I pokleslá zábava musí být kvalitní aneb Svérázný bonviván z věže na Malé Straně. Tajnosti slavných

VIDEO Vzdělaný intelektuál miloval Hašlera a staropražský folklor s jeho šantány a kabarety, klauny a kankánovými tanečnicemi a rád se bavil. Ještě raději ale bavil druhé.

Legendární režisér s mohutným plnovousem byl nekonfliktní bonviván a života si užíval plnými doušky. Celý život zasvětil výhradně komedii, satiře a dobré zábavě, drama v jeho filmografii nenajdeme. Miloval lehčí, zábavné žánry, což mu také odborná kritika vyčítala. Zdeněk Podskalský starší se na place nikdy nepředváděl. „Byl přesvědčen, že chce-li umělec podat skvělý výkon, musí být on sám v dobrém rozmaru a pohodě, o což se pak dělí s publikem. V tomhle jsme si, myslím báječně rozuměli,“ zavzpomínal na něj scenárista a jeho častý spolupracovník Gustav Oplustil.

 

Mezi nebem a zemí:

Klukovský sen zničila tréma

Narodil se 18. února 1923 v Malenicích nad Volyňkou na Šumavě, kde byla jeho matka Marie poštmistrovou. Otec František byl odborným učitelem na pražské průmyslové škole. Na Šumavě prožil dětství a celý život se do Malenic vracel. Snil o studiu herectví, až v šestnácti letech ale konečně dostal první roli v ochotnickém souboru. Jenže pár vět, které měl říct, stěží vykoktal a jeho kariéra skončila dřív, než začala. Zjistil, že obrovskou trému na jevišti nejspíš nikdy nepřekoná. V roce 1942 odmaturoval na reálném gymnáziu v Strakonicích a otec si přál, aby vystudoval strojní inženýrství. Jenže vzápětí nacisté české vysoké školy zavřeli, takže se přihlásil do abiturientského elektrotechnického kurzu Vyšší průmyslové školy v Praze, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Od roku 1943 pak pracoval jako technický úředník v továrně Aero v Praze.

 

Kam čert nemůže:

Bonviván a romantička

Po osvobození studoval v letech 1945-1949 estetiku, sociologii, psychologii a divadelní vědu na pražské Karlově univerzitě. V roce 1947 byl otevřen filmový obor na AVU, a tak si přidal ještě dramaturgii, z níž později přešel na filmovou režii. V lednu 1951 odjel jako mladý straník na Vysokou filmovou školu (VGIK) do Moskvy, kterou zakončil v roce 1954 coby kandidát estetických věd, a jeho disertační práce, nazvaná Otázky vytvoření komické postavy ve filmu, vyšla v Sovětském svazu tiskem. V sovětské metropoli se stihl i oženit s Tamarou Ševčenko, kterou si přivezl domů do Čech. Pracovala pak jako překladatelka a v roce 1957 se jim narodil syn, budoucí režisér Zdeněk Podskalský mladší. S návratem do dekadentního a intelektuálského pražského prostředí se cesty svérázného bonvivána a něžné romantičky začaly pomalu rozcházet, přesto se nikdy oficiálně nerozvedli.

 

Bílá paní:

Na startu s Bróďou

Po návratu pracoval krátce v rozhlase, pak nastoupil jako externí režisér do Československé televize, pro niž natočil během let dlouhou řadu úspěšných zábavných a hudebních pořadů, od Ztracené revue z roku 1961, která získala o dva roky později Stříbrnou růži na festivalu v Montreux, přes cyklus Babiččina krabička, Půjčovnu talentů, Dostaveníčko u orloje, Kabaret U dobré pohody a Možná přijde i kouzelník až po legendární Silvestry. Na výrobě filmu se sice poprvé podílel už v čtyřicátých letech jako posluchač FAMU, kdy spolupracoval na scénáři krátkého filmu o přípravách XI. všesokolského sletu Jeden, tisíc, milión, jako režisér ale debutoval až v roce 1957 krátkometrážní komedií o všedních trablech jedné rodiny V pátek ráno. O rok později pak natočil satirickou komedii Mezi nebem a zemí. Napsal k ní i scénář společně s Vlastimilem Brodským, který si zahrál hlavního hrdinu, ušlápnutého úředníčka, který je přesvědčen, že mu zbývá jen čtrnáct dnů života, a tak se konečně odhodlá vzepřít svému šéfovi.

 

Sedm žen Alfonse Karáska:

Kritická paní Perchta

U diváků i kritiky ale prorazil až v roce 1959 komedií Kam čert nemůže, v níž rozehráli úžasný herecký koncert Miroslav Horníček coby úspěšný, nicméně psychicky vyčerpaný lékař a vědec, přezdívaný kolegy doktor Faust, a nádherná Jana Hlaváčová jako prohnaná Mefistofela, která usiluje o získání jeho duše. Do období uvolňování společenské atmosféry ideálně zapadla v roce 1965 jeho duchařská komedie Bílá paní s roztomilou Irenou Kačírkovou coby paní Perchtou z Borštejna neboli Bílou paní komonickou, která vystupuje z obrazu, aby napravovala nedostatky v hospodářství i společnosti. Natočena byla podle povídky Karla Michala Jak Pupenec k štěstí přišel ze sbírky Bubáci pro všední den a kvůli ostré kritice poměrů skončila během normalizace v trezoru.

 

Světáci:

Vzpomínka na Hašlera

Svou lásku k staropražskému folkloru úspěšně promítl v roce 1967 do hudební romantické komedie Ta naše písnička česká, v níž zní nesmrtelné písničky legendárního skladatele a textaře Karla Hašlera. A současně představil televizním divákům dalšího svého populárního hrdinu, nenapravitelného záletníka v podání Miloše Kopeckého, v bláznivém muzikálu Sedm žen Alfonse Karáska. Koncem šedesátých let pak stvořil svůj největší majstrštyk, situační hudební komedii Světáci o třech venkovských zednících, kteří se se chtějí v Praze vrhnout do víru nočního života na nejvyšší úrovni.

 

Ta naše písnička česká:

Spolehlivý tým

Postupně si vybudoval stabilní herecký tým, jehož výkony byly zárukou vysoké kvality, v jehož čele stáli Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Rudolf Hrušínský. Malé vedlejší postavy tu a tam přidělil i sám sobě, například rozčileného řidiče ve filmu Ženu ani květinou neuhodíš, kominíka v Té naše písničce české, lékaře v Křtinách, úředníka v Revui na zakázku či průvodce ve Velké filmové loupeži. Mihl se ale také před kamerou jiných režisérů. Nejspíš si ho vybavíte jako starosvětského měšťana v Menzelových Postřižinách, rozprávějícího s panem farářem, jehož kritika ženského pokolení se jako mávnutím kouzelného proutku promění v oslavnou ódu, jakmile kolem projede krásná paní správcová na kole.

 

Noc na Karlštejně:

Návrat na Karlštejně

Nastupující normalizace mu počátkem sedmdesátých let nadělila zákaz natáčení na Barrandově, pro televizi ale díky své nekonfliktnosti pracovat mohl. K filmové práci se vrátil už v roce 1973 nestárnoucím historickým muzikálem Noc na Karlštejně a vzápětí nadělil publiku další skvost, který je dodnes zárukou sledovanosti, hudební krimikomedii Drahé tety a já, kterou nejen režíroval, ale napsal k ní i scénář. Svým jménem také přikrýval režiséry, kteří neměli FAMU, takže oficiálně nemohli režírovat celovečerní film, například Ladislava Smoljaka u jeho filmu Kulový blesk. Zdůvodnil to jako spolurežii, ve skutečnosti ale nechal Smoljaka pracovat samostatně. A Cimrmani se mu tak líbili, že Ladislava Smoljaka i Zdeňka Svěráka obsadil v roce 1980 v další nesmrtelné hudební komedii Trhák.

 

Drahé tety a já:

Hrátky s hudbou

Zdeněk Podskalský miloval hudbu všeho druhu, od písniček starých kabaretů přes swing a dechovku až po pop music, a řada hvězd populární hudby také často a ráda v jeho pořadech vystupovala. Bydlel v barokní věži na rohu Mostecké ulice, s výhledem na chrám Sv. Mikuláše, kde pořádal intelektuální setkání. Své hosty ohromoval spoustu starých strojků a mechanismů, které sbíral a opravoval. Tuto zálibu zdědil po otci, který byl venkovským vynálezcem. S kytarou zpíval písničky staré Prahy, kterých měl obrovskou sbírku. Byl ale také velký milovník přírody, především ptactva, a vášnivý houbař. Své houbařské úlovky také rád a často fotil.

 

Trhák:

Jak to bylo s Jiřinou

Na dlouhých sedmadvacet let se stal středobodem života herečky Jiřiny Jiráskové, která s ním dokonce na počátku vztahu otěhotněla, i její třetí těhotenství ale skončilo potratem. Přežila ho o téměř dvacet let a až do smrti o něm mluvila jako o muži svého života. Jaký ale jejich vztah ve skutečnosti byl, to věděli jen oni dva. Jako partneři totiž spolu ve skutečnosti nikdy nežili, i v Malenicích měli každý svůj vlastní pokoj. A prostořeká Helena Růžičková, kterou Jirásková příšerně naštvala, když velmi nevybíravě odmítla hrát v třetím filmu Troškovy slavné filmové trilogie Slunce, seno…, se nechala pro deník Blesk slyšet: „Vždyť oni spolu nikdy fakticky nežili. Vždyť oni nebyli ani jako druh a družka. Ona bydlí na Vinohradech a on v bytě v Malostranské věži.“

 

Ohnivé ženy:

Bonviván a skeptik

Zdeněk Podskalský byl nejen úspěšný režisér. Diváci ho často vídali i na obrazovce jako moderátora či hosta různých zábavných pořadů a vedle bohaté scenáristické činnosti byl také autorem divadelních her Návštěva mladé dámy, Liga proti nevěře a Žena v trysku století. Počátkem devadesátých let už bylo zřejmé, že je vážně nemocný. Zemřel 28. října 1993 v Praze a odpočívá na hřbitově ve svých milovaných Malenicích. V roce 1996 sestavil jeho syn Zdeněk s Alexem Koenigsmarkem z jeho deníkových záznamů, postřehů, fejetonů a povídek vzpomínkovou knihu Lásky a nelásky aneb Není tam nahoře ještě někdo jinej? V roce 2003 připravila Alena Berková pro Českou televizi střihový medailon Sólo pro pana režiséra a v roce 2006 natočil Petr Kotek pro cyklus Příběhy slavných jeho dokumentární portrét Zdeněk Podskalský – bonviván i skeptik.

(zdroje: Český film, Česká televize, ČSFD, FDB, Blesk, Šumavský rozcestník, Zdeněk Podskalský: Není tam nahoře ještě někdo jinej?, Robert Rohál: Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský)

 

Vložil: Adina Janovská

HP, Tajnosti slavných, Zdeněk Podskalský,