Cimrman byl naše alibi. Vzpomínkový rozhovor se Zdeňkem Svěrákem. Svět Tomáše Koloce
25.12.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Zdeněk Svěrák
Právě v předvánočním čase jsem seděl v kavárně na rohu žižkovské Štítného ulice (v níž leží DJC) proti Zdeňku Svěrákovi. Hráli jsme tenkrát s naším ochotnickým divadelním spolkem Blaničtí rytíři hru Ladislava Smoljaka Hymna, a díky našemu principálovi, vozíčkáři Václavu Kozlovi, jsme měli tu čest hrát ji v kulisách divadla, které je u nás snad nejpřátelštější k postiženým: Divadla Járy Cimrmana. Když jsem seděl tváří v tvář panu Svěrákovi, myslel jsem nejen na všechny legendární filmy a hry, které znám skoro nazpaměť, ale i na své první forrestgumpovské osobní setkání s ním. To se odehrálo dávno předtím. Byl rok 1996, měl jsem čerstvě po maturitě a byli jsme s tátou zrovna na návštěvě v Praze, když jsme v metru potkali cestujícího Zdeňka Svěráka. Teprve potom jsme si všimli filmového štábu, točícího dnes už legendární oscarovou scénu s ruským chlapcem, zapomenutým v metru. „Co to tu točíte?“ zeptal jsem se. „Ale novej film, bude se to jmenovat Kolja,“ stačil ještě říct Svěrák starší, než ho Svěrák mladší povolal k účasti na další scéně.
Jak se vám spolupracuje s vaším synem jako režisérem?
Kdybych napsal scénář a Honza by ho i odmít, tak bych ho asi už nikomu nenabíd, protože by to znamenalo, že je blbej. On je dobrej dramaturg. Já jsem na něj někdy naštvanej, ale to naštvání vyprchá, a když uplyne nějaký rok, tak jsem vděčný, že mě donutil ho přepsat, protože kdyby natočil první verzi toho filmu, tak by to byl daleko horší film.
To mluvíte jako scenárista. Ale už ve dvou filmech (Kuky se vrací a Po strništi bos, i když tam jste byl autorem knižního námětu) byl scenáristou váš syn a vy jste byl pouze herec…
Předně musím říct, že já jsem toho Hergota ve filmu Kuky se vrací původně mluvit neměl. Ale proto, aby bylo možné ten scénář, který napsal můj syn, natočit, bylo třeba nejdřív ty dialogy natočit, které by se potom pouštěly loutkohercům. A tak jsme o prázdninách na chalupě, kde se každoročně se synem, dcerou a vnoučaty scházíme, udělali studio, který jsme nazvali Tři deky. Tři deky proto, že se to dělalo na půdě a dali jsme si tam tři deky, aby nás nerušili kohouti z vesnice. Tam jsme to natočili provizorně. Počítalo se, že načisto to bude dělat někdo jiný, než já. Když se přemýšlelo kdo, tak někdo ze štábu utrousil: „A proč by to nemoh dělat pan Svěrák, vždyť je to dobrý?“ Tak jsem to pak namluvil i načisto. Mělo to taky tu výhodou, že už ve studiu Tři deky se občas stalo, že Honza jako režisér musel říct Ondrovi: „Ondro, pořád to děláš blbě…“ a Ondra se šel ven vyplakat. A v takových situacích se samozřejmě dělá líp s dědou, než s někým cizím…
Motiv „synové pomáhají otcům“ držíte i v Divadle Járy Cimrmana, kde teď hrají synové vašich herců Vojta Kotek a Josef Čepelka…
Když nám umřel Láďa Smoljak, hledali jsme způsob, jak by mohlo fungovat divadlo bez něho, a zjistili jsme, že musíme omezit počet představení v měsíci natolik, aby divadlo mohlo fungovat. Tak jsme srazili počet představení z 26 na 20, ale i to bylo moc, protože diváci byli zvyklí, že autor je na všech představeních. A tak jsme si (kromě Němého Bobše, v kterém jsem s Láďou nikdy nemusel být, a nasazovali jsme ho, když jsme spolu dělali něco mimo divadlo) vymysleli dva další tituly, kde nemusím být. Prvním byla Vražda v Salonním coupé, pro kterou jsme právě vymysleli tu akci „Synové pomáhají otcům“, kde jsme si řekli, že starého inspektora Trachtu budu hrát (namísto s Láďou) na střídačku s Miloněm Čepelkou, a Čepelka, kterému bylo stejně jako mně, pětasedmdesát, už nebude hrát dvacetiletého Hlaváčka, kterého bude hrát jeho syn (herec Klicperova divadla v Hradci Králové – pozn. autora), a když budu hrát Trachtu já, mým Hlaváčkem bude syn našeho intendanta a herce Václava Kotka Vojta. Říkali jsme si, kluci jsou profesionálové, bude třeba jim takový ty herecký zlozvyky zakazovat. Ale ukazuje se, že je to dobré, diváci to přijímají jako zajímavost. Kluci jsou naším divadlem doslova odkojení, už se do něj narodili.
Vojta Kotek s námi jezdil od dětství na horské zájezdy a vždycky říkal: „Strejdo, můžu říct vtip?“ A já jsem mu říkal: „Člověče, ty to vyprávíš tak, že by z tebe mohl někdy být herec…“ Další zásah byl, že v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký mě alternoval Mirek Táborský. Vsadil jsem na to, že je to herec tak inteligentní, že i když bude hrát v kolektivu neherců, nebude se vymykat. A vyšlo to! Mirek se vymykal jen tím, že jak měl školený hlas a je zvyklý na velké kamenné divadlo, mluví dvakrát víc nahlas než ostatní a Jarda Weigel (jehož syn Michal je dalším plodem této akce) mu po každém představení říkal: „Mirku, neřvi, my vedle tebe vypadáme jako chcípáci.“ Totéž si pak prožil Ondra Vetchý.
S Ladislavem Smoljakem jste pro DJC napsali patnáct her, které všechny režíroval on. Jak to je teď?
Když jsem psali České nebe, tak jsme si řekli, že tohle je poslední hra, jíž se Cimrman se svými diváky rozloučí. Takže my novou hru už hledat nebudeme a naším cílem teď je těch patnáct kusů, které máme na repertoáru, hrát tak, aby to nebylo dohrávání, ale aby diváci měli pořád ten pěknej pocit, že nás to těší. Co se týče režijní části, figuruji jako údržbář režie Ladislava Smoljaka, protože za těch pětačtyřicet let vím, co by se mu líbilo. Režisérem jsem nikdy nebyl a nebudu, ale údržbářem jsem schopný být.
Divadlo Járy Cimrmana už hostovalo i v Národním divadle, Češi zvolili Cimrmana Největším Čechem, a aby mohl být vyloučen, musela být pravidla soutěže obohacena o klauzuli, že účastníkem smí být jen skutečné osobnosti. Lidé znají zpaměti celé pasáže z vašich her a Cimrman se jako ztělesnění naší národní povahy postavil po bok Josefa Švejka. Čemu připisujete takový úspěch vašeho nápadu?
Když přišel můj kolega z rozhlasu Jiří Šebánek s nápadem založit divadlo, bylo nám všem kolem třiceti a neměli jsme ani potuchy, jak dlouho to vydrží. Divadlo bylo založené na stejném mystifikačním principu, jako náš rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U pavouka, že nemystifikujete proto, aby tomu lidi věřili, ale baví se jen ten, kdo tu mystifikaci prokoukne. Na tom Jirka založil svůj nápad hrát hry nějakého neznámého člověka, o kterém jsme nic nevěděli. Ani zda to bude žijící člověk, nebo to bude nebožtík z 19. nebo z 20. století, anebo ještě starší…
Za to, že jsme Cimrmana umístili na přelom 19. a 20. století, mohl zejména Laďa Smoljak, který přinesl časopisy z té doby, doby průmyslové revoluce, kdy se ještě myslelo, že ten technický pokrok bude člověku jen sloužit. Bylo to takové naivní, krásné. V tom nápadu byla trošku pojistka pro případ neúspěchu. Těžko kritizovat vaše hraní, když řeknete: „Nejsem herec, ale vědec!“ A těžko kritizovat vaše psaní, když řeknete: „To není moje, to napsal Cimrman!“ Já bych to neměl říkat, ale jsem neustále překvapován, že humor těch her nestárne tak rychle, jak by se člověk mohl obávat, jak jsou zasahovány nové a nové věkové kategorie. Čili když jsme ti praví, kteří ty komedie dovedou hrát, byla by škoda, kdybychom je nehráli. A řeknu vám, že udržet standard, který jsme nastavili, pro nás není malý úkol.
Měl Cimrman i své předobrazy?
My jsme je hledali a nacházeli až v době, kdy divadlo bylo založený. Kupodivu jich nebylo málo. Čapkův středoškolský profesor Jakub Hron Metánovský, řezbář Alois Beer z Dobrušky…
Vždycky když vidím film Kulový blesk, v kterém vynálezce Ing. Severín, kterého hraje Ladislav Smoljak, předvádí Josefu Abrahámovi svůj vynález nafukovacího zabezpečovacího zařízení pro případ autonehody, říkám si: Nejste s LS vynálezci airbagu?
Víte, že mě to taky napadlo. Když ten film vidím, říkám si, hergot, vždyť to tenkrát ještě nebylo. Já už si vůbec nevzpomínám, jak jsme na to přišli, pamatuju si jen, že se nám líbil ten nápad, že operní pěvec Bílek típne o ten airbag cigaretu…
Vaše filmy Tři veteráni a Lotrando a Zubejda byly adaptacemi Jana Wericha a Karla Čapka. Jsou to vaše lásky?
Musím poznamenat, že já jsem nikdy nepřišel s nápadem adaptace, vždycky mě o to někdo požádal, ale na vaši otázku samozřejmě odpovídám: Ano! Když Jan Werich přišel k nám do divadla (stalo se to jen jednou), bylo to pro mě, jako by na nás přišel pánbůh. Hrál se Němý Bobeš, já nehrál, alternoval mě Honza Klusák (hudební skladatel a příležitostný, mj. autor hudby k seriálu Nemocnice na kraji města – poz. autora), který mi říkal, ať klidně hraju, a já neměl sílu mu říct „To bych rád!“ Radši jsem se díval na pana Wericha, který špatně slyšel, u ucha měl kornoutek, a když slyšel něco legračního, otočil se na lidi, jestli je jim to taky tak k smíchu. Když dělám adaptaci někoho, koho miluju, myslím si: Kdyby to viděl ten Werich nebo Čapek, jestlipak by mě s tím neposlali do háje? A snažím se, aby neposlali… I co se týče mé autorské literární tvorby. Já jsem po filmu Vratné láhve přestal psát pro film a věnoval jsem se tomu, co jsem toužil dělat celý život. Od maturity jsem toužil psát povídky; jako Čapek, Neruda, Poláček. Tak jsem napsal první knížku povídek a po třech letech druhou.
Film o vyrovnávání se se stárnutím Vratné lahve, hra České nebe, odchod pánů Smoljaka, Vondrušky, Kašpara, Pence, Kotka, Weigela, Abrháma, paní Šafránkové… (…a nyní další film o stárnoucím spisovateli povídek Betlémské světlo – pozn. autora). O tom, jak to děláte, abyste se udržel vzpříma, když vám stáří hází klacky pod nohy, hodně říkají vaše filmy, ale stejně se nemůžu zdržet otázky. Kde na to berete sílu?
Samozřejmě, že není nic lehkého mluvit kamarádům na pohřbu. Když stárnete, je to nejhorší ráno, když se probudíte a řeknete si: Je mi pětasedmdesát! To je hrozná číslice. Když jsem byl mladej a někdo mi řekl, že je mu, kolik je dnes mně, tak jsem věděl: Aha, už se blíží konečná… Jistě. Přemýšlíte, že se ten konec blíží, ale pak si dáte sprchu, a tím ty roky a ty myšlenky na stáří nějak smyjete, a za chvíli je vám divný, že pracujete furt, jako by vám bylo čtyřicet. V tý práci na to zapomenete a díky dělání už žádné černé myšlenky nemáte, protože na to není čas. Já mám štěstí, že se živím humorem, což je to jediné, co je proti smrti. Navíc se každý den těším na večer. Když mám přes den práci, píšu třeba scénář, tak se těším na večer do divadla, jako se jiný těší do hospody. Když je vaší prací to, že děláte v divadle srandu, tak se do ní těšíte.
Zdeněk Svěrák
Původním povoláním učitel českého jazyka (viz. jeho každoroční TV pořad Diktát). V roce 1966 stál u zrodu vídeňského rodáka Járy Cimrmana, který byl o 39 let později zvolen Největším Čechem (bohužel jeho vítězství bylo anulováno). S Ladislavem Smoljakem je autorem všech patnácti nalezených Cimrmanových her. Tři z více než třicítky filmů, které napsal, zaujaly Americkou filmovou akademii, udílející Oscara. Dva z nich (Vesničko má, středisková a Obecná škola) na něj byly nominovány, třetí (Kolja) jím byl dekorován. V 70. letech psal písňové texty pro Jiřího Schelingera (např. Holubí dům) a Ivana Mládka (např. Láďa jede lodí). Později utvořil hitmakerskou dvojici s Jaroslavem Uhlířem, s nímž uváděl každoroční televizní pořad Hodina zpěvu. Při každé volbě prezidenta ho někdo navrhne, ale pokaždé odmítne. Má dvě děti a pět vnoučat, s kterými tráví každé léto na samotě u lesa.
Vložil: Tomáš Koloc