprvé po otevření hranic vypravil do Prahy jeho vnuk Peter Rašín, žijící v Londýně. 11. července nic zlého netuše usedl na lavičku v parku před Hlavním nádražím, tehdy dost obávaném „Sherwoodu“. Přepadl jej lupič se železnou trubkou a o tři dny později Rašínův vnuk v Nemocnici na Františku vážným zraněním podlehl.
Zdroje: Šetřilová Jana: Alois Rašín, dramatický život českého politika, Svoboda, Jiří, Arichteva, Marča: Rašín, Pacner, Karel: Osudové okamžiky Československa, Lustigová, Martina: Karel Kramář, První československý premiér, Havel, Václav: Zítra to spustíme, www.investujeme.cz, encyklopedie Praha 2.cz
Vložil: Jakub Vosáhlo