Neumím si představit lidskou budoucnost, říká Milan Knížák, přesvědčený, že rovnost je v diferenci, nikoli v uniformitě

Foto: Se svolením Milan Knížák (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Milan Knížák a odpočívající Kristus

ROZHOVORY NA OKRAJI Představovat Milana Knížáka (nar. 1940) co do výčtu jeho tvůrčích a společenských aktivit není příliš nutné. A Knížák člověk? Možná stále velká neznámá. V jistou dobu se o něm mluvilo a psalo možná víc, než bylo zapotřebí. Byl obdivován i nenáviděn, vysmíván, a hlavně diskutován, protože tento sečtělý a intelektuálně zdatný umělec zneklidňoval svými nekompromisními názory, rozčiloval moralisty a popuzoval svojí nevyzpytatelností. Jako ředitel Národní galerie štval i mě. Vždy se ale snažil být sám sebou. Výtvarník, hudebník, performer a člen mezinárodního hnutí Fluxus, stejně jako někdejší pomocný dělník a uklízeč mosteckých věží, a o desítky let později rektor Akademie výtvarných umění i ředitel Národní galerie je, ač se to zdá být nevěrohodné, solitér, individualista, který ale ještě věří, že svět by měl mít nějaký řád.

Pane Knížáku, u svého životopisu máte na svých webových stránkách uvedeno, že jste stále pošetilý, dokonce dvakrát pod sebou, proč si to myslíte, co je důvodem Vaší pošetilosti? 

Jsem z generace, která vyrostla na foglarovkách, Rychlých šípech, hrdinných kovbojích a na básnících jako byl Šrámek, Wolker, Nezval atp. Po druhé světové válce nás komunisté přesvědčovali, že je třeba mluvit pravdu, hledat spravedlnost a nebát se zla. Nic z toho neplatilo, všechno byla lež, ale já jsem tyto principy přijal za své a od dětství jsem se dostával do problémů. Už na obecné škole jsme s kamarády naivně založili protistátní buňku. Věřil jsem, že je třeba zvolit přímou cestu a snažil jsem se po ní důsledně jít, i když jsem se stále setkával a setkávám s nepochopením až nenávistí. Ve škole jsem byl premiantem, Bůh mi dal hodně talentů, prahl jsem po vzdělání tolik, že mě školy nechtěly. Mnohokrát v životě jsem zažil pocit nepatřičnosti, mnohokrát byly mé názory, které důsledně hledaly správnou cestu, označeny za chybné až zločinné. Nedeprimovalo mě to, jen ve mně vznikl pocit, že jsem mimoběžník, že je ve mně něco bláznivého, pošetilého, zbytečného. Připadal jsem si jako Marťan a ten pocit stářím nemizí, jen mě činí směšným.

Milan a pes

Bláznivý, pošetilý, zbytečný a směšný Marťan Knížák, jehož nepatřičnost ale vyvažuje značný úspěch. Jezdil jste po světě, vědělo se o Vás jako o málokterém českém umělci, stýkal jste se s vlivnými lidmi i politiky, učil na Akademii výtvarných umění a byl jste dokonce ředitelem Národní galerie. To není vůbec málo, a přesto máte pocit nepochopeného outsidera. Představte si, že by Vaše názory, které podle Vašich slov hledaly správnou cestu, lidé bez výhrad přijímali. Od člověka, pro něhož má – zdá se mi – hlubší smysl hledání a ne nalézání. Víte dobře, že v každém příliš pevně ukotveném názoru vězí současně i riziko despocie a totality, kterou jako svobodomyslný člověk nesnášíte. Cítíte se svobodně? Respektive nalézáte onu spravedlnost světa? 

Asi jste mě dobře nepochopil, necítím se ublížený, jen pociťuji svoji nepatřičnost, mimoběžnost a nevyužitelnost. Bůh, nebo něco, co tak nazýváme, mně dal schopnost racionálního přemýšlení i bláznivých poskoků, a to společnost, ve které žijeme, těžko akceptuje. Neberte to, co teď řeknu jako vychloubání, jen konstatování. Jsem přesvědčen, že bych mohl vykonávat v podstatě každé povolání, poněvadž seznámení se s oborem je sekundární, hlavní je orientovat se ve strukturách. Řada věcí mně byla vrozena. Například láska k disharmonii, schopnost vyučovat, pochopení lidských i společenských struktur atp. a přitom všem neztratit pošetilost puberťáka a zachovat si její jiskřičky až do unaveného stáří. Například vědomosti z oblasti historie divadelních loutek, které jsem získal během svého dlouholetého a dobrovolného studia, odejdou se mnou. To mi připadá, že je škoda. Svět na mě reaguje trochu hystericky. Buď velká oddanost, nebo velká nenávist, která se podobá strachu. Nemáte představu, jak ředitelé NG, kteří potom přišli, se snažili, aby po mně nic nezbylo a nepokládali si otázku, zda tím prospívají NG, či ne. Když jsem přijímal nové pedagogy na AVU, tak mě nezajímalo, jestli mě mají či nemají rádi, ale jen jejich profesní zdatnost. Nestěžuji si na svůj osud, to mně není vlastní, jen mi připadá, že je škoda, že dar, který jsem dostal a rozvíjel, nebude dostatečně využit. Nezajímají mě úspěchy v zahraničí, narodil jsem se v Čechách a pro tuto zemi jsem chtěl pracovat. 

A také jste pro ni pracoval. Člověk se nemůže rozkrájet, jak se říkalo, devatero řemesel, desátá bída. Chápu, že jste si vědom svých nevyužitých možností, a výjimečných vlastností. V mém případě třeba svět přijde o výborného zedníka, autoklempíře, dokonce bych řekl, že i herce, nebo hudebníka, protože se autorské hudbě věnuji jen okrajově a herectví pouze amatérsky v rámci života. Ale vážně, také jsem chtěl učit na AVU a moje schopnosti byly odmítnuty, protože jsem v roce 2011 svůj projekt ateliéru uvedl několikastránkovou kritikou stávající výuky, která podle mě omezuje tvůrčí svobodu studentů. Život je krátký, ale obdržel jste dar možnosti tvořit, a to není vůbec málo. Tím Vás samozřejmě nekonejším, sám to víte. Reagoval jsem jen na Vaše slova. Řekl jste, že po druhé světové válce vás komunisté přesvědčovali, že je třeba mluvit pravdu, hledat spravedlnost a nebát se zla, a přestože nic z toho neplatilo a všechno byla lež, přijal jste tyto principy za své. Proto jsem se ptal, zda již ve svém věku nalézáte onu spravedlnost. Možná, že na Vás svět reaguje hystericky, protože se Vás bojí. Jste jiný, svůj, nepřizpůsobivý, nevyzpytatelný, otevřený, a to nejsou vlastnosti současného člověka nastaveného na výkon a úspěch. Už za Vámi nevidí člověka, který je lidský. Jak se stalo, že jste si zamiloval právě loutky? Je to jejich nevinnost, kterou vyzařují? 

S loutkami máte pravdu. Určitě je to jejich nevinnost, ale také jejich hrdost. Drží se rovně, tedy ty staré, historické. Do pozdějších loutek vnikla grotesknost, karikatura, pitvornost. Když sleduji současné animované filmy, tak se figur až bojím, jak jsou odporné. A navíc všechny mají stejnou estetiku. Historické loutky měly napodobit člověka, a bylo až dojemné, kam to došlo. Loutkáři jim oblékali i spodní prádlo, i když je jasné, že při hraní nehraje žádnou roli. Asi jen kvůli dosažení obrazu člověka. Co se týká spravedlnosti, nemyslím, že by jí přibylo. Humanitní proklamace, řeči o rovnosti a prosazování menšin na úkor většinové společnosti považuji za směšné a škodlivé. Nesnáším charitu asi proto, že považuji pomoc bližním za samozřejmou. Obchod s dobročinností se mi hnusí. Nemám nic proti barvám pleti, ať už je jakákoliv. Pro mne za mne mohou být lidé zelení, modří, flekatí. Je mi jedno, mají-li 15 prsů, 3 pyje a 2 vagíny. Je mi jedno, jestli spolu žije slon s blechou nebo sedmdesátiletá paní s puberťákem, ale vadí mi křik po uzákonění rovnosti. Rovnost je v diferenci, nikoliv v uniformitě. 

To je výstižně řečeno. Diference a uniformita, rozdílnost a všední stejnost, dálava tohoto pohledu už je ale za horizontem chápání těch, kteří si činí právo rozhodovat o tom, jak by měl svět vypadat. Poslyšte, Vy jste, vlastně, skutečný liberál. Buďme ale shovívavější k charitě, chápu, co máte na mysli, institucionalizované pomahačství je vždy tak trochu vzadu za přímou pomocí bližního bližnímu svému, nicméně snahy o rovnost, například manželství pro všechny bez rozdílu pohlaví, pocházejí z jiného prostředí. Progresivismus, Cancel culture, Vigilismus, hnutí Woke, ve Spojených státech vykazují studenti své profesory z univerzit, a ti zamýšlejí, že si vytvoří vlastní univerzitu, kde budou moci svobodně vyjadřovat své názory. To je přece strašné. Někdejším svobodomyslným osobnostem a buřičům v podstatě hrozí, že budou zrušeni a jejich dílo zničeno. Žádná subverzivita zde prakticky neexistuje, mladí papouškují školní a trendové věci, a to, co se zdálo být kdysi provokativní alternativou normalizační šedi, se paradoxně stává klasikou. Jaképak dnes vzbouření proti establishmentu a blbosti, omílá se trendová výtvarničina na vlně psychopatologických úchylek a genderových klišé. Vím o Vás, že se bráníte každému řešení problémů shora, které může sklouznout k totalitě, jak Vy osobně se bráníte přehlcení světem, jak čelíte a odoláváte všem těmto tlakům? 

Uvědomuji si, že v posledním století vše akcelerovalo a zmnožilo se takovým tempem, že i kdyby se svět nezměnil, jako že se samozřejmě mění, byl by jiný. Stačí si spočítat, kolik toaletního papíru se spotřebuje denně, kolik kuřat sníme, kolik děl nazývaných uměním vznikne ve světě za den atp. atd. Když jsem chodil do základní školy, měl svět tři miliardy obyvatel. V roce 1800 byla na světě miliarda lidí. O 100 let později dvě miliardy. Za dalších 100 let osm miliard. Jaký vývoj bude dál, není jasné, poněvadž žádná ze statistických teorií není dostatečná. Hlásání trvale udržitelného rozvoje považuji za naprostou demenci a ty, kteří tomu věří, za méněcenné. Domnívám se, že dojde k nějakému zastavení, ale obávám se, že lidé něčeho takového nebudou schopni a bude to muset zařídit někdo nebo něco jiného. Příroda. Bůh. Vesmírný řád. XYZ… Vždy jsem měl nějakou vizi budoucnosti. Asi trochu utopickou, ale utopii vnímám jako nezbytnou součást představ a plánů, ale teď jsem všechny představy ztratil. Neumím si představit lidskou budoucnost. Na jedné straně, velkým rozmachem vzdělání vzniká informovanost široké populace, na druhé to s sebou přináší obecnou plebejizaci podtrženou agresivitou. Možná, že „něco“ zařídí, že my lidé „změníme“ skupenství a budeme žít nějak jinak, někde jinde. Možná.

Milan na výstavě Transparenty v galerii Knížák

Možná, že je lidská budoucnost limitována, možná je dobré představu o budoucnosti vůbec nemít, protože to „něco“, které jste zmínil, má svůj vlastní plán. Problém je, že lidé natolik zpychli, že se považují za tvůrce světa, domnívají se, že vše je jenom v jejich rukách a v jejich pochopení, že není nic, co by je přesahovalo a co by je činilo pokornějšími, ohleduplnějšími k životu. Vesmírný řád a miliardy galaxií v něm, a v jedné z nich jedna malilinkatá Zemička, na níž si její obyvatelé myslí, že jsou pány světa. To je směšné. Lidské vědomí nezmůže obsáhnout tak široko rozlehlý nekonečný prostor, a buď přisuzuje existenci stvořeného náhodě, přírodě, anebo lze věřit, že tu je ještě jiná vůle, která to vše zapříčinila a které nemůžeme exaktně rozumět. Ostatně Vy jste pro Rádio Universum v jedné části rozhovoru řekl: „Jsem ateista, nejsem v žádné církvi, ale líbí se mi představa Boha, který je nad rozumem, co je nad vším uvažovatelným, nad veškerou logikou, ale je to tak daleko, že tomu mohu věřit, poněvadž všechny síly, které jsou blízko, které vznikají z nás a pro nás, jsou omylné, a představa toho, že tu existuje něco, co je neomylné a nevíme jak a proč a k čemu, to je pro mě nádherná představa“. To je krásné vyjádření smyslu víry, a v podstatě jste potvrdil moje předchozí slova, že tu je „něco nad schopností lidského rozumu“, takže já si nemyslím, že byste byl ateista v tom smyslu, jak je profánně v societě význam slova ateista chápán. 

Vystoupil jsem z církve, když mi bylo 18 let. Nechtěl jsem být evidován. Církve mi připadají jako politické strany. Někdy při informaci, že jsem vystoupil z církve, přidávám, že od té doby jsem začal hledat Boha. Nedělím lidi na ateisty a teisty. Vlastně, když se zamyslím, nedělím je nijak, jen jsem si vědom, že s některými se mohu sejít na společné palubě a s některými ne. Od dětství se mi zdá, že těch, s kterými se sejít nemohu, je podstatně víc, i když dělám všechno proto, abych se nemusel vymezovat jako mimoběžník. Neumím dát Bohu podobu a opravdu věřím, že je to něco mimo naše chápání a přitom uvěřitelné. Nemám nikomu za zlé, že je v nějaké organizaci. Ti slabší z nás potřebují berličky davu. Ostatně stát je také podobnou organizací. Ale já to, že jsem se někde narodil, beru jako příslušnost ke kraji, ke způsobu žití, k poznamenání tradicemi a neuvažuji o státu jako o něčem definitivním. Tak jako je pro mne svoboda dobrovolným přijetím nějakých okovů, je víra pocitem věrnosti k nedefinovatelnému Bohu. To je svoboda, která nemusí být podpořena institucemi. Na jeden můj obraz jsem napsal DUŠE JE KUS BOHA. Je to trochu primitivní, ale připadá mi to jako srozumitelné poselství. Na obraze z prošlého léta je nápis BŮH NEEXISTUJE, PROTO V NĚJ VĚŘÍM. 

Milanův pohled na stěnu u pracovního stolu

Máme po Vánocích, konzumně využitý „Ježíšek“ nadělil dárky, a zase zmizel, aby po sobě zanechal spoustu papírů a neužitečných věcí, řečeno v nadsázce. Víme, že Evropa stojí na křesťanství, někdejší vládcové byli přesvědčeni, že vládnou z moci Boží a Bohu se zodpovídají. Ještě Masaryk věřil v užitečnost církve, v její schopnost vést lidi k dobru, přestože církev, a mám na mysli katolickou, má za sebou hodně temných stránek. Lidé se sice postavili na místo Boha, vytěsnili ho, ale neztratili. Boha podle mě nejde ztratit. Problém je, že si tím vytěsněním Boha, tedy hodnoty či kvality, která přesahuje schopnosti člověka, lidé ublížili, protože se zbavili tajemství a také řádu. Mám za to, a už jsem to mnohokrát někde uvedl, že v církvi selhává člověk, ne Bůh, a to právě proto, že církev je také institucí lidskou. Mám pocit, že Váš přístup k víře je upřímný. Název Vámi zmiňovaného obrazu beru jako metaforu. Neexistenci Boha přece nelze potvrdit, a dotknout se ho lze pouze vírou. Na právě zahájené Vaší výstavě pod názvem Transparenty v galerii Knížák je obraz s názvem „Stav mé duše“, na níž je náznak figury mizející ve změti barevných abstraktních skvrn, torzo člověka v gestické malbě. V prostoru obrazu jsou také instalované dva krucifixy s Ježíšem na kříži proti sobě, co jste tímto „transparentem“ chtěl demonstrovat a sdělit, jaký je stav Vaší duše, která je – jak říkáte - kusem Boha?  

Vánoce zanechaly spousty zbytečných věcí. Ježíšek se přestal v trhu orientovat. Ano, církevní i civilní dějiny mají v sobě mnoho temných stránek. Už jen proto, že dějiny jsou většinou posuzovány podle konfliktů, válek a režimů, pozitivní jevy se většinou nezmiňují. Novověk se snažil vytlačit Boha, a nakonec se mu to povedlo. Církev je a byla lidská organizace. Bibli napsali lidé, ne Bůh. Všechno, co spojujeme s lidskými vírami, je lidské. Bůh, jak jsem již mnohokrát prohlásil, je mimo racionalitu, mimo logiku, mimo všechno, a právě proto je potřebný. Říkáte, že neexistenci Boha nelze potvrdit, ale jeho existenci také ne. Bůh je něco, co je mimo lidské kategorie. V obraze „Stav mé duše“ jsem se nesnažil o žádnou figuru mizející ve změti „barevných abstraktních skvrn“. Nakecal jsem barvy na plátno, aniž jsem tušil, co maluji. Když jsem viděl výsledek, uvědomil jsem si, že tak vypadá má duše, plná zmatků, a přesto uvědomující si potřebu řádu. Dva proti sobě nalepené kříže hovoří o mém vztahu k víře, k „lidské“ víře jako takové. Umělecké dílo nelze vysvětlit. Lze popsat vnější okolnosti vzniku, prostředí, situace apod., ale důvod, proč dílo vzniklo, nemusí znát ani jeho tvůrce. Pokud je obraz přeložitelný do jiného jazyka, je asi zbytečný. Pokud používáme kombinace médií, je to proto, že v daném médiu nelze něco vyjádřit dostatečně silně. Stav mé duše je tak špatně definovatelný jako je špatně popsatelný zmíněný obraz. 

Z našeho rozhovoru jsem usoudil, že víru považujete za smysluplnou, no a křesťané věří, že Bible je – kromě toho, že ji zaznamenal člověk – zapsané Boží slovo. Všechno, co spojujeme s lidskými vírami, přece nemůže být nelidské, ale v tom lidském světě se Bůh nemůže neprojevovat, pokud se shodujeme na tom, že nás „něco“ přesahuje, že tu je kvalita, která třeba projevila vůli v tom, že vůbec existujeme. Ani existenci Boha není nutno potvrzovat, je to právě otázka víry. Věda nedala a nedá odpověď na otázku, proč „musí“ být život. Kdyby nemusel být, neexistovala by reprodukce. Bůh zde projevuje svoji vůli a křesťané věří, že to je proto, že má s lidmi nějaký záměr. A jsme u tématu spásy, což je v křesťanství zásadní. Co se týče obrazu „Stav mé duše“. Jak dobře víte, divák si Váš obraz „čte“ sám, vkládá do něho své významy. Smysl Vašeho obrazu jsem myslím pochopil hlavně díky těm dvěma proti sobě postaveným křížům. Důvod, proč dílo vzniklo, skutečně nemusíme znát, ostatně Jaroslav Volek uvedl, že forma je to jediné, co je z vizuálního díla vidět. Nepochybně tím chtěl říci, že „vnitřní“ obsahy jsou mimo dosah oka. Přiznám se, že nemám rád dnes tak módní interpretace, či dokonce interpretace interpretací, na druhou stranu věřím ve smysl kvalitní teorie a kritiky, takže ano, vím, jak to myslíte, že dílo nelze vysvětlit, nicméně lze se ho dotknout nejen fyzicky. To by neexistovaly dějiny umění, a Knížák by stále poletoval někde v teoretickém vzduchoprázdnu. Pro Radio Universum jste také řekl, že uvěřit, důvěřovat, položit se do uvěření Vám připadá docela důležité. No tak já věřím. Ještě se vracím k Vaší lásce k loutkám. Uvedl jste, že historické loutky měly napodobit člověka, a že do těch pozdějších vnikla grotesknost, karikatura a pitvornost, loutky jsou vlastně takovým svědectvím o člověku, protože do nich tvůrce vkládá vždy to, co ho vyjadřuje, sbíráte vůbec současné loutky? 

Nemyslím si, že Bibli člověk jen zaznamenal, on jí napsal. Tvůrcem bible není Bůh, ale člověk. To nezmenšuje její důležitost. Věda, podle mého názoru, nemůže potvrdit existenci Boha, ale ani vyvrátit, ale to jsem již říkal. Jsou to otázky, které racionální vědou nemohou být zodpovězeny. Co se týká obrazů, je mi samozřejmě jasné, že si je může každý divák přečíst po svém. Je to tak samozřejmé, že mě nenapadlo se o tom zmiňovat. Vizuální stránka je na výtvarném díle zásadní, jsem ale přesvědčený, že při vnímání díla existují ještě další faktory, které z vizuálního torza tvoří celek, i když jsou asi nepostižitelné. Současná teorie mě otravuje hromaděním pojmů, které jsou těžko srozumitelné a které jsou definovány jen pochybnými, nepřesnými definicemi, pak to ale nejsou definice. Nejsem proti dějinám umění. Je určitě zajímavé zjišťovat, kde a jaká díla vznikla. Představa, že „létám v teoretickém vzduchoprázdnu“, mi vyhovuje. Z ní asi vychází má skepse, má nedůvěra k teoretikům. Často se snaží o „interpretaci obsahu“, a to je velká legrace. Současné loutky nesbírám. Skončil jsem svojí kolekci exponáty z roku 1950, plus mínus, poněvadž po bolševickém puči v roce 1948 se začalo násilně deformovat historické poselství, které loutky nesly, a z představení se stávaly agitky nového režimu. Například z Gullivera se stal bojovník za komunistické ideje.

Pohled do výstavy Transparenty v galerii Knížák

Co se týče dohadu o autorství Bible, můžeme to téma ukončit hláškou, kterou pronesl kdysi Werich ve forbíně s Horníčkem: Váš lék, moje medicína. Podstatné je, že Bible je důležitá, a to není vůbec málo. Vaši nedůvěru k teoretikům chápu, ale kdysi to bylo možná jinak. Kupříkladu někdejší významný teoretik Jindřich Chalupecký se v roce 1965 zúčastnil akce nazvané Druhá manifestace Aktuálního umění, kterou jste pořádal se svojí skupinou Actual v místě svého působiště na Novém světě v Praze, a byl vaším happeningem nadšený. Dokonce obdivoval Vaši zdrženlivost nevstupovat do rituálu performance, Vaši snahu nechat lidi, aby projevili sami sebe. Takže žádný diktátor Knížák, jak si o Vás mnozí z mladší generace myslí. Chalupecký Vám potom dokonce zprostředkoval kontakt v USA na hnutí Fluxus, jehož jste se stal členem. Zdá se, že tehdejší teoretici prožívali s umělci jejich tvorbu, která byla v šedesátých letech mimořádně prožitkově silná nejen ve výtvarném umění, co se změnilo? To je první otázka, druhá, co si myslíte o Ceně Jindřicha Chalupeckého, udělované umělcům do 35 let? 

Jsem pro zanechat debatu o Bohu, je stejně zbytečná jako diskuze o počasí na 27. planetě 193. galaxie. Poválečná představení Wericha s Horníčkem v divadle Satiry a estrády, trapné jméno, ve Vodičkové ulici, jsem všechna viděl. Jejich dramaturgická niť mi připadala naivní a vnímal jsem ty hry jako slepence, ale Werich s Horníčkem byli vynikající. Chodil jsem tam jenom kvůli jejich předscénám. Chalupecký byl ve své době jako teoretik osamělý, celá mladší generace teoretiků byla proti němu. Tím, že se zajímal o lidi, jako jsem já, a nezajímal se o protagonisty režimu i disentu, byl považován za outsidera. Prožil jsem s Chalupeckým mnoho chvil a jsem asi poslední opravdový pamětník. Vypadal jako úředník, působil jako žena, ale uměl být zatvrzelý. Byl to prvorepublikový levicový intelektuál. Doma zásadně pracoval v pečlivě sepraných montérkách, i když celý den seděl u pracovního stolu obloženého knihami. Cítil se být dělníkem teorie. Chtěl jsem se mu odvděčit, a tak jsem s ním jezdil s prádlem na mandl, vozil jeho ženu, básnířku Haukovou do lázní, protože ona byla trochu „na nervy“, a dokonce jsem jim vymaloval byt. Hádal jsem se s ním i na stránkách „Výtvarné práce“, ale měli jsme se rádi. Jsem přesvědčený, že při pohledu (shora z obláčku) se Jindřich Chalupecký nejen v hrobě obrací, ale přímo rotuje kosmickou rychlostí. Dnešní Cena Chalupeckého je hloupá provinciální přehlídka módních trendů podléhající všem slabostem současného umění. Chtěl bych ještě zdůraznit Chalupeckého vlastenectví, a to nejen ve vztahu k Českým zemím, ale k celému Východu. Zajímal se např. o umění v Sovětském Svazu v době, kdy to nikoho u nás nezajímalo. Několikrát byl kvůli mně vyšetřován a vždy se zachoval, pokud vím, nekompromisně korektně. Uvědomoval si mojí problematickou situaci a varoval ostatní české umělce, aby ve chvíli, kdy Knížáka potkají, přešli na druhý chodník, poněvadž „potkat Knížáka znamená průser“. Jeho život a dílo by potřebovalo důslednou studii dříve, než my svědkové vymřeme. Také chci znovu poukázat na jeho názorovou osamělost, která nebyla prosta chyb, ale byla u nás zcela výjimečná. Pro mne udělal Chalupecký hodně. Vůbec jsem ho neznal a neměl jsem o jeho osobě a práci ani tušení. Zrovna tak Chalupecký nevěděl o mně a o mé práci. Někdo z jeho známých mu vylíčil mé aktivity na Novém Světě a on sám, dobrovolně a bez mého vědomí přišel. 

Ano, už jsem přece navrhnul ukončení tématu Bůh. Nevím, jestli je diskuse o něm zbytečná, ostatně Vy jste s Bohem začal první, že Vám dal mnoho talentů, no a já se chytil. Díky za informace o Chalupeckém, ještě bychom mohli pokračovat v mnoha tématech, nicméně, jsme u konce rozhovoru, a nedá mi to, abych Vám nepoložil soukromější otázku. Nyní žijete tak trochu v ústraní nezatížený žádnými povinnostmi, jak se Vám žije v té nebývalé volnosti plynoucích dnů, jak je prožíváte? 

Neměli jsme o Bohu ani začínat, každá debata je zbytečná. Bůh nejde vysvětlit a jazyky nejsou na uvažování o Bohu dostatečně vybaveny. Svoji izolovanost jsem si nevybral. To, že jsem byl vytlačen z institucí, kde jsem působil, mě sice mrzelo, ale lehce jsem se s tím smířil, poněvadž jsem se s tím celoživotně potkával. Přišla pitomá rakovina, která mě vyřadila z provozu a dodnes mě zásadně limituje. K tomu můj již dostatečně pokročilý věk. Když mi bylo 30, měl jsem pocit, že už jsem svůj úkol splnil a že jsem vlastně na konci. Později se ukázalo, že jsem se mýlil, že to byl jen konec jedné etapy. Když se dnes po svém životě rozhlédnu, zjišťuji, že jsem toho udělal dost a na řadě míst zanechal těžko smazatelné stopy, ale to není tak důležité. Stáří přináší víc pokory a pečlivější hodnotové stupnice. Nemohu dýchat a chůze mě nesmírně unavuje, takže jsem špatně mobilní. Přesto mám pocit, že mozek pořád skotačí. Připadám si jako puberťák v hávu starce.

Milanův dlouhý nos

Myslím, že jste toho udělal opravdu dost, no a Bůh nám jistě promine, že jsme se o něm bavili. Ještě mi závěrem řekněte, co byste popřál do nového roku sobě, občanům této země a současným umělcům? 

Na jeden ze svých obrazů jsem napsal TOO MUCH ART, anglicky proto, aby to bylo obecněji srozumitelné. Na tomto světě je všeho moc. Lidí i věcí. Asi jediné, co ubývá, jsou naši sousedé zvířata. Opravdu si myslím, že je příliš tzv. Uměleckých děl. Ale asi to není umění. Popřál bych dnešním umělcům zrušení grantů, obtížné přijímací zkoušky na školy a nepřízeň společnosti. Možná by to trochu pomohlo. Lidem obecně a i sobě, bych přál alespoň trošku zdraví. A buďte k sobě slušní, spoluobčané, občas i něžní. Něhu postrádám. 

V roce 1999 jsem vystavoval cyklus asambláží nazvaný Oběti pod tímto sloganem: Věci, věci, věci, století lidí, a jejich věcí, století věcně předmětné nanicovatosti. Puberťák Knížák v hávu starce, krásně vyjádřeno, co by za to jiní starci dali. Pane Knížáku, děkuji Vám za Váš čas, trpělivost a především upřímnost. 

Díky. Mimo zdraví Vám přeji otevřenou mysl a otevřené srdce, ale to Vy jistě máte.

Vložil: Jan Paul