Šílený pokus, jak zachránit československého prezidenta aneb Zapomenutý vánoční puč. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Snímek z dokumentu Zdeňka Všelichy Rudí prezidenti z dílu Těžkosti Antonína Novotného

Před pětapadesáti lety se chystalo něco, co dějiny české a československé politiky naštěstí nikdy nezažily. Zátah, který měl zajistit pokračování funkce prezidentovi a generálnímu tajemníkovi KSČ Antonínu Novotnému pozatýkáním a zneškodněním jeho odpůrců. A protože akce byla plánována na poslední týden v roce, začalo se jí říkat „Vánoční puč“.

„Odkdy ty držíš Boží hod? Dobytku, kterej se i na Štědrý večer zleješ jako mužik!“. Kdo zná film Pelíšky, ten dobře ví, že major Šebek o Vánocích roku 1967 rozhodně nebyl tak bdělý, jak by se na důstojníka Československé lidové armády slušelo.

Šílený podnik 

Polehčující okolností budiž, že tento otec major byl jen smyšlenkou Petra Šabacha a Petra Jarchovského. Řada reálných důstojníků ČSLA (Československé lidové armády) totiž právě o těchto Vánocích rozhodně neměla čas na opilecké Kaťuše maršála Malinovského a sázky s bratrem u vany. Účastnili se totiž jednoho z nejšílenějších podniků, do kterého se kdy armáda československého státu nechala umotat. 

O prvním tajemníkovi KSČ a prezidentovi ČSSR Antonínu Novotném se možná říkalo, že je to největší prosťáček, co se kdy dostal do prezidentské funkce, ale mocenským hrám ve straně, kde strávil celý život, rozuměl jako málokdo. Do čela komunistů i státu se dostal hlavně díky podpoře od sovětského vůdce Nikity Chruščova, takže mu také bylo zcela jasné, že po patronově vystřídání Leonidem Brežněvem v říjnu 1964 je v čele satelitního Československa spíše dočasně tolerován.

Několik let se mu dařilo bránit vzniku opozice ve vedení strany a v roce 1967 se v Moskvě začal sbližovat s frakcí „jestřábů“ kolem armády a tajných služeb. Novotný následně začal i v Praze více sázet na vojáky a bezpečnostní složky.

Objevil se Dubček 

Ve stranickém vedení totiž byla jeho pozice čím dál složitější. Jednotlivě frakce, které doposud celkem umně stavěl proti sobě, začaly utvářet celkem pevnou koalici. Jak v předsednictvu, tak v rámci Ústředního výboru, širšího vedení strany, které mělo pravomoc odvolat generálního tajemníka a zvolit nového. A co bylo nejhorší, začínal se rýsovat lídr, který by Novotného případně mohl vystřídat. Právě ten doposud jakékoliv rebelii chyběl nejvíce. 

Během podzimu 1967 se tak trochu nečekaně dostal do pozice hlavního rebela doposud nenápadný Alexander Dubček. Ten byl už od roku 1963 prvním tajemníkem KSS, slovenské odnože strany. V předsednictvu ale byli za těžké váhy bráni jiní. Koncem roku 1967 si však Dubček připsal pár odvážnějších vystoupení, za která mu Novotný začal vyhrožovat stranickými tresty. Několika celkem zdařilými tahy se podceňovaný Dubček dostal do pozice hlavního rivala prvního tajemníka.

Ten doufal, že jej zachrání podpora z Moskvy, bez které se v KSČ nemohlo odehrát vůbec nic. Takže v prosinci přiletěl do Prahy Leonid Brežněv. Ten samozřejmě věděl, že Novotný se sbližuje s moskevskou frakcí „siloviků“. A znal jeho historické vazby na Chruščova. Ani jedno v něm nebudilo moc důvěry.

„Éto vaše dělo“ 

Brežněv se během návštěvy kromě Novotného setkal k soukromému rozhovoru i s Dubčekem. Znali se už z dřívějška, z časů, kdy Dubček tři roky studoval v Moskvě. K Sovětskému svazu měl i blízké rodinné vazby. Historik Michal Macháček, který se dostal k moskevským archivům, navíc podotýká, že Brežněv v té době v československé agendě dost naslouchal Ivanu Kuzněcovi, který byl konzulem v Bratislavě a ke slovenské stranické frakci měl docela blízký vztah. Myšlence, že by se do čela strany dostal „čestný Saša“ (tak jej prý nazýval i v hovorech s jinými pohlaváry), se tedy vlastně nebránil.

Při vědomí, že Dubček má v předsednictvu většinu se sovětský vůdce rozhodl nechat věcem volný průběh. „Éto vaše dělo,“ měl pronést při rozloučení na letišti. 

Novotnému v tu chvíli bylo jasné, že blížící se prosincové zasedání pléna Ústředního výboru (stranickým slangem „prosincové plénum“) může být jeho osudové. Nepochybně měl před očima konec svého mentora Chruščova, kterého při pečlivě orchestrované akci vytáhli z dovolené a zbavili všech funkcí během 24 hodin.

19. prosinec 1967 ve Španělském sále 

Ústřední výbor se tradičně scházel ve Španělském sále Pražského hradu. Šlo o klíčové jednání, na kterém se určovala politická agenda, kterou následně státní aparát převáděl do zákonů a úředních opatření. 

19. prosince se na tomto jednání Novotný pohádal s Jiřím Hendrychem, doposud svým nejloajálnějším spojencem, který to s ním táhl už od internace v koncentračním táboře Mauthausen.

Poslední a dost zoufalou možností, která osamocenému stranickému lídrovi zbývala, byl silový zásah, kterým by opozici rozehnal. K tomu se nabízela armáda, se kterou se v těch měsících sblížil. 

Tím spíše, že existovalo několik přičinlivých důstojníků, které nebylo třeba dvakrát přemlouvat.

V první řadě to byl ambiciózní generál Jan Šejna. Předseda stranické organizace na ministerstvu obrany a současně poslanec, spíše politický pracovník než vojenský stratég (byť se mu podle vzpomínek pamětníků mimořádná inteligence upřít nedala). Zejména však blízký přítel rodiny Novotných, přes prezidentova zhýralého syna Antonína juniora. 

Jeho osud byl se „starým pánem“ spojen do té míry, že byl ochoten začít narychlo plánovat bláznivou operaci se zatýkáním opozičních členů předsednictva, obsazováním strategických míst armádními jednotkami a případně i revoluční justicí. Z poznámek některých účastníků vyplývá, že Šejna se zcela utrhl ze řetězu a některé jeho nápady hodnotili jako spíše fantaskní. 

Tento střelec však získal podporu od dalších významných armádních činitelů, kteří se obávali o svou budoucnost po případné stranické výměně. Na jeho akci měl participovat generál Vladimír Janko, náměstek ministra obrany, který o pár týdnů později spáchá sebevraždu, ale zanechá pozoruhodné deníkové poznámky. Podle některých zdrojů měl být do Šejnova plánu zasvěcen dokonce náčelník generálního štábu Otakar Rytíř. A vědět o akci měl snad i samotný ministr obrany Bohumil Lomský.

Získat čas 

Novotného úkolem bylo především získat čas přes vánoční svátky. Toho zkušený mistr politických jednání dosáhl celkem snadno. Na jeho výzvu vystoupila jedna z členek Ústředního výboru a vytkla kolegům mužům, že už se příliš dlouho rozkecávají, přitom ona s dalšími členkami výboru by potřebovaly jít domů péct vánočky. 

Novotný s legendární hláškou „soudružky musí jít péct“ jednání přerušil do začátku ledna.

A skupinu kolem Jana Šejny čekaly velmi divoké a akční Vánoce... 

Pokračování zítra, v pátek 23. 12. 2022.

Zdroje: Kaplan, Karel: Antonín Novotný. Barrister & Principal 2017, Macák Milan: Dvojí tvář hazardního hráče. Ministerstvo obrany ČR, 2006, Macháček, Michal: Gustáv Husák. Vyšehrad, 2017, Mlynář, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Zeď, 2018, Cs.magazin.com, Prezentace na téma: „VOJENSKÉ ŘEŠENÍ PRAŽSKÉHO JARA 1. pokus o vojenský puč (prosinec 1967)

Vložil: Jakub Vosáhlo