Alois Rašín. Otec naší samostatnosti, jediný politik, kterého zavraždili. Výročí Jakuba Vosáhla
05.01.2023
Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Alois Rašín v podání Ondřeje Vetchého ve Svobodově filmu Rašín
Politik, kterého v poslední fázi jeho kariéry mnozí nenáviděli, ale dnes má statut naprosto nezpochybnitelné legendy. Václav Havel o něm napsal divadelní hru, hlásil se k němu Václav Klaus, Miloš Zeman jej zahrnul do svých bonmotů. Dodnes taky drží smutné privilegium jediného českého politika, který zemřel rukou atentátníka.
Stalo se to přesně před sto lety. Novinář a spisovatel Karel Poláček toho pátečního rána mířil do kavárny, když v Žitné ulici zaslechl střelbu. Byla dost zima a v kavárně na něj čekala karetní společnost, takže se mu opravdu nechtělo dělat reportáž z místa činu. Přidal tedy do kroku, aby rychle zmizel.
Když to večer přiznal v redakci Lidových novin, vytočený šéfredaktor s ním na nějakou dobu zcela rozvázal spolupráci. Deník Poláčkovým novinářským selháním přišel o naprostého sólokapra - jediný dokonaný politický atentát v dějinách republiky.
Nic vám nedám!
Jeho obětí byl Alois Rašín, ministr financí. Jeden, možná ten nejdůležitější, z „mužů 28. října“, kteří v roce 1918 svým brilantním instinktem bez jediného výstřelu obsadili všechny zemské instituce a vyhlásili samostatnost.
Alois Rašín, foto se svolením ČNB
Ale v lednu 1923 suverénně nejméně populární politik v zemi, který i v časech poválečné bídy přísně střežil státní kasu. Historky, ve kterých rtuťovitý Rašín vyhání deputace s křikem „nic vám nedám“, a které s oblibou vypráví třeba Miloš Zeman, prý na rozdíl od jiných oblíbených příběhů našeho prezidenta stojí na reálném základě.
Jenže kdyby Alois Rašín nebyl tak zaťatý, nejspíš by se české dějiny odvíjely zcela jinak. Třicet let byl víceméně u všeho, co se v nich semlelo.
Syn pekaře a starosty Nechanic u Hradce Králové, který se stal na tři roky venkovským poslancem, byl politicky aktivní už jako student Právnické fakulty. Tehdy napsal a šířil brožuru České státní právo, kterou úřady zabavují. Nakonec roku 1891 mladý Rašín získává titul doktora práv, o který během života dvakrát rozhodnutím trestního soudu přijde a poté je dvakrát znovu slavnostně promován.
Dva roky těžkého žaláře
Poprvé je ztráta akademického titulu vedlejším trestem dvouletého těžkého žaláře uděleného v procesu s „Omladinou“ roku 1894. Rok předtím byly přijaty tzv. „punktace“, které řešily národnostní spory mezi Čechy a Němci rozdělením na správní oblasti podle převažujícího jazyka. Dnes je to takřka neznámý historický termín, ale tehdy mělo vyslovení tohoto slova zhruba stejný efekt, jako když dneska v určitých kruzích řeknete „Green Deal“.
Jazykovým rozdělení byla totiž v podstatě rozbita staletá územní integrita českých zemí, takže není divu, že zejména v Praze vedlo opatření k masovým protestům. Rakouské úřady (konkrétně jeden mladý horlivý vyšetřovatel) uvěřily, že spontánní protesty mládeže jsou organizovaným spiknutím konspirační organizace, zvané „omladina“.
Historky o velezrádné konspiraci sice byly u soudu v drtivé většině vyvráceny, ale justice si musela udržet tvář, takže celkem 68 zadržených bylo odsouzeno ke kratším trestům. Rašín coby „známá firma“ dostal jeden z nejvyšších trestů.
Z dvou let si odseděl téměř celý trest, amnestie v říjnu 1895 mu ale především vrátila právnický titul a Rašín mohl začít vykonávat právní praxi. Na přelomu století se žení s Karlou Jánskou, dcerou z vlastenecké rodiny a sestrou později slavného lékaře Jana Jánského, a politickou činnost omezuje na občasné psaní novinových komentářů. Jinak se stává vyhledávaným a uznávaným advokátem.
Politicky je stále nejblíže straně přezdívané „mladočeši“, kombinující vlasteneckou agendu s liberálním přístupem k ekonomice. Změny ve vedení v roce 1907 jej přimějí do ní vstoupit a v roce 1911 poprvé kandiduje na poslance Říšské rady. Za obvod Klatovy je zvolen a mandát vykonává až do té doby, než jej o něj společně s právnickým titulem opět připraví odsuzující rozsudek.
Za války trest smrti
Jenže tentokrát je mnohem tvrdší než dva roky na Borech v roce 1894. To už je válka a za účast na spiknutí proti monarchii byl roku 1916 Rašín odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Důvodem jsou jeho aktivity v odbojové organizaci zvané Maffie, která je domácí odnoží Masarykova exilového boje proti Rakousku. V roce 1915 se rakouským bezpečnostním orgánům podařilo vedení této organizace prakticky zlikvidovat.
Rašín patřil do pětice jejích hlavních organizátorů, společně se svým stranickým předsedou Karlem Kramářem. Spolu stanuli před soudem a spolu také po celou dobu procesu sdíleli celu. Soužití zarputilého zemědělského syna s aristokratickým Kramářem prý bylo občas velmi bouřlivé. Hezky o tom pojednává film Rašín, který ke stému výročí republiky natočil režisér Jiří Svoboda.
Rašín s Kramářem v podání Miroslava Donutila ve filmu Rašín
Rozsudek smrti, vynesený v roce 1916, přijal prý Rašín ze všech nejstatečněji, dokonce se při něm u soudu smál. K exekuci už ale nedošlo díky úmrtí císaře Františka Josefa a nechutí jeho mladého nástupce Karla začínat vládu popravami. Rozsudek byl nejprve změněn na deset let těžkého žaláře.
„Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovat ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení ve vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni v době, kdy dorůstáš v muže a kdy by Ti snad potřebna a mila rada taťkova, očekávám přece, že máš tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji,“ psal Rašín z vězení synu Ladislavovi.
V červnu 1917 jsou Rašín, Kramář i všichni ostatní propuštěni. Císař věří, že takto vytvoří prostor pro větší vstřícnost na české straně. Rašín ani ostatní to ale po posledních zkušenostech nemají v úmyslu. Na svobodu se vrací nezpochybnitelný lídr českého národního hnutí.
V září si Alois Rašín potřetí v životě došel pro právnický diplom. To už se ale blížil nejslavnější rok jeho života.
Tříkrálová deklarace
Hned v lednu 1918 byl hlavním autorem Tříkrálové deklarace, výzvy českých poslanců k rozsáhlé autonomii na Rakousku, která mimochodem poprvé vyzvala k vytvoření silnějších vazeb se Slovenskem.
„Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva,“ stojí v Rašínem sepsaném textu.
V únoru se podílel na sloučení čtyř českých politických stran do nově vzniklé České státoprávní demokracie, kde se stal místopředsedou. Strana, která se o rok později přejmenuje na Československou národní demokracii, se stane jedním z pilířů politického systému země.
Postupem roku si čím dál intenzivněji uvědomuje, že možnosti k dosažení samostatnosti jsou blíže než kdykoliv za posledních tři sta let. A koná kroky k tomu, aby česká politická reprezentace byla připravena.
A pak přijde den, který jej navždy zapíše do dějin země.
Pokračování zítra, v pátek 6. 1.
Zdroje: Šetřilová Jana: Alois Rašín, dramatický život českého politika, Svoboda, Jiří, Arichteva, Marča: Rašín, Pacner, Karel: Osudové okamžiky Československa, Lustigová, Martina: Karel Kramář, První československý premiér
Vložil: Jakub Vosáhlo