Císařův moudrý astronom dostal padáka od nacistů i komunistů. Tajnosti slavných
04.01.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Herec a významný rozhlasový režisér Bohuš Hradil jako astronom Tycho de Brahe v nestárnoucí komedii Císařův pekař a pekařův císař
FOTO / VIDEO Selského synka z Moravy vyhodili nacisté z rozhlasu na minutu, pak o něj bojoval v pražském povstání. Nakonec ho ale kvůli odchodu z KSČ definitivně odstavili na vedlejší kolej.
Vzpomínáte si na důstojného vědce s čelní pleší a hustým bílým plnovousem, jehož výkladu o pohybu planet Sluneční soustavy pozorně naslouchá i sám císař Rudolf II.? Astronom Tycho de Brahe v historické komedii režiséra Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař se stal jednou z nejvýraznějších rolí představitele mužů rozličných solidních profesí v různých časech i režimech. Bohuš Hradil jich ztvárnil během kariéry zhruba sedmdesát a jeho tvář dobře známe. Se jménem už to zpravidla bývá horší.
Císařův pekař a pekařův císař:
Třináct let a třináct štací
Bohumil Hradil, kterému nikdo neřekl jinak než Bohuš, se narodil 27. června 1905 ve Věrovanech u Tovačova na Prostějovsku a nejprve začal studovat na prostějovské reálce. V roce 1922 ale studium přerušil a odešel za svým klukovským snem do Brna. V roce 1925 absolvoval na Státní konzervatoři Brno, kterou založil v roce 1919 hudební skladatel Leoš Janáček na popud pedagogů a studentů své varhanické školy. Během následujících třinácti let prošel Hradil třinácti různými divadly a divadelními společnostmi, od Českých Budějovic a divadelní společnosti V. Vrby a O. Nováka přes Slovenské národní divadlo v Bratislavě, Pardubice a holešovickou Urani, kde poprvé dostal příležitost působit i jako divadelní režisér, až po divadelní společnost J. Burdy, Švandovo divadlo, Nové divadlo Oldřicha Nového a Plzeň.
Se Zdeňkem Štěpánkem jako ministr propagandy v Čapkově Bílé nemoci; foto se svolením Národní divadlo-Jaromír Svoboda
Plzeňský Don Quijote
Chudý španělský potulný rytíř ze slavného renesančního románu Miguela de Cervantese, jenž se snaží ze všech sil vzkřísit slávu rytířského stavu, věčný snílek, bojující s větrnými mlýny, se stal jeho nejoblíbenější divadelní rolí během plzeňského angažmá, na tamním jevišti ale exceloval v celé řadě dalších rolí, od Radúze v romantické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena přes Míťu v sociálním dramatu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi po Mercutia v Shakespearově nejslavnější tragédii Romeo a Julie. Dobová kritika o něm píše, že se vypracoval v představitele rázných a mužných hrdinů a kladl důraz především na čistotu a dokonalost hlasového projevu, hereckou pohotovost a poctivost vyjádření autorova záměru. V západočeské metropoli působil v sezóně 1936-1967 i jako režisér a současně začal spolupracovat i s pražským rozhlasem.
Švec (na snímku vlevo) v historickém velkofilmu Otakara Vávry Jan Hus; foto se svolením Národní filmový archiv
Průkopník zvukové techniky
V roce 1938 si podal žádost o přijetí do Radiojournalu, který se rozhodl uplatnit jeho velmi pěkný přednes na místě režiséra. V létě se během jediného měsíce zapracovával jednou hlavní rolí, jednou pomocnou režií, dvěma dozory, dvěma asistencemi a dvěma samostatnými režiemi. A pak hned nastoupil do angažmá jako režisér stanice Moravská Ostrava. Nakonec ale na severní Moravě pobyl kvůli zabrání pohraničí nacisty jen několik týdnů a po záboru ostravského vysílače se přesunul do Prahy, kde s kolegou a přítelem Václavem Sommerem přispěl k vytvoření funkce zvukového technika, úpravu studií a rozšíření nahrávací techniky. Pracoval na řadě různých pořadů, od adaptace románu Aloise Jiráska Na dvoře vévodském přes hry pro mládež až po pohádky.
Jako Daniel z Mrákotína v historické veselohře Aloise Jiráska z doby Václava II. Kolébka; foto se svolením Národní divadlo-Jaromír Svoboda
Výpověď na minutu
Své působení v rozhlase ukončil 1. března 1944, podle záznamu ve svém deníku: Propuštěn Němci na minutu. Poté se zapojil do odbojové činnosti a během pražského povstání se hned 5. května 1945 do budovy pražského rozhlasu vrátil. Během prvních měsíců po osvobození se podílel na organizaci a až do roku 1950 působil jako režisér. V srpnu 1950 ale požádal, mimo jiné z náboženských a zdravotních důvodů, o vyškrtnutí z kandidatury KSČ. Jeho žádost byla ale změněna na vyloučení s dodatkem, že dál nemůže zastávat své pracovní místo. Vzápětí dostal písemnou výpověď bez zdůvodnění a z rozhlasu musela odejít i jeho manželka, která pracovala jako hlasatelka a knihovnice.
Mikeš (na snímku vlevo) v třetím dílu Vávrovy husitské trilogie Proti všem; foto se svolením Filmové studio Barrandov
Rudolfův hvězdář
Před filmovou kamerou se mihl poprvé v roce 1935 jako jeden z karbaníků v romantickém dramatu Jana, které doprovodil svou hudbou Karel Hašler. Během války pak dostal jen dvě malé vedlejší role a teprve po osvobození ho režiséři začali obsazovat pravidelně. Hrál různé úředníky, důstojníky, profesory, šéfy, ceremoniáře…, většinou důstojné, zdvořilé a víceméně nenápadné. Jedinou výjimkou se stal v roce 1951 právě astronom Tycho de Brahe v historické komedii Císařův pekař a pekařův císař, v hlavní dvojroli s Janem Werichem. Po propuštění z rozhlasu byl až do roku 1955 členem hereckého souboru Československého filmu. Současně začal hostovat i v Národním divadle, do jehož souboru byl přijat v roce 1955 jako herec, asistent režie a vedoucí sboru externistů.
Pěvec v antickém veršovaném dramatu Jaroslava Vrchlického Smrt Hippodamie; foto se svolením Národní divadlo-Jaromír Svoboda
Normalizaci už nevydýchal
V roce 1968 dostal titul zasloužilý člen Národního divadla a o rok později byl morálně i politicky rehabilitován. V Zlaté kapličce působil až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1970, kdy také ukončil spolupráci s filmem. Filmových postav ztvárnil na sedm desítek, velké příležitosti se ale nikdy nedočkal, přestože by si to jeho talent rozhodně zasloužil. Naposledy si zahrál lékaře v historické televizní inscenaci Za ranních červánků, dramatizaci románu Aloise Vojtěcha Šmilovského o době národního obrození a životě zakladatele vědecké bohemistiky a slavistiky Josefa Dobrovského. Kvůli nastupující normalizaci se pak z uměleckého světa navždy stáhl do ústraní. Významný režisér a herec Bohuš Hradil zemřel 28. února 1984 v Praze.
(zdroje: Český rozhlas, Český film, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Encyklopedie Plzeň)
Vložil: Adina Janovská