Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Hlas z Protonového centra, které léčí úspěšně rakovinu, šokuje: VZP asi nestojí o vyléčeného pojištěnce!

03.10.2013
Hlas z Protonového centra, které léčí úspěšně rakovinu, šokuje: VZP asi nestojí o vyléčeného pojištěnce!

Autor: Hans Štembera

Popisek: Vladimír Šulc

ROZHOVOR Kolem pražského protonového centra létá stále hodně otázek. Těžko říci, jaké z nich jsou vyvolávány nějakým zákulisním bojem a jaké jsou na místě. Ta nejdůležitější je však nabíledni. Proč se v tomto špičkovém zařízení neléčí Češi? Na to, ale i na odkrytí dalších otazníků, se Parlamentní listy.cz zeptaly marketingového ředitele tohoto zařízení Vladimíra Šulce.

Samozřejmostí je, že v místním týmu mezinárodních lékařů hovoří každý z nich minimálně dvěma světovými jazyky, stejně vybaven je i střední zdravotnický personál. Pražské protonové centrum bylo postaveno jako soukromá investice, otevřeno vloni v prosinci. A i když v něm z Čechů absolvovalo léčbu jen několik, nevyužité nezůstalo a podle všeho je schopné si na sebe a na provoz vydělat. Jen pro úplnost – jen náklady na energii jsou stejně vysoké, jako náklady dvanáctitisícového města.

Kolik pacientů se tedy v tomto centru zatím léčilo? A s jakým úspěchem?
Blížíme se stovce. Ovšem raději bych použil v této souvislosti slovo odléčení pacienti než vyléčení – to seriózní onkolog nepoužívá.

Když byste měl popsat to, proč je lepší léčba protonová než klasická, co byste zdůraznil?
Ta léčba pacienty nijak nehandicapuje. Pokud ten člověk chce během léčby pracovat, přijede k nám autem a odjede také třeba autem – to se zde prostě stává. Nejčastěji u pánů, kteří si tady, bohužel zatím jen za svoje peníze, léčí karcinomy prostaty. Jsou takové případy, kdy to neví ani jejich nejbližší rodina. Ta léčba je krátká, efektivní, rychlá, ten pobyt tady v centru není delší než hodina času. Říkám tomu léčba „o polední přestávce“.

Ten člověk není nijak oslabený, neexistují žádné dodatečné účinky, které by toho člověka nějak handicapovaly. Není mu špatně, nic ho nebolí. Samozřejmě, jsou výjimky, zejména u dětí do šesti let, kdy nejsme schopni je udržet v klidu, aby tu velice přesně zacílenou protonovou terapii mohly absolvovat. Proto musíme dítě zafixovat. Ale také se o tom nedá hovořit paušálně – teď tu zrovna máme tříletou holčičku z Ruska, a ta dokáže být natolik klidná, že se uspávat nemusí. Ale samozřejmě máme tu pro takové případy k dispozici anestezii.

A k tomu máme smlouvu s dětskou onkologií v Motole a jejich lůžkovou částí, kam jim ty malé pacienty v případě potřeby dopravujeme.

Znamená to, že dospělé pacienty uspávat není tedy nikdy nutné?
Anestezie je možná samozřejmě i v případě dospělých pacientů, pokud by měly problémy například s klaustrofobií a pobyt na té ozařovně by na ně negativně působil. Podle mých informací ale dosud za dobu trvání centra (tedy od 5. prosince 2012) jsme nemuseli uspávat žádného dospělého pacienta. On navíc ten pobyt na té ozařovně je řádově minuta. Zbytek času je příprava, je to tedy velmi elegantní způsob léčby.

Pacienti tedy u vás vůbec nejsou hospitalizováni, neleží tu?
Ne.

Zmínil jste se na začátku našeho povídání, že bylo protonové centrum v Praze nucené soustředit se pod tlakem okolností hlavně na zahraniční pacienty. Nemohou zažít třeba nějaké zklamání z toho, že se jim zde nevěnují takoví odborníci v oboru jako v jiných zemích světa?
Nikoli. Máme tu mezinárodní kolektiv, který odvádí skvělou týmovou práci. A tak zatímco z českého zdravotnictví doktoři a střední zdravotní personál prchá – k nám přicházejí a hlásí se ti nejlepší. Mimochodem - medicínským ředitelem našeho centra je profesor Manfred Herbs, který řídil mnichovské protonové centrum – je to jeden z nejzkušenějších lékařů radioterapeutů současnosti v této oblasti. Takže péči u nás pacienti dostávají špičkovou, za tím si stojím.

Dobře – a o jaké pacienty tedy jde?
V současné době jsou tady pacienti samoplátci nebo zahraniční pacienti, kterým léčbu platí jejich národní pojišťovna. Moc častým případem nejsou bohužel zatím čeští pojištěnci, kterým pojišťovny léčbu zaplatí. Jsem ale optimista a věřím, že se to velmi brzy změní. Také sem posílají děti například různé ruské nadační fondy. To je celkem obvyklý způsob ve světě, takže jednáme nyní třeba i s britskými nadačními fondy, protože Velká Británie v současné době takové centrum nemá  - dvě však staví se státní podporou.

Se státní podporou? Přispíval tedy stát na stavbu pražského protonového centra?
Ne, je to soukromá investice, stát nestála ani korunu, a obdobné je to i v jiných zemích. Je to totiž velmi revoluční záležitost, staví se všude kolem nás, těch center bude za pár let asi 35. Přitom jsou kolem nás země, kde zatím nemají vůbec rozvinutou ani tu léčbu fotony (klasické ozařování). Takže tam asi celou tuto etapu překročí a půjdou rovnou tou metodou protonové cesty.

Jenže ta asi není řešením pro všechny typy rakoviny – či se mýlím?
Vždy je nejlepší rané stadium nemoci, pokud možno s přesně ohraničeným nádorem. Protonová léčba není příliš vhodná na metastázující formy, protože v podstatě ten paprsek má nejlepší efekt, když je namířen k nějakému jasnému ložisku. Onkologická onemocnění se v současnosti léčí operací, chemoterapií, radioterapií (ozařováním) či kombinací těchto metod. Vždy to je na rozhodnutí lékařů, proto jsou ta komplexní onkologická centra, kde se jedná o tom, kam se pacient dostane.

Je nějaká skupina pacientů, na které by se chtělo pražské protonové centrum zaměřit?
Naším stěžejním tématem jsou dětští pacienti. Jejich možnost zotavení se významně zvýšila v posledních letech, ale jde o to, jakou kvalitou života ty děti pak žijí. Mám například na stole článek z Anglie, v kterém se uvádí, že jak roste procento vyléčených pacientů, a žijí dále, tak následně kolabuje zdravotnický systém, poněvadž nejsou prostředky na léčbu těch následků a následné péče. A v tom je ten zásadní rozdíl. Po tom konvenčním ozařování ten pacient musí být v nějaké péči až do konce svého života. Je otázka, zda to je pět let, dvacet nebo čtyřicet. Ale musí dál čerpat ze systému další prostředky, nehledě na to, že ta kvalita života je nějakým způsobem posunutá. Je velký rozdíl, zda dítě ozáříte šetrným způsobem a ono se dál normálně vyvíjí anebo má třeba růstové problémy. A nejen ty. Američtí vědci teď upozornili na to, že měřili dětem po ozařování hlavy úbytek bodů IQ. Šokující je, že tři roky po sobě vykazují ty hodnoty pokles o deset procentních bodů! Po protonech je to 0,1 bodu. Takže vlastně nic. A to je taky tedy značný rozdíl v tom, jestli zůstane po léčbě dál svéprávný jedinec nebo člověk, který po léčbě zůstane závislý jen na druhých do konce života.

Dobře, tak se tedy ještě zeptám jinak. Soustředíte se svým programem na léčbu dětí. A dají se specifikovat typy nádorů, které jsou zde lékaři schopni vyléčit?
Úspěšně jsou léčeny protonem nádory hlavy, krku, vnitřních orgánů, slinivky břišní – tam jsou super výsledky. Důkladné kontroly po ukončení léčby ukazují, že je to opravdu zásadní zlom. Více ale ukáže ještě delší odstup času, to si také musíme přiznat. Protonová terapie není dobrá pro pohyblivé nádory, které se v těle během ozařování mohou hýbat. Specializujeme se i na lymfomy, které postihují v poslední době stále více zejména mladé lidi kolem dvacátého roku. Také se u nás léčí pacienti s rakovinou plic a, jak už jsem zmínil, s rakovinou prostaty.

Jenže – jak se ukazuje v praxi, ne všichni zdejší lékaři protonovou léčbu prosazují či doporučují svým pacientům…
Radioterapie se celkově vyvíjí, samotná protonová léčba má největší boom ve světě až v posledních deseti letech. A opravdu ne všichni lékaři jsou s ní obeznámeni. Ten, kdo se s ní nepotkal nebo jen částečně, nemusí mít o ní správné informace. Nechci spekulovat, že v tom někdy odmítavém postoji našich lékařů mohou být i jiné důvody... Proč se například v této zemi předepisuje na hlavu největší objem léků a farmak? Jak už jsem řekl, je to spekulace, ale jistý aspekt v tom hrát, bohužel, může. Problém je, a to nám leží dost na srdci, protože se to dá velmi těžko pochopit, že i odborné společnosti jako je Pediatrická společnost a další se shodují na tom, že zhruba ze sta dětí, které se ročně v ČR posílají na ozařování, by takových 80, 90 možná i 100 mělo dostat spíše protonovou léčbu. My máme s těmi pracovišti docela dobrou spolupráci, ale samozřejmě je třeba pracovat na tom, aby se odblokovala byrokracie.

Dostat se totiž do systému českého zdravotnictví jako je třeba úhradová vyhláška, je několikaletá záležitost pro všechny nové metody. A přitom těm pacientům uniká čas, který prostě mnoha z nich nezbývá. Pak je třeba ještě také zmínit ochotu vůbec o této metodě nějakým způsobem uvažovat. Takže třeba z brněnského komplexního onkologického centra, které vede profesor Pavel Šlampa, a kterým projde statisticky každé třetí dítě nemocné rakovinou, k nám nedoputovalo jediné dítě. Dokonce nebylo ani doporučeno. Kdyby je doporučili a pak by to z nějakého důvodu zamítla pojišťovna, bylo by to něco jiného, ale… Tohle je věc, která z mého pohledu opravdu nemá s logikou mít nic společného. A můžu se domnívat, že to je třeba proto, že profesor Šlampa, který je velmi uznávaným onkologem, tak se s protonovou terapií nikdy nepotkal nebo o ní nic neví. Anebo je tam nějaký jiný důvod. A na to nechci ani myslet – zejména proto, že jde o děti…

Skoro se zdá, jako byste byli schopni protonovou léčbou pomoci každému – skutečně je ta léčba ve všech případech úspěšná?
Obrací se na nás velké množství pacientů z celého světa. Ale bylo by mylné se domnívat, že prostě úplně každému z nich lze pomoci. Nelze si myslet, že se dostanou do nějakých Lurd – zázraky tu neumíme. Nicméně toto centrum patří k absolutní světové špičce a nikdo jiný nemá modernější zařízení. Žádná metoda není stoprocentní, ale výsledky jsou abnormálně dobré – daleko lepší, než se očekávalo.

Není to tím, že se k vám dostávají třeba pacienti, kteří ještě nemají třeba nádor v nějakém finálním stadiu?
Naopak, ta praxe je tu úplně opačná. Často v nějakých nátlakových mediálních aférkách se nám snaží někdy přisoudit to, že tady pracuje nezkušený tým lékařů. Přitom je tu opravdu nejlepší mezinárodní tým lékařů, fyziků, radioterapeutů a dalšího zdravotního personálu. Ti lékaři, co tu jsou, se připravovali před otevřením rok na různých amerických klinikách, kde pod vedením zkušených amerických lékařů praxi zažili – takže jsou obeznámení se všemi těmito metodami, které mají i řádně nastudované. Naše kalkulace na léčbu nikdy nejsou paušální – to prostě v tomto typu terapie nelze. A to je zřejmě také „jádrem úrazu“. Začínali jsme právě těmi nejtěžšími případy a na ty jsme představovali kalkulaci. A přiznejme si, že ti pacienti neměli jinou šanci, mnozí silou vůle čekali, až ten provoz spustíme, aby k nám mohli nastoupit. A tak nastoupili ve stavu, v jakém už by nikde jinde naději na jakoukoli úspěšnou léčbu mít nemohli.

Takže rozumím-li tomu správně – je pro toto zařízení potíží splňovat jakési paušály a pojišťovnami stanovené výkony?
Odpovím trochu jinak – obšírněji, když dovolíte. V současné době například jde o onemocnění karcinomem slinivky břišní. U 98 procent lidí se po oznámení této diagnózy odměřuje zbytek života v měsících, maximálně v desítkách měsíců. Tam je každý posun úspěchem. A zatím se zdá, že se nám ten posun daří. Protonová léčba je profesní záležitost, týmová metoda, ve které funguje dokonce více fyziků než lékařů. Vypracovává se ozařovací plán, což trvá zhruba týden. Ty propočty a výpočty se ještě během léčby upravují podle toho, jak ten nádor v těle pacienta pracuje. Víme proto jasně dopředu, kolik to i bude stát, a to se asi našemu systému příliš nelíbí. Nechceme si hrát na nějaké paušály či nějaké výkony z určené hromádky. Naprosto přesně totiž známe, jak se pacient bude léčit, jak to bude dlouho trvat a co k tomu všemu bude potřebovat.

V jaké fázi jsou tedy nyní jednání s pražským protonovým centrem a zdravotními pojišťovnami?
Jak s kterou pojišťovnou.

Například s tou největší, s největším počtem pojištěnců – s VZP?
Ta setrvává v ne zcela vstřícné poloze. V zásadě těch několik jednání, které se uskutečnily z naší iniciativy, nedošly k žádnému závěru. Zůstávají i nyní pasivní. Ale VZP není jediná pojišťovna, a tak musím říci, že zejména po změnách na Ministerstvu zdravotnictví v souvislosti s pádem minulé vlády se situace celá uvolnila. Mimochodem – myslíte, že se k nám do centra i přes naše opakovaná pozvání třeba bývalý ministr zdravotnictví někdy přišel podívat? Nikdy.

Pacienti jsou ale odesíláni na léčbu do mnichovského protonového centra. Prý je to výhodnější než vámi nabízené ceny…
Především - nikdy nikdo tu smlouvu s Mnichovem neviděl. Ani tedy nějakou paušální smlouvu nám nikdy nikdo neukázal. A rozhodně to neznamená, že by se nyní masově tahle péče českým občanům, i když v Německu, dopřávala. Je to mezinárodní ostuda, protože v Mnichově nejsou naši nepřátelé, ale naši kolegové. Lékaři z jednotlivých center po celém světě se mezi sebou baví a diskutují. A absolutně nerozumějí tomu, proč vloni, kdy v Česku toto naše centrum ještě nefungovalo, nikdo z českých pojišťoven o mnichovské centrum nestál. A najednou, když už to centrum v Praze stojí, tak se jich v Německu české pojišťovny ptají na léčbu našich pacientů.

Zatímco my jsme mohli našim onkologicky nemocným pacientům poskytnout něco, co jinde ve světě nemají, tak jsme v současné době ztratili už téměř rok. Ale nejen my, my jsme kapacity doplnili ze zahraničí, nýbrž ti čeští pacienti, a to tak, že už se to nedá vrátit zpátky. A co se týká ceny, kolem které se prý vše točí… Jak už jsem zmínil, začali jsme raritními případy – velmi komplikovanými a tudíž drahými. Případy, které jinde neměly šanci. Dítě, které potřebuje velmi specifický přístup a chodí na to ozařování třeba i dva měsíce, nemůžu přece srovnávat s jinými typy – třeba se stadii prostaty, které někdy lze odléčit v pěti frakcích. Tedy během pěti návštěv – za 14 dnů je pacient vyléčen a nemusí to vědět opravdu ani jeho manželka. Tuto léčbu karcinomu prostaty jsme například nabídli pojišťovnám za částku 260 tisíc korun za pacienta. Přitom víme, že na těch nejmodernějších fotonových přístrojích (běžné ozařování) platí nyní pojišťovny 350 tisíc.

Což znamená, že naše léčba je ještě levnější. Nemluvě o dalších záležitostech s tím spojených. Po běžných ozařováních fotonem dochází u karcinomu prostaty k úniku moči a dalším nepříjemným věcem omezujícím pacienta. Také dochází k téměř stoprocentní jistotě, že ten pacient bude impotentní. Při protonové terapii jsou jen 4 procenta lidí, kteří se pak s tímto druhem problémů potýkají. To je přece celkem významný společenský i osobní faktor. Ani na to jsme nedostali odpovědi, takže to nasvědčuje tomu, že v tom celém je zřejmě nějaký jiný problém. Mám stále silnější dojem, že zejména ty molochy, do kterých počítám i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, nechtějí léčit, ale evidovat. Vypadá to, že pojišťovny nestojí v podstatě o vyléčeného pojištěnce, ale o pojištěnce.

Alena Hechtová, Parlamentní listy.cz

Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na ');! Těšíme se na ně.

 

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace