Vánoční puč a semínkový generál. Skandál, který odstartoval nezamyšleně Pražské jaro. Výročí Jakuba Vosáhla
26.12.2022
Foto: Se svolením Ústav soudobých dějin
Popisek: Alexandr Dubček, tvář Pražského jara, které vzniklo tak trochu navzdory. I Vánočnímu puči, o kterém píšeme.
Třetí, poslední díl, věnovaný Vánočnímu puči v roce 1967… Po neúspěchu pokusu o záchranu prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného likvidací stranické opozice došlo generálu Janu Šejnovi, že v Československu už jej před trestním stíháním neochrání ani jeho poslanecký mandát. Rozhodl se tedy pro útěk, který vyvolal ve světě senzaci a v Československu skandál, který sestřelil prezidenta a několik ministrů.
Několik dní poté, co se novým prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček, bylo zřejmé, že „vánoční puč“ selhal. Zejména proto, že Dubček dostal velmi konkrétní informace o tom, co se chystalo.
Kšeft s travním semenem
26. ledna byl zatčen podplukovník Jaroslav Moravec, pravá ruka generála Jana Šejny při jeho organizaci. Důvodem ale nebyly úklady o stát. Zatčen byl kvůli kauze, která je se Šejnou dala dohromady.
V minulém díle jsme zmínili, že v roce 1967 důstojník zpravodajství Moravec nabídl Šejnovi východisko z napjaté finanční situace, vzniklé generálovým nákladným životním stylem.
Podstatou byl kšeft s travním semenem. Moravec věděl, že některá zemědělská družstva nemohou plnit plán sklizně travin, protože jim chybí osivo. Šejna z titulu své funkce obvolal několik zemědělských výzkumných ústavů, které nedostatkovou komoditou disponovaly a přikázal jim předat semeno družstvům. Za zprostředkování si nechal zaplatit.
Podle historika Jana Kalouse, který zkoumal dokumenty v archivu vojenského zpravodajství, měl za jedinou sezónu takto vydělat 300 tisíc korun. V době, kdy běžný plat často jen lehce převyšoval tisícikorunu.
K tomu je třeba připočíst další Šejnovy kšefty, třeba se zahraničními automobily, které se pohybovaly v řádech tisíců či desetitisíců.
Devátého ledna 1968, několik dní po nahrazení Novotného Dubčekem, se Moravec dozvěděl, že o semínkovou kauzu se zajímá Veřejná bezpečnost. Volal Šejnovi, který na závěr rozhovoru řekl: „Bude nejlepší, když to vezmeš na sebe, já tě z toho vysekám“.
Moravec tedy kauzu vzal na sebe a tvrdil, že šlo o zpravodajský zájem, ve kterém peníze za kšeft se semeny měly pokrýt manko vzniklé neúspěšným pokusem o nákup konspiračního bytu, při kterém zmizelo 215 tisíc korun.
Šejnův útěk na Západ
Šejna se snažil dostát svému slibu Moravcovi a vyšetřování ovlivňovat, ale po několika dnech mu náčelník štábu generál Rytíř radil, ať od Moravce raději dá ruce pryč. Ten byl vzat do vazby. 31. ledna se při druhém výslechu zlomil a začal vypovídat o všech Šejnových aktivitách- včetně plánu na záchranu Novotného.
Není jasné, jak se Šejna o jeho výpovědích dozvěděl, ale už od začátku února začal konat kroky k útěku ze země. Diplomatický pas si nechal opatřit příslušnými vízy, obstaral jej i pro svého syna, ale především začal shromažďovat cenné zpravodajské informace, které by na Západě mohl nabídnout výměnou za svou bezpečnost.
12. února byl vydán příkaz k jeho zatčení, který byl následně předán Národnímu shromáždění. Generál měl totiž poslanecký mandát a zásada poslanecké imunity se formálně držela i tehdy. Jednání o jeho vydání mělo probíhat 26. února.
Šejna na nic nečekal a dva dny předtím z Československa uprchl do Maďarska, posléze do Jugoslávie a Itálie.
Jeho úspěšný útěk pozoruhodnou souhrou náhod sledoval jeden z tehdejších slavných žurnalistů, ale nepoznal jej. Jan Petránek, populární rozhlasový redaktor, téhož dne cestoval se štábem na mezinárodní konferenci komunistických stran do Budapešti. Takto po letech vzpomínal, co viděl na hranicích: „Když jsme projížděli v Komárně celní a pasovou kontrolou, byla před námi odbavována škodovka s pražskou značkou. Péťu Rivala a mě zaujala krásná blondýna, žoviálně se bavící s celníky. S úspěchem je okouzlovala. Helena Němcová si spíš všímala jejího společníka, který jí byl silně povědomý. Helena byla z vojenské rodiny a ten chlap byl generál. Nás nezajímal, což byla hrubá novinářská chyba. Až když jsme byli v Budapešti, vzpomněla si Helena, kdo to byl. Byli jsme poslední, kdo viděl, jak z Československa dezertoval na Západ proslulý „semínkový zloděj“.“
Dámou, která odváděla pozornost celníků, byla Šejnova milenka Evženie Musilová, třetím cestujícím byl jeho syn. Když Národní shromáždění začalo projednávat žádost o jeho vydání, Šejna právě dorazil do Itálie. Přes ní pokračoval rovnou do USA.
Cenný americký úlovek
Tam nabídl tajným službám svůj kufřík exkluzivních informací z druhé strany železné opony.
Šejna měl díky hodnosti generála a konexím na prezidenta Novotného přístup téměř ke všem materiálům, znal se s mnoha důležitými lidmi i ze Sovětského svazu. Podle generála Ernesta Vasiliaka (jeho tvrzení ale někteří zpochybňují) si kopie materiálů vedených v režimu tajné pro tyto případy shromažďoval ve velkém už od roku 1962. Byl jedním z nejcennějších „úlovků“ amerických tajných služeb za celou studenou válku.
V Americe žil jako prominentní expert na východní blok až do své smrti v roce 1997. Žádosti Československa o jeho vydání USA trvale odmítaly a úvahy o Šejnově případném únosu zavrhovali i Sověti, příliš by to zvýšilo napětí mezi supervelmocemi.
První skutečná politická kauza
V Československu zanechal kromě manželky a milenky též mnoho věřitelů svých obřích dluhů. Ale především zde jeho útěk odpálil zcela nevídanou bombu. Byla to první z velkých afér Pražského jara, v podstatě první skutečná politická „kauza“ po mnoha letech.
Útěk poslance a generála se ututlat nedal, navíc se časově kryl s článkem v armádním deníku Obrana lidu, který popisoval pokus armády o likvidaci stranické opozice silou. Věci se chytla osvobozující se média, první polovina března tak probíhala ve znamení tohoto megaskandálu, který vedl k čistce v armádě, zpravodajství i policie. Někteří lidé kvůli němu raději zvolili východisko sebevraždy. Včetně generála Vladimíra Janka, jednoho z ústřední trojice celé vánoční akce.
Šejnova aféra nakonec sestřelila i dva ministry, šéfa vnitra Josefa Kudrnu a šéfa obrany Bohumíra Lomského, který v polovině padesátých let otevřel Šejnovi dveře do nejužší elity.
Nakonec v důsledku především mediálního tlaku musel abdikovat i Antonín Novotný. Ten se 22. března vzdal funkce prezidenta republiky. O několik týdnů později byl odvolán ze všech partajních funkcí, a dokonce mu bude pozastaveno členství v komunistické straně.
Zdroje: Kaplan Karel: Antonín Novotný. Barrister & Principal 2017, Macák Milan: Dvojí tvář hazardního hráče. Ministerstvo obrany ČR, 2006, Petránek Jan: Na co jsem si ještě vzpomněl. Radioservis, 2014, Blog Sme.sk, Cs. Magazín, Kostlanová blog na iDnes.cz
Vložil: Jakub Vosáhlo